Č A D O

Tajemství čajového obřadu

Kniha z produkce vydavatelství

CAD PRESS

(4. DOTISK - 2002)

Přehledná historie čaje a úvod do filosoficko-estetických aspektů čajového obřadu (čado / čanoju) a jeho významu v kontextu japonské kultury a zenového buddhismu.

Obsah:

F. H. Richard: Historie čajového obřadu

Kakuzo Okakura: Kniha o čaji

Ana Maria Amaro: Tajné čajové recepty z Macaa

(187 stran / 35 ilustr.)

ISBN 80-85349-26-4

ukázka z knihy:

Kakuzo Okakura

KNIHA O ČAJI

(výňatek)

Čaj byl zpočátku lékem a teprve ponenáhlu se stával nápojem. V Číně se dostal v 8. století do říše poezie jako něco, co náleželo k dobrému tónu. V 15. století bylo Japonsko svědkem jeho povýšení na náboženství esteticismu, na teeismus. Teeismus je kult krásy ve všední skutečnosti. Směřuje k čistotě a souladu, k mystériu vzájemné útrpnosti, k romantice ve společenském řádu. Svou podstatou je to náboženství Nedokonalého, jemný pokus dokonávat možné v nemožném, kterému se říká život.

Filosofie čaje není jenom esteticismem v obvyklém významu, neboť se v ní zároveň s etikou a náboženstvím obráží všechno naše chování k člověku a k přírodě. Je zdravovědou, neboť vychovává k čistotě ; je hospodárností, neboť ukazuje, že pohodlí je spíše v jednoduchosti než v nadbytku a přepychu ; je geometrií morálky, pokud ona určuje poměr našeho cítění k veškerenstvu. Ona představuje pravého ducha východní demokracie, neboť činí ze všech svých učedníků šlechtu vkusu.

Dlouhé, k vnitřnímu rozjímání nutící osamocení Japonska od ostatního světa, bylo teeismu obzvláště příznivé. Naše bydlení a zvyklosti, oděv i kuchyně, porcelán, lak a malba, ba sama naše literatura, všechno podléhalo jeho vlivu. Nikdy ho žádné studium japonské kultury nemohlo přehlížet. Prosákl elegancí vznešených budoárů a nalezl cestu i do domů prostých lidí. Naučil naše sedláky upravovat květiny a nejprostšího dělníka zdravit skálu a vodu. V denní řeči hovoříme o "člověku, který nepil čaje", jeli lhostejný k tragikomice osobního požitku ; kdežto nevázaného estéta, jenž - nevážíc si světové tragiky - pohybuje se v záplavě odpoutaných citů. zveme člověkem, který "pil mnoho čaje".

Nestranný pozorovatel se bude jistě divit tomuto povyku pro nic. Jaká to bouře v číši čaje, řekne. Uváží-li se však, jak odměřená je miska lidských radostí, jak brzy přetéká slzami, jak lehce bývá vyčerpána v naší neukojené žízni po nekonečnu, nepotřebujeme si činit výčitek pro takový rozruch s číší čaje.

Lidé již dělali horší věci. Obětovali Bakchovi, přinášeli krvavé oběti Martovi. Proč bychom se neměli zasvěcovat královně kamélií a koupat se v teplé záplavě něhy, kanoucí s jejího oltáře? Čarovnou mocí tekutého jantaru v porcelánu s nádechem slonoviny bere podíl, kdo moudrý je, na sladké křehkosti konfucijské, pikantnosti lao-c´eovské, ba i éterické vůni šákjamunijské.

Kdo není s to cítit v sobě nepatrnost velikosti, ten obyčejně snadno přezírá velikost nepatrných věcí u jiných. Průměrný Evropan bude spatřovat při své úplné spokojenosti s sebou samým v čajovém obřadu jen nějaký příklad tisíce a jedné zvláštnosti, jíž se mu projevuje jinotvárnost a dětinskost Východu. Byl uvyklý vidět v Japonsku barbarskou zemi, když se cvičilo v jemných uměních míru. Označoval je jako "civilizované" po tom, když počalo provádět na mandžuském bojišti hromadné jatky. Mnoho povyku se způsobilo poslední dobou čestným kodexem samurajským, uměním umírat, jež učí naše vojáky zhlížet se v přeludu dobrovolné smrti. Ale jen zřídka kdy se věnovala pozornost čaji, jenž v sobě zahrnoval tak mnoho z našich životních umění. Raději chceme zůstat barbary , museli se náš nárok na civilizaci zakládat na strašné slávě války. Chceme raději počkat, až naše umění a naše ideály budou konečně náležitě respektovány. Kdy konečně porozumí Západ Východu, nebo se aspoň pokusí mu porozumět ? My, Asiaté, často žasneme nad kuriózním nimbem, utkaným ze skutečnosti a fantasie, kterým nás obetkali.

Líčí nás, jako bychom byli živí vůní lotosu nebo jedli potkany a šváby. Vidí se buď ochablý fanatismus nebo zvrácené rozkošnictví. Posmívají se indickému spiritualismu jako nevědomosti, vážné čínské důstojnosti jako hlouposti, japonské vlastenecké lásce jako následku fatalismu. Dokazovalo se dokonce, že jsme méně citliví k bolestem a ranám než Evropan, což prý je třeba vyložit tupostí našeho nervového systému !

Ale proč by se nebavili na náš účet ? Asie vrací poklonu. Bylo by jistě více látky k smíchu, kdyby Evropan věděl, co jsme si o něm mysleli a psali se vším tím leskem, jenž propůjčuje vzdálenost, pod vlivem oné nevědomé úcty a se vší tou nedůvěrou k novému a neznámému. Obtěžkali jsme ho ctnostmi, dočista krásnými, abychom je mohli závidět, a obvinili jsme ho ze zločinů příliš podivných, než abychom je odsuzovali. Naši starověcí spisovatelé, učenci, kteří to přece museli vědět, nám vypravovali, že vy, Evropané, skrýváte pod svým oděvem chvostnaté ohony a pijete plodovou vodu. Ba, ještě horší věci jsme vám přisuzovali. Mysleli jsme o vás, že jste nejpodivnější národ světa, neboť se o vás říkalo, že stále kážete to, co nikdy nečiníte.

Ale takováto nedorozumění jsou u nás na vymizení.

Obchod vnutil evropský jazyk mnohému východnímu přístavu. Asijská mládež se hromadí na universitách Západu, snažíc se nabýt moderního vzdělání. Náš zrak nepronikl sice vaši kulturou, ale my jsme při nejmenším připraveni učit se. Někteří z mých krajanů v pošetilé víře, že by si mohli zároveň s tuhým límcem a cylindrem přisvojit vaši civilizaci, přejali z vašich zvyků a vaší etikety příliš mnoho. Ať jsou takové drobnosti sebe dojemnější a politování hodnější, přece jen podávají důkaz naší ochoty plížit se k Západu po kolenou. Na neštěstí je chování Západu nepříznivé východnímu porozumění. Křesťanský misionář vychází, aby kázal, ne aby přijímal. Vaše vědomosti jsou založeny na chatrných překladech naší nesmírné literatury, ne-li dokonce na nespolehlivých anekdotách povrchního cestovatele. Jen zřídka se stává, že rytířské pero nějakého Lafcadia Hearna s pochodní našich zvláštností citům přiměřených, přináší jas a svítí do temna Orientu.

Mohlo by se zdát, že tato má upřímnost svědčí , že nejsem proniknut čajovým kultem, jehož duch zdvořilosti dovoluje právě říci, co nepřekvapuje. Ale já nechci být jenom zdvořilým teeistou. Vzniklo již tolik škody vzájemným nepochopením Starého a Nového světa, že opravdu netřeba nejprve prosit o dovolení, smím-li uplatnit svou hřivnu pro zlepšení stavu. Divadla krvavé války by byl býval ušetřen počátek 20. století, kdyby se Rusko bylo snížilo k ochotě poznat Japonsko dokonaleji. Jaké hrozné následky pro lidstvo dřímají v chatrné znalosti východního problému ! Evropský imperialismus, jenž zarytě šíří svůj výsměšný pokřik o "žlutém nebezpečí", nemůže pochopit, že se Asie jednoho dne probudí a plna úžasu pocítí "bílý strach”.

Kéž se oba kontinenty konečně přestanou bombardovat aforismy ! Získaly by oba půl světa, jsouce bohatší aspoň trpkými zkušenostmi, když už by se nestaly chytřejšími. Vyvíjeli jsme se rozličně, ale není příčiny, abychom se neměli doplňovat. Získali jste moc na úkor svého klidu. My jsme vytvořili harmonii, která je snad trochu málo odolná proti útokům, ale přece, věřte, Východ je v lecčem na tom lépe než Západ.

Nejranější zvěst o čaji, jež se vyskytuje v evropských spisech, je prý obsažena ve zprávách jednoho arabského cestovatele, podle něhož měl Kanton hlavní příjmy z cel na sůl a čaj. Marco Polo zaznamenal zprávu o sesazení jednoho čínského ministra financí kolem r. 1285 pro svévolné zvýšení daně z čaje. Ale teprve v době prvních velkých objevitelských cest počínala Evropa lépe poznávat vnější Orient. Koncem 16. století přinesli Holanďané zprávu o příjemném nápoji, jenž byl na Východě vařen z listů jakéhosi keře. Světoví cestovatelé: Giovanni Battista Ramusio (1559), L. Almeida (1576), Maffeno (1588) a Tareira (1610) se taktéž zmiňují o čaji. Roku 1610 přivezly lodi holandské Východoindické společnosti do Evropy první čaj. Ve Francii je znám od r. 1636. Roku 1638 se dostal do Ruska, 1650 do Anglie, která o něm mluvila jako o “tom výborném a mnoha lékaři vychvalovaném čínském nápoji, jenž jest pojmenován Číňany tča a ostatními národy tay".

Jako se všemi dobrými věcmi, dopadlo to také s čajem. Jeho propagování narazilo na odpor. Bludaři, jako Henry Savilly (1678), nazývali pití čaje “nečistým zvykem". Jonas Hanvay (Eseje o čaji 1756) se domníval, že by jeho požíváním pozbyli muži své statnosti a vzdělanosti, ženy své krásy. Zpočátku vysoká cena čaje (asi 15-16 šilinků za libru) znemožnila prostému lidu jeho požívání a povýšila jej na "zvláštnost a na něco znamenitého, čím se obdarovávali knížata a hodnostáři". Ale přes všechny tyto nedostatky se rozšířil zvyk pít čaj úžasnou rychlostí. Londýnské kavárny v první polovici 18. století byly po pravdě "čajovnami", místem schůzek osobností, jako byli Adisson a Steele, kteří si krátili chvíli "u své konvice čaje". Nápoj se potom stal velmi brzy denní potřebou a tím užitečnou zdanitelnou věcí.

Při tom se připomíná důležitá úloha, jakou měla tato věc v novějších dějinách. Americké kolonie by se byly asi ještě nějakou dobu smířily se svou porobou, kdyby nebyla jejich lidská trpělivost vyprovokována ještě navíc i vysokými čajovými cly. Americká nezávislost se datuje ode dne, kdy byly v bostonském přístavu vrženy bedny čaje přes palubu.

Chuť čaje má skrytý půvab, který svou neodolatelností svádí k idealizování. Evropští humoristé také neváhali zasnoubit koření svých myšlenek s vůní té rostlinky, neboť ona nemá ničeho z arogance vína, ze sebevědomí kávy a také ne z upejpavé nevinnosti kakaa. Již r. 1711 vysvětloval Spektator: "Chtěl bych proto velmi důrazně vložiti tyto své spekulace na srdce všem dobře postaveným rodinám, jimž se dostává každého rána hodiny na čaj, chléb a máslo, a chtěl bych pro jejich vlastní blaho žádati o pozornost, aby jim byly tyto noviny předkládány dochvilně a od nich samých, aby byly posuzovány jako nezbytná součást ranního čaje". Samuel Johnson se vypodobňuje sám jako "otrlý , nestoudný piják čaje, jenž po dvacet let zaléval své obědy výhradně tímto zázračným mokem a jenž čajem rozveseloval večer, čajem se o půlnoci utěšoval a čajem vítal jitro".

Taoisté vyprávějí, že se při velkém počátku Nezačínání utkaly duch a hmota v smrtelném zápase. Nakonec zvítězil "Žlutý vládce", slunce nebes, nad Kung Kungem, démonem tmy a země. Titan v smrtelném zápase vrazil hlavou do sluneční klenby a roztříštil modrý nefritový dóm na tisíc kusů. Hvězdy vypadly ze svých hnízd, měsíc se toulal bez cíle divokými dolinami noci. Zoufale se ohlížel Žlutý vladař daleko široko po někom, kdo by mu jeho nebe spravil. Nebylo třeba hledat dlouho. Z východního moře se vznesla královna, božská Ny-kua, korunovaná rohy a s dračím ohonem, oslňující v plamenném krunýři. Svařila ve svém divotvorném kotli pětibarevnou duhu a vybudovala opět čínské nebe. Ale povídá se také, že Ny-kua zapomněla vyspravit v obloze dvě malinkaté trhlinky, a tak vznikla dvojpólnost lásky - dvě duše zakroužily prostorem, nemajíce nikdy odpočinout, dokud by nesplynuly, aby dovršily veškerenstvo. Každá má znova vybudovat svou oblohu naděje a míru.

Obloha moderní lidskosti se zřítila opravdu při kyklopském zápase o moc a bohatství. Svět tápe v temnotě sobectví a nízkosti. Vědění nabývá se za cenu dobrého svědomí, dobrodiní se koná pro vlastní prospěch. Východ a Západ bojují marně o klenot života jako dva draci, spadlí do hučícího moře. Třeba nám opět Ny-kuy, aby byla veliká zřícenina zase opravena. Očekáváme velikého Avatara. Do té doby pijme doušek čaje. Červánky ve světle stápějí bambus, studnice šplíchají rozkoší, šum jedlí se zase ozývá v koflíku čaje. Sněme o pomíjejícnosti a prodlévejme u líbezných pošetilostí věcí.

ČAJOVÉ ŠKOLY

Čaj je umělecké dílo a je mu třeba mistrných rukou, aby se uplatnily jeho nejdůležitější vlastnosti. Je dobrý a špatný čaj, tak jako jsou dobré a špatné obrazy - většinou jsou špatné. Není určitého návodu k přípravě dokonalého čaje, jako není norem k vytvoření děl Tiziana nebo Sessona. Každý způsob úpravy čajových listů má svou individualitu, svůj zvláštní vztah k vodě a teplotě, má své dědictví ve vzpomínkách a možno vyprávět jeho nejvlastnější dějiny. Ale opravdová krása v něm musí být vždy obsažena. Básník Li Čchi-lai kdysi smutně pravil: "Tři věci na tomto světě jsou nanejvýš politováníhodné: zkáza nejlepšího mládí špatnou výchovou, zneuctění nejlepších obrazů sprostým zevlováním a mrhání nejlepším čajem nevhodnou přípravou".

Jako umění, tak i čaj má své periody a své školy. Jeho vývoj možno rozdělit na tři hlavní období: na období vařeného čaje, na období rozmělňovaného čaje a na dobu čaje povařovaného. My, lidé dneška, náležíme k poslední škole. Tyto rozličné metody hodnocení nápoje jsou příznačné pro ducha doby, v níž vládly. Neboť život je vyjadřování se, naše nevědomé konání je trvalým prozrazováním nejskrytějších myšlenek. Konfucius kdysi pravil: "Lidé se nemohou skrývat". Patrně se projevujeme přespříliš v maličkosti, neboť ve velikosti nemáme co skrývat. Malé všední životní příhody nejsou menší projevů rasových ideálů, jako nejvyšší vzlety filosofie a básnictví. Jako se označují vlastnosti rozličných časových etap a evropských národností různými oblíbenými nápoji, tak i dočasné čajové ideály jsou významné pro periody cítění východní kultury. Koláčem z čaje, jenž byl vařen, čajem práškovým, jenž byl rozmělňován, a lístkovým čajem, jenž byl povařován, se projevují přesně rozlišené citové podněty dynastií Tchang, Sung a Ming. Chtěli-li bychom si vypůjčit k svým účelům tolik haněnou terminologii klasifikace umění, mohli bychom to označit.za klasickou, romantickou čajovou školu.

V jižní Číně zdomácnělý čajovník byl znám již odedávna čínské botanice a lékařství. Byl klasiky nazýván různými jmény, jako tchu, še, čchuan, kia a ming a byl velmi vážen pro své vlastnosti - schopnost zmírňovat umdlelost, posilovat vůli a zraku vracet síly. Neužívalo se ho jen jako vnitřního léku, nýbrž často i vně jako pasty proti revmatickým bolestem. Taoisté jej vyhlašují dokonce za nejdůležitější součást elixíru nesmrtelnosti. Buddhisté ho vydatně užívali jako prostředku proti ospalosti v dlouhých hodinách meditací. V 5. a 6. století se stal oblíbeným nápojem obyvatel údolí jangceťiangského. Asi v této době vznikl moderní název ch' a. Básníci jižních dynastií zanechali nám fragmenty, které svědčí o jejich vřelé úctě k "pěně tekoucího nefritu". Tenkrát bylo též zvykem císařů odměňovat vysoké ministry za skvělé služby vzácnými recepty k úpravě čajových listů. Přesto způsob pití čaje byl v té době ještě nanejvýš prostý. Listy byly spařovány, v moždíři roztloukány, upravovány v koláč a s rýží, zázvorem, jablkovými slupkami, solí, kořením či mlékem a to bylo, dokonce i s cibulí, vařeno. Takový způsob přípravy čaje se udržel až podnes u Tibeťanů a jednotlivých mongolských kmenů. I užívání citrónových plátků u Rusů, kteří se přiučili pití čaje v čínských karavanserajích, zdá se pozůstatkem tohoto starého zvyku.

Bylo třeba důvtipu tchangské dynastie, aby byl čaj vymaněn z tohoto surového stavu a byl přiveden k svému konečnému zidealizování. V Lu-ťiovi vidíme v polovici 8. století prvního apoštola čaje. Narodil se v době, kdy buddhismus, taoismus a konfucianismus hledali společnou syntézu. Panteistický symbolismus té doby působil k tomu, aby se všeobecné obráželo ve zvláštním. Básník Lu-ťi poznal v přípravě čaje tutéž harmonii a pořádek, jaké vládnou ve všech věcech. Svým proslulým dílem Čcha ťing, Svatém to písmu o čaji, podal svůj zákoník. Od té doby je také uctíván čínskými obchodníky s čajem jako stavovské božstvo

Čcha ťing má tři svazky a deset kapitol. V první kapitole vypravuje Lu-ťi o růstu čajovníku, ve druhé o potřebném náčiní

Takový byl nápoj, o němž Lo-tung, básník doby Tchang, píše: "První číše vlaží rty a hrdlo. Druhá překonává mou samotu, třetí vniká do neplodných útrob, aby tam nenašla nic, než několik pětitisícových svazku podivných pojmu. Čtvrtá mne uvádí do lehkého potu všechno bezpráví tohoto života odchází v podobě páry. Při páté číši jest očista dovršena ; šestá číše mne volá do říše nesmrtelnosti. Sedmá číše - ach, nemožno mi píti dále! Nemiluji nic, než chladný vánek, jenž pohybuje mými rukávy. Kde jest Horaisan ? Kéž je mi přáno vznášeti se na tomto líbezném větru a odplynouti s ním

Ostatní kapitoly Čcha ťingu pojednávají o všednosti obvyklých způsobů pití čaje. Obsahují historický přehled velkých poživačů čaje a slavných čajových plantáží Číny, vypočítávají další možné obměny čajového obřadu a přinášejí vyobrazení rozličného čajového náčiní. Poslední kapitola se, bohužel, ztratila.

Kniha Čcha ťing musela vzbudit svého času pozoruhodný podiv. Lu-ťi se těšil přízni císaře Tchaj-cunga (763-780) a jeho sláva mu získala množství učedníků. Někteří všetečkové prý dokonce uměli rozeznat Lu-ťiem připravený čaj od čaje jeho žáků. Ano, byl jeden mandarín, jehož jméno se stalo nesmrtelným proto, že neuměl hodnotit čaj tohoto velikého mistra.

Za dynastie Sungů přišel do módy čaj tlučený a tak vznikla druhá čajová škola. Listy byly rozemílány v malém kamenném mlýnku na jemný prášek a roztírány košťátkem z roztřepené bambusové hole. Tato nová procedura vedla k různým obměnám Lu-ťiova čajového náčiní a též výběru listu. Sůl provždy odpadla. Nadšení sungské doby pro čaj nemělo mezí. Požitkáři závodili navzájem v objevování nových čajových druhů. V pravidelných turnajích bylo o jejich lahodnosti rozhodováno. Císař Chuej-cung (1082-1135), jenž byl příliš velký umělec, než aby byl dobrým monarchou, rozházel své poklady mj. honbou za vzácnými čajovými druhy. Sám napsal pojednání o dvaceti druzích čaje, z nichž cenil nejvíce čaj bílý jako nejvzácnější a nejlepší. /.../

O autorovi:

Kakuzo Okakura, autor této knihy, je Japoncům i ostatním národům již dávno znám jako přední autorita v oboru orientálních starožitností a dějin umění.

Roku 1886 byl, přes své mládí, jmenován členem císařské umělecké komise a japonskou vládou vyslán do Evropy a Spojených států, aby tam studoval rozvoj umění.

Okakura, dalek toho, aby se dal unést svými zážitky, poznal právě naopak, že jeho láska k asijskému umění se jeho cestami ještě prohloubila; a od té doby se snažil svůj vliv uplatnit ve směru posílení a oživení japonského národního umění. Tím se vědomě postavil proti pseudoevropanství, které přišlo na Východě tak do módy.

Po svém návratu ze Západu byl Okakura v uznání jeho zásluh jmenován japonskou vládou ředitelem nové školy v Uenu. Politické převraty všeho druhu měly však za následek, že na školu narážely stále nové vlny tzv. evropanství; a roku 1897 bylo vynuceno, aby evropské vyučovací metody dostaly širší pole. Okakura zažádal o propuštění. Půl roku poté se kolem něj seskupilo 39 nejnadanějších mladých umělců Japonska a s těmi založil Nipon Bidžicuin, salon krásných umění, v Janaku, předměstí Tokia.

Jestliže pana Okakuru nazýváme s jistým oprávněním Williamem Morissem své vlasti, pak musíme označit Nipon Bidžicuin za druh japonské Merton Abbey - zde byly pěstovány různé druhy uměleckého řemesla, jako např. práce s lakem a z kovu, bronzolijectví a výroba porcelánu, jakož i japonská malba a plastika. Příslušníci této školy se snažili nabýt hlubšího soucítění a porozumění pro současné proudy v umění, ale zároveň uhájit a prohloubit svůj národní svéráz. Je jejich pýchou, že jejich práce lze vidět mezi tím nejlepším, co v onom oboru bylo vytvořeno. Mezi nimi byla jména jako Hašimoto Gaho, Kanzan, Tajkan, Sessei, Kozan a jiná, stejně zvučná. Vedle své činnosti v Nipon Bidžicuin našel Okakura ještě čas, aby se zabýval studiem starožitností Číny a Indie.

(Nivedita od Ramakrišna-Vivékánandy)

Podrobné informace získáte i na níže uvedených adresách:

E-Mail:

Telefon:

0 903 159 404

(2) 6436 9928
(2) 6453 0911