České knihy o islámu.  Súfismus a islámská mystika


RÚMÍ   A   SÚFISMUS

Eva de Vitray - Meyerovitch

 

 

Kdo by Rúmí?

Člověk své doby a všech dob: živě a přátelsky přítomný v celém islámském světě s jeho osmisty milióny vyznavačů - od Káhiry po Tanger, od Djakarty po Láhaur - to byl Džaláluddín Rúmí.

Jasnovidec, který ve století Ludvíka Svatého napsal, že když rozbijeme atom, najdeme v něm zmenšeninu naší sluneční soustavy, a který tři staletí před Koperníkem věděl nejen to, že se Země otáčí kolem Slunce, ale i to, že planet je devět, na což jsme přišli teprve v roce 1930 ...

Ale především posel zvěsti palčivě aktuální, protože byla založena na prožité zkušenosti, zvěsti, vyzařující z člověka, který byl sice světec, ale nebyl kněz: prožil všechny útrapy pohnuté doby, pustošené válkami a katastrofami; byl vyhnán ze své vlasti mongolským vpádem, utekl do ciziny, v mladém věku zůstal vdovcem s malými dětmi; pod údery vrahů, mezi nimiž byl i jeho vlastní syn, ztratil duchovního učitele, jehož miloval víc než sebe sama. Přes to všechno vydává Rúmí svědectví o tom, že život má smysl, že láska a radost transcendují každé utrpení, a že nic není absurdní, protože "člověk mnohonásobně překračuje člověka".

V Indii, Afghánistánu, Íránu recitují masy poutníků jeho verše; jeho památka je uctívaná i v té nejmenší turecké vesničce - a ještě i dnes v Bosně a Hercegovině; v Istanbulu existuje jeden hřbitov, kde chtějí být pochováni všichni ti, kteří byli "zamilováni do Rúmího". Nejméně sto tisíc žáků před druhou světovou válkou studovalo jeho učení v klášterech v celém Orientě, včetně Balkánu; v medresách, kde se po sedm století vykládalo jeho učení. Jeho dílo došlo uznání západními orientalisty, kteří jej považují za největšího mystického básníka všech dob, i Orientálci, kteří staví výše už jen Korán.

Rúmí dosáhl zcela nepochybně metafyzické realizace. Je především učitelem probuzení. Traduje učení založené na poznání, a používá osvědčené způsoby. On sám ztělesňuje toto učení tím nejkrásnějším způsobem, protože i krása byla zprostředkovatelem. Obsahem tohoto učení je súfismus, který není naukou, ale Cestou, kterou kráčí taríqa neboli řád, který založil ve XIII. století v Anatolii, a který se rozšířil do celé rozlehlé Osmanské říše. Tento řád, podobný křesťanským třetím řádům, dal islámskému světu mnoho vědců, umělců a básníků; a až do doby Atatürkovy hlava tohoto řádu po sedm století odevzdávala při nástupu na trůn sultánovi odznaky jeho moci.

 

Džaláluddín Rúmí: jeho život a doba

Podle všech životopisců Muhammada Džaláluddína nazývali běžně Chodávendegár (tak jej nazýval jeho syn), anebo Mauláná Chodávendegár, t.j. "Náš mistr". Jeho otec, užaslý nad jeho předčasnou svatostí, jej tak nazval když byl ještě dítětem. Pod tímto jménem (v turecké výslovnosti Mevlana) jej znají v celém Turecku. Často mu dávají příjmení "z Rúmu" neboli Anatolie, protože tam prožil větší část svého života. Celý islámský svět jej zná pod jménem Rúmí.

Po návratu z Mekky se usadili v Erzindžanu, malém arménském městečku, ovládaném dynastií Ál-e Menkudžak. V r. 625 h. dobyl Erzindžan Seldžukovec 'Aláuddín Kajkobád, který později pozval Džaláluddínovu rodinu do Konye. Předtím se však usadili v Larende, dnešním Karamanu. Aflákí, hagiograf řádu, o tom vypráví:

" Postupně, po etapách se Baháuddín Veled dostal do Larende, města pod nadvládou Konye. V Larende žil jeden z vojevůdců islámu, 'Aláuddín Kajkobád, zvaný Emír Músa, prefekt a guvernér této provincie. Byl to Turek prostého, odvážného a upřímného srdce. Dověděl se, že z Chorásánu přišla taková význačná osobnost. Následován všemi obyvateli města a vojáky vydal se pěšky vstříc. Když přišli k Baháuddínovi, přijali jej všichni jako svého učitele. 'Aláuddín jej pozval, aby šel bydlet do jeho paláce, ale světec guvernérovu nabídku nepřijal, a chtěl se usadit v medrese. Emír Músa přikázal, aby mu uprostřed města postavili medresu, ve které světec údajně strávil sedm let. Když Džaláluddín dosáhl dospělosti, oženili jej s dcerou hodži Šarafuddína Lalu ze Samarkandu. Byl to úctyhodný člověk ze vznešené rodiny. Jeho dcera byla nesmírně krásná a půvabná, co do krásy a dokonalosti jí nebylo rovno. Jmenovala se Džauhar Chatun.

Byla uspořádána velkolepá svatba. Bylo to v roce 623 (1226); z tohoto svazku se narodili Sultán Veled a 'Aláuddín Čelebi."

Po sedmileté nepřítomnosti se Rúmí vrací do Konye, a usazuje se ve své medrese. V r. 1240-1244 tam učil kanonické právo a působil jako duchovní vůdce. Zdálo, se že jeho kariéra pedagoga je už pevně narýsovaná, když jeho život obrátila naruby událost, která z něj učinila mystika, zapáleného božskou láskou. On sám to popisuje takto: "Byl jsem syrový, pak jsem byl upečen, a teď jsem stráven." Už tehdy mluvil o ohni, on, který říkával: "Co chci, je spálené srdce - tento popel je všechno, je vzácnější, než vláda nad světem, protože volá Boha potajmu v noci" (Mathnawí, III, 203).

SETKÁNÍ S ŠAMSEM.

Tou událostí je setkání s podivným potulným dervišem, Šamsem z Tabrízu. Tehdy mu bylo už šedesát. Celý život strávil na toulkách, a prosil Boha, aby mu dal poznat jednoho ze Svých světců výměnou za jeho vlastní život. Tehdy mu bylo zjeveno, že se má odebrat do Malé Asie.

Do Konye přijel 29.11.1244. Usadil se v bídné světničce v karavanseraji obchodníků s cukrem, a oddal se umrtvování. Okolnosti jeho prvního setkání s Džaláluddínem vylíčili dějepisci různě. Podle jednoho z nich Rúmí jednoho dne vyšel ze své medresy Bavlnářů a jel na oslu směrem k bazaru. Jeho žáci za ním šli pěšky. Najednou proti němu vystoupil Šams, chytil osla za uzdu a zeptal se: "Kdo je větší, Bajazid nebo Muhammad?" Maulána odpověděl, že to je divná otázka, protože Muhammad je přece Pečetí proroků. "Co potom znamená", odpověděl Šams," že Prorok řekl Bohu: Nepoznal jsem Tě tak, jak bylo třeba Tě poznat, zatímco Bajazid řekl: Sláva mi! Jak vysoká je moje důstojnost! "Maulána omdlel. Když přišel k sobě, vzal Šamse za ruku a odvedl jej pěšky do své medresy, kde se s ním zavřel do jedné cely na čtyřicet dnů.

Muhjíuddín 'Abd-al-Qádir (696-775 h.), který byl v mládí současníkem Rúmího syna, Sultána Veleda, ve svém díle Al-Kawákib-ul-Mudí' a popisuje setkání takto: "Jednoho dne seděl Maulána doma, obklopen žáky a knihami. Šamsuddín vešel, pozdravil, ukázal na knihy a zeptal se: Co je to? Maulána odpověděl: Ty to nevíš. Sotva to dořekl, padl na knihy oheň a ty shořely. Maulána se zeptal: Co je to? Šams odpověděl: Ty to nevíš, a odešel. Maulána opustil tehdy svou rodinu a dal se na cestu, hledat Šamse."

Podle jiných se Šams zeptal: "Jaký je cíl duchovního úsilí a umrtvování, opakování modliteb a poznání?" Maulána odpověděl: "Pochopit tradici a zvyky náboženského práva." Šams na to řekl: "To všechno je jen povrch." Maulána se tedy zeptal: "A co je pod tím?" Šams odpověděl: "Poznání spočívá v přechodu od neznámého ke známému", a přednesl verš ze Saná'ího Díwánu:

Jestli tě poznání nevezme sobě samému,

Pak je lepší hloupost, než takové poznání.

Maulána padl Šamsovi k nohám a zřekl se svého učení.

Těžko uhodnout, koho se máme držet. Bezpochyby bude nejlépe odvolat se na Veled Náma Sultána Veleda, který pouze konstatuje, že jeho otec hledal píra (duchovního vůdce), ale nic neříká o tom, jak jej potkal.

V celém Rúmího díle, v celém jeho životě se odráží oslnění z tohoto setkání.

Rúmí popisuje v jedné ze svých nejkrásnějších básní (Mystické ódy, 649) vytržení duše, která objeví svou totožnost s božstvím. Přirovnáva Absolutno k oceánu bez břehů, k Pravdě, jejímiž pouhými krátkodobými projevy jsou individuální existence: "Každá kapka tohoto moře nabývá zjevnou podobu", říká jinde. "Věz s jistotou, že její jméno je Džunajd nebo Bajazid" (Mystické ódy, 583). Tím, že si vybral tato jména, jména dvou největších mystiků islámu, chtěl Rúmí ukázat, že duše, schopné být "obrazem Božím" a zrcadlem Nejvyšší pravdy se mohou stát vůdci mystických poutníků:

Bez spásonosné pomoci mého pána Šamsulhaqqa z Tabrízu,

Nikdo nemůže kontemplovat Měsíc ani se stát mořem.

(Mystické ódy, 649)

Rúmí věnoval tuto lásku a tuto vášnivou vděčnost Šamsovi proto, že ten se jednoho dne zjevil v jeho životě jako jeden z těch božských poslů, kteří, jak řekl, "chytnou duši za límec", aby ji vytáhli z letargie a aby urychlili její hledání Boha.

Když duchovní vůdce tímto způsobem probudí doposud spící srdce,

V srdci vyvstane obraz:" Vrať se k Prameni."

Srdce uteče daleko, pryč od světa barev a vůní,

Volá:" Kde je ten Pramen?", a rve na sobě šaty láskou.

(Mystické ódy, 18)

Šams znamená Slunce, a Rúmí si s tímto slovem rád pohrával:

Slunce na tváří Šams-e Dína, chlouby Tabrízu,

Nezasvitlo na nic pomíjivého bez toho, aby z něj neudělalo věčné.

(Mystické ódy, 861)

Šams, zároveň prostředník i ztělesnění Lásky, ukázal Rúmímu, že každou dualitu lze transcendovat, protože bytí "má jiný rozměr" (Mystické ódy, 1038). Od té chvíle Rúmí věděl, že "tento Šamsuddín věčný a svrchovaný" sídlí v hloubi jeho bytosti:

Já jsem tvá duše a tvé srdce, Přítel dí,

Proč úžasem má slova tě naplní?

(Mystické ódy, 1022)

Napsal:

Přišel jsem, abych tě vedl za ruku

Abych tě zbavil tvého srdce a sebe sama, abych tě položil do Srdce a do Duše.

Přišel jsem k tobě na jaře, růžový keři!

Abych tě sevřel do svých rukou.

Přišel jsem, abych ti tam, kde jsi, vtiskl krásu.

Odnesu tě do nejvyššího nebe, jako modlitbu milujícího.

(Mystické ódy, 322)

Poté, co spolu strávili šestnáct měsíců, rozhodl se Šams odejít do Damašku; stal se terčem útoků Rúmího žáků, kteří žárlili na vliv, jaký měl Šams na duši jejich mistra. Rúmího to těžce zasáhlo. Poslal svého syna, Sultána Veleda, který Šamse prosil, aby se vrátil do Konye. Šams souhlasil, ale pronásledování pokračovalo, a 3. prosince 1247 Šams zmizel. Tvrdí se, že byl zavražděn, a dokonce prý mezi vrahy byl i jeden z Rúmího synů, 'Aláuddín. Zdá se však, že Maulána nebyl přesvědčen o smrti svého přítele - možná ji před ním skrývali. V každém případě cestoval dvakrát do Damašku v naději, že jej opět najde. Dlouho byl k neutišení, a na dveře Šamsovy cely napsal:

Byl jsem sníh, který tál pod tvými paprsky;

Země mě pila; můj duch je opilý,

Já stoupám ke Slunci.

Po tomto Šamsově zmizení Rúmí zavedl duchovní koncert, samá', který byl pro něj nejen liturgií, ale i spontánním projevem emocí. Sultán Veled nám jej popisuje:

Nikdy ani na chvíli nepřestával poslouchat hudbu a tančit;

Neodpočíval ani ve dne, ani v noci.

Byl vědcem: stal se básníkem.

Byl asketou: stal se láskou opilým,

Ale ne vínem: osvícená duše pije jen víno Světla.

Na památku svého milovaného mistra složil sbírku básní, nesoucích jeho jméno, Díwán-e Šams-e Tabrízí. Jsou to obdivuhodné písně "lásky a smutku", obrovské dílo, celé zasvěcené lásce, na pohled pozemské, ale ve skutečnosti zosobnění božské lásky. V těchto básních najdeme všudypřítomnou bolest a odraz utrpení, způsobeného prvním Šamsovým odchodem:

Mistře, přijď! Mistře, přijď! Pane, vrať se!

Nenech mě hynout, nenech mě hynout! Moudrý mistře s krásnou tváří, přijď!...

Tmavá noci, ztrať se! Nevýslovná bolesti, odejdi!

Spící moudrosti, zhyň! Probuzená plnosti, přijď!

Bloudící srdce, přijď! Požehnaná duše, přijď!

(Mystické ódy, 36)

Lásko, která sžíráš srdce! Mistře, chraň mne!

Jsi jako Noe, můj spasiteli, jsi má duše, jsi vítěz i poražený,

Jsi raněné srdce, a já stojím před bránou Tajemství.

Jsi světlo, jsi radost, jsi triumfující štěstěna;

Jsi pták z hory Sinaj, a mě ranil tvůj zobák.

Jsi kapka vody a jsi oceán, jsi milost a jsi hněv,

Jsi cukr a jsi jed, netrap mě ještě víc!

 

Rúmího syn a důvěrník nám však říká, že se mu podařilo překonat bolest tím, že ztělesněnou lásku, která v jeho očích představovala tvář božské lásky, našel uvnitř: "I kyž Maulána zdánlivě už nenašel Šamse z Tabrízu, přesto jej ve skutečnosti našel v sobě samém, protože s ním sdílel stejný stav ducha (hál). Řekl: I když jsme od něj daleko tělem - Bez těla a bez duše jsme oba jediným světlem - Chceš-li, vidíš jej, chceš-li, vidíš mne - Já jsem on, on je já, ó hledající! Proč říkám já nebo on, když on je já, a já jsem on? Ano, vše je on, já jsem obsažen v něm ... Jestliže já jsem on, co vlastně hledám? Já jsem on, teď mluvím o sobě. Jistěže, to sebe hledám." (Veled Náma, s. 60 a n.)

Jedna báseň z Díwánu, věnovaného Šamsovi, dobře odráží tento pocit:

Blažená chvíle, kdy sedíme v paláci, ty a já,

Dvě těla a dvě tváře, ale jen jedna duše, ty a já.

Zeleň háje a zpěv ptáků dodají nesmrtelnost

Chvíli, ve které vstoupíme do zahrady, ty a já!

Hvězdy z nebe se na nás budou dívat:

My jim ukážeme Měsíc, ty a já.

Ty a já, zbaveni sebe spojíme se v extázi,

V radosti a bez prázdných slov, ty a já.

Ptačí srdce sžírá závist

Tam, kde my se radostně smějeme, ty a já!

Největší zázrak, že ty a já se choulíme v jednom hnízdě,

A přece je jeden z nás v Iráku, a druhý v Chorásánu, ty a já.

(Mystická óda, nepublikovaný překlad).

 

Od chvíle, kdy byla překonána veškerá dualita, vnitřní i vnější mistr je jen jeden: aná aqúlu wa-aná asma'u wa -lajsa fí'l dári ghajri dajjárun (Já mluvím, já naslouchám, a přece jsem v domě jenom já).

Ten, kdo vidí, a ten, kdo je viděn je jen jeden, v tobě.

(Mystické ódy, V).

Je ještě co říci, ale to ti řekne Duch svatý, beze mne.

Či spíš to ty sám řekneš svému vlastnímu uchu - ani já, ani nikdo jiný, než já (ti to neřekne),

ty, který jsi já!

(Mathnawí, III, 1298 a n.)

Na nebi se na úsvitu zjevil Měsíc,

Sestoupil s nebe a vrhnul na mě svůj pohled.

Jak sokol, který ulovil ptáka,

Mě uchvátil a odnesl na nebesa.

Když jsem se na sebe díval, neviděl jsem se,

Protože cestou milosti se v Měsíci mé tělo změnilo v duši.

Když jsem putoval v duši, viděl jsem jen Měsíc,

Až mi bylo zjeveno tajemství věčné theofanie.

Devět nebeských sfér bylo ponořeno do Měsíce.

Člun mé bytosti byl zcela skryt v tomto moři.

Mořské vlny se rozbíjely; zjevila se Moudrost

A řekla: staň se, a stalo se.

Moře se pokrylo pěnou, a z každého chomáče pěny

Cosi nabylo podobu, cosi nabylo tělo.

Každý chomáč tělesné pěny, který dostal znamení z moře

Okamžitě se rozplynul a následoval pohyb jeho vln.

Bez spásonosné pomoci mého pána Šamsulhaqqa z Tabrízu,

Nikdo nemůže kontemplovat Měsíc ani se stát mořem.

(Mystické ódy, 649)

 

Nakonec jsi odešel, šel jsi za Neviditelným.

Zázrak! Zázrak! Kudy jsi odešel z tohoto světa?

Prudce jsi rozepjal křídla a pera, rozbil jsi klec,

Rozlétl jsi se a zamířil ke světu Duše. Byls vznešený sokol v chatrči stařeny:

Uslyšel jsi zvuk bubnu, a rozlétl jsi se mimo prostor.

Byls opilý slavík mezi výry:

Přilétla k tobě vůně růžového sadu, a ty ses vydal k němu.

Mrzel tě ten hořký svět:

Nakonec jsi se sebral a šel do hospody Věčnosti.

Letěls jak šíp k terči blaženosti,

K tomu cíli tě jako šíp vystřelil luk.

Svět ti dával falešná znamení,

Tys je nechal za sebou a odešel jsi k tomu, co je bez znamení.

Protože jsi se stal Sluncem, k čemu je ti teď koruna?

Proč toužit po pásu, když jsi odešel?

Slyšel jsem, že jsi se stal okem, hledícím do duše:

Proč hledět do duše, když jsi odešel k Duši všech duší?

Ó Srdce, jaký jsi divný pták, co se honí za chválou!

Udělal sis z křídel štít, a odešel jsi za oštěpem.

Květy se bojí podzimu, ale ty, co jsi to za květ

Odkvétáš, odkvétáš,a jdeš za podzimním větrem!

Jak déšť jsi spadl s nebe na střechu tohoto pozemského světa

Tekl jsi všemi směry a vytekl jsi přes okap.

Mlč, šetři slovy; nespi

Protože jsi se utekl ke stejně něžnému Příteli.

(Mystická óda, nepublikovaný překlad).

 

ZBOŽNÁ LEGENDA.

Rúmího život je obklopen legendou, kterou známe hlavně díky Aflákímu, hagiografovi jeho řádu. Příběhy, které traduje, jsou často nevěrohodné. Přes přehánění, které je svým způsobem pravidlem žánru, zde nacházíme velmi živé prvky. Lze z nich složit stejně dojemný portrét, jako Fioretti sv. Františka. Existuje mimochodem hodně styčných bodů mezi Rúmím a sv. Františkem z Assisi, který zemřel, když bylo mistru z Konye devatenáct let: stejná pokorná láska, chudoba, stejný souzvuk s vesmírem, pozdviženým na úroveň posvátného. Říkával: "Stromy mě znají a odpovídají na můj pozdrav."

Jednou besedovali přátelé na břehu rybníka. "Náš mistr", vypráví Aflákí, "ponořený do moře světla pronášel myšlenky z jiného světa. Náhodou začaly zároveň kvákat všechny žáby z rybníka. Náš mistr na ně strašným hlasem vykřikl: Co je to za rámus? Kdo tady mluví, vy nebo já? Žáby okamžitě zmlkly; přestaly se bavit, žádná žába už neřekla ani slovo. Když mistr vstal, přišel k rybníku a dal znamení: Teď už můžete. A okamžitě začaly žáby znovu kvákat." (Aflákí, Manáqib ul -'Arifín, I, 134).

Jednoho dne požádal Rúmí mladého žáka, aby mu přinesl hodně pamlsků. Vzal mísu, zakryl ji ubrusem a odešel. "Šel jsem potichu za ním", pokračuje vypravěč. "Šel až ke zřícenině, a tam jsem uviděl fenu, která vrhla štěňata. Mistr jí dal všechny pamlsky. Žasl jsem nad takovým soucitem, takovým slitováním. Řekl, že ubohá fena nežrala už sedm dní, a kvůli štěňatům nemohla odběhnout. Bůh odevzdal její nářek do mých uší, a přikázal mi, abych ji utišil" (tamtéž, s.294)

Jednou na tržišti učil shromážděné obyvatele Konye mystickým předpisům. Když nastala noc, v čase večerní modlitby jej obklopili psi. Vrhnul na ně svůj žehnající pohled a vysvětloval dál. Psi vrtěli hlavami a ocasy, a spokojeně kňučeli. Maulána řekl: "Přísahám při Bohu, Nejvyšším, Nejmocnějším, tito psi rozumí našemu učení." A mluvil dále: "Tato brána, tato zeď chválí Boha a chápou božská tajemství! Brána a zeď vyprávějí o složitých věcech, oheň, voda, země vyprávějí příběhy." (Aflákí, c.d.,I, 171)

Tento soucit, tato bratrská laskavost zahrnovala všechny bytosti, především ty nejslabší, aniž by mu chyběl solidní zdravý rozum, jemná psychologie a smysl pro humor. Člověku, který mu řekl: "Dnes v noci jsem z lásky k tobě přečetl celý Korán" odpověděl: "A jak to, že ještě žiješ?"

Ani Maulána ani jeho žáci nedělali rozdíl mezi náboženstvími, v jeho blízkosti se vyskytovala všechna. Po smrti své první ženy, která mu zanechala dvě malé děti, se Džaláluddín znovu oženil s křesťankou z Konye, Kira Chatun, která přestoupila na islám. Milovali jej nejen její souvěrci, ale i vyznavači jiných náboženství. Dokonce respektuje i svobodu myšlení nevěrců: "Celý svět se skládá z částí, tvořících dohromady jeden celek, představovaný touto Prorokovou tradicí: Velký Bože! Veď můj lid, protože on nezná. Můj lid, to znamená mé součásti, protože kdyby nevěřící nepatřili mezi jeho součásti, nemohl by být celkem." (Aflákí, c.d., I, 126).

 

TARÍQA, BRATRSTVÍ TANČÍCÍCH DERVÍŠŮ.

Taríqa, arabské slovo, znamenající "cestu, stezku" má v islámské mystice dva významy1.

V prvním z nich znamená slovo taríqa metodu morální psychologie, sledující cestu duše k Bohu. Tato metoda vede každého toužícího jedince různými etapami od doslovné praxe zjeveného zákona (šarí'a) k božské realitě (haqíqa). Bylo tomu tak v IX.- X. století našeho letopočtu, a velcí súfí, Džunajd, Halládž, Sarrádž, Qušajrí, Hudžwírí jsou také velcí mystičtí učitelé.

Ve svém druhém významu znamená slovo taríqa od XI. stol. souhrn rituálů duchovního výcviku, určených pro společný život různých islámských řádů, které se v té době začaly tvořit. Rozšířením významu začalo toto slovo označovat i bratrstvo, komunitu, založenou na zvláštních pravidlech a vedenou autoritou jednoho mistra.

Příslušnost k jednomu z těchto bratrstev se může projevovat i bydlením v "klášteře" (takíja), většinou jen na určité více či méně dlouhé období, zřídkakdy na celý život. Většina členů řádu se ženila. Byla tedy dost podobná křesťanským třetím řádům.

Taríqa mauláwíja byla založena v Turecku Džaláluddínem Rúmím, ale jejím skutečným organizátorem byl jeho nejstarší syn, Sultán Veled. Jejím nejoriginálnější zvyklostí je slavný tanec samá', který dal také jejím členům název tančící derviši. Budeme se jím zabývat později. Každý člen bratrstva je v principu povinen řídit se určitými pravidly meditace, modliteb atd., a musí se zúčastňovat pravidelných setkání své taríqy.

Pojednání o súfismu popisují detailně řád každé takíje, stejně jako etapy (makámat), kterými prochází poutník (sálik) na mystické Cestě. Úlohou šejcha nebo muršída, který jej vede, a kterému je povinován naprostou poslušností, je přizpůsobit cvičení duchovním potřebám a schopnostem žáků, murídů. Ale pouta mezi súfíjským mistrem a žákem jsou daleko pevnější, než kdyby se jednalo o "duchovního učitele" v běžném slova smyslu: nejde mu jen o vyučování určité metody v souladu se schopnostmi lidí, aspirujících na duchovní život, ale o iniciační tradici, odevzdání určitého duchovního vlivu, božské inspirace (baraka), které může udělit jen člověk, náležející k řetězu (silsila), sahajícímu až k samému Prorokovi. Prakticky je tato iniciace symbolizována investiturou, odevzdáním hábitu neboli chirqy. Muríd je nazýván šejchovým synem. Kromě toho se žáci navzájem považují za bratry, kteří se vzájemně milují z lásky k Bohu. Jsou vzájemně spojeni duchovními svazky, těsnějšími než svazky pokrevní. Celá súfijská obec tvoří nerozdílné bratrstvo, ve kterém i ten nejposlednější adept má pocit duchovní jednoty s tím nejvyšším zasvěcencem. Svazek mezi nimi nemůže být nikdy rozbit, protože je to sňatek duší, uzavřený v nebi2. Slavný perský súfí Abú Sa'íd ibn Abí-l Chajr řekl: "I když je jeden z nich z Východu a druhý ze Západu, nacházejí ve společném hovoru radost a útěchu, a ten z nich, který se narodil později, je poučován a utěšován slovy svého přítele."

ASKETICKÉ PRAKTIKY TARÍQY MAULÁWÍJA.

Ústraní (čella). Pobyt v ústraní v islámu trvá obvykle čtyřicet dní, ale u mauláwíje derviš, který chce odejít do ústraní, se uzavře do takíje na tisíc a jeden den. Nesmí z ní bez dovolení odejít, a každé porušení tohoto pravidla má za následek ztrátu tohoto ústraní, které musí začít znovu. Téměř tři roky vede adept mauláwíje velmi přísný život. V jiných "řádech" určí šejch murídovi podle jeho duchovní "úrovně" jedno ze jmen Božích, o kterém musí meditovat při dhikru (opakování jmen Božích). U žáků Maulány Džaláluddína Rúmího přidělí novici unavující nebo odpuzující činnost, aby se umrtvil: mést podlahu, mýt záchody, opravovat boty dervišů. Musí tyto práce vykonávat s odevzdaností, věrností a dobrou náladou, musí stále říkat "Díky Bohu", ať je nebo není spokojen, a musí prokazovat velkou úctu všem svým předchůdcům v řádu. Adept, žijící v ústraní, zvaný čella kaš, pracuje celý den a odpočívá až po večerní modlitbě. Spí v samostatné cele, bez matrace i přikrývky; pokud by bylo velmi zima, může se přikrýt pláštěm, aniž by se svlékl. Mezi derviši byl stařec, zvaný mejdandže, jehož úkolem bylo pečovat o cely a vzbudit derviše hodinu před východem Slunce. Zapaloval svíce v mešitě, a pak se společně přednášel adhán, volání k modlitbě.

Když se adept žijící v ústraní dopustil nějaké chyby anebo neprojevil dost úcty k nadřízenému, šejch jej v přítomnosti všech ostatních dervišů potrestal deseti nebo dvaceti ranami holí na chodidla, které mu neměly ublížit, ale ponížit jej.

Skromné jídlo se jedlo společně, kolem koženého nesešívaného ubrusu. Všichni derviši jedli z jedné mísy, a seděli poněkud nakloněni, tak, aby neseděli pohodlně a brali si jen málo jídla.

Na rozdíl od mnoha jiných mistrů zakazoval Rúmí svým žákům žebrat. Jednou jim připomněl, že Prorok řekl:" Musíte dbát na svou čest, můžete pracovat". Sám k tomu dodal:" Každý si může vydělávat na živobytí prací, jeden může obchodovat, druhý může být písařem atd. Ten, kdo to nedělá, nezaslouží si ani haléř" (Aflákí, c.d.,I, s. 219). Derviš řádu mauláwíja nesmí podle pravidel přijmout žádnou almužnu, dokud nebyl alespoň tři dny bez jídla.

Modlitba a půst. Mistr měl daleko k tomu, aby hlásal kvietizmus nebo nedbalost v náboženských předpisech. Naopak, předepisoval jejich přísné dodržování. Říkal: "Všechno, co činili proroci a světci, všechny předpisy a zákazy, všechny pevné základy, které položili, ověřené a seřazené, nás vybízejí, abychom jednali stejně. Jsme povinni je praktikovat, pokračovat v nich a snažit se o jejich dodržování" (Aflákí, c.d., I, s.150).

Když muezínovo volání k modlitbě dospělo k uchu Mistrovu, vstal a se svrchovanou úctou řekl: "Kéž tvé jméno trvá až na věky, ty, jenž osvětluješ naši duši!"

 

TARÍQA MAULÁWÍJA V DĚJINÁCH.

Mauláwíja byla zorganizována do opravdového řádu až pod vedením Sultána Veleda. První klášter v Konyi se stal centrem, z něhož byly zakládány další takíje. Představený mauláwíje měl tradiční výsadu odevzdat šavli sultánovi, vstupujícímu na trůn. Sultán Mehmed Fatih také dostal šavli od Čelebi Amíra'Ádila, následovníka Sultána Veleda, a stal se jeho žákem. Od XVI. stol. stavěli největší takíje emírové a knížata. Selim III. (XVIII. stol.), hudebník a básník na sultánském trůnu, nesmírně obdivoval šejcha Gháliba, mauláwíjského básníka. Vše, co se hraje na flétnu nej, je jeho dílem. Za panování tohoto sultána dosáhla taríqa svého vrcholu: restaurovaly se takíje, zvyšovaly se dotace. Do taríqy se vstupovalo kvůli získání sultánovy přízně. Mnozí ze sultánů upřednostňovali tento řád, hlavně Mehmed II.(XIX. stol.), který nařídil uzavřít kláštery bektašíje a tvrdě ji pronásledoval. Bektaši se uchýlili do takíjí mauláwíje, která jim poskytla útočiště.

Na počátku, a zvlášť v době samotného Rúmího byl řád zcela decentralizován. Existoval sice mateřský klášter v Konyi, ale takíje či filiálky taríqy existovaly i v té nejmenší vesnici. Mistr byl velmi blízký lidu, nepotrpěl si na pocty, a měl velmi vlažný postoj k mocným. Jeho okolí se skládalo z umělců, řemeslníků, dělníků. Rúmí ostatně vždy radil svým žákům, aby se nevyhýbali žádné práci. Jak jsme už řekli, mauláwí nikdy nedělali rozdíly mezi sektami a náboženstvími, odmítali jakýkoliv fanatizmus a působili v tomto smyslu na lidi. Skupiny dervíšů cestovaly společně, chodily i do nejmenších vesniček, žily jak se dalo, pomáhaly lidu, dělaly s nimi samá'. Chudí lidé díky jim zapomínali na svou bídu. Přednášeli, vyučovali Mathnawí. Tvrdí se, že někdy se koncertů účastnily i ženy, což bylo velmi revoluční. Ženy neměly vlastní takíje, ale některé z nich měly žáky, muže i ženy. Aflákí vypráví, že dcera Sultána Veleda, Šaraf Chatun, měla mnoho žáků, a žáky jedné ženy z Konye, 'Árify Hošliky, bylo mnoho význačných mužů.

V XVI. století se změnil charakter taríqy. Centralizovala se, žila z darů, a dostala se pod vliv správy waqfů. Ztratila svůj lidový charakter a stávala se čím dál víc aristokratickou, v rozporu s duchem svého zakladatele.

Na počátku osmanského období se sultáni Murad II.(XV. století) a Mehmed Fatih báli, aby mauláwí nevytvořili hnutí, namířené proti nim. V Bedreddinově povstání byli všichni jeho přívrženci zmasakrováni, ale mauláwí se nikdo nedotkl. Byli to sunnitští, tedy ortodoxní mystici, a nezajímali se o politiku. Od XVI. stol. začali sultáni považovat mauláwí za hráz proti kacířským a revolučním hnutím. To bylo příčinou rostoucí přízně, a od XVIII. stol. se taríqa stala státní institucí. Naproti tomu zmenšování Osmanské říše mělo za následek zavírání mauláwíjských klášterů: v Bělehradě, Bosně a v dalších oblastech mimo Malé Asie, a nakonec až v Anatolii. Rostoucí centralizace řádu šla ruku v ruce se zvýrazňováním jeho aristokratického charakteru.

V r. 1925 na rozkaz Atatürka byly v Turecku zrušeny všechny taríqy. Takíje v Halebu se stala centrem pro všechny ostatní; tam probíhal nábor dervíšů, jmenování šejchů atd. Francouzská vláda jí zaručila příjem. V r. 1944, když byla vyhlášena nezávislost Sýrie, odmítla syrská vláda udržovat takíji, a turecká správa wakfů se zmocnila jejího jmění. Dnes jsou ze starých takíjí muzea, a vstupné, které platí návštěvníci, zabezpečuje starým šejchům penzi až do smrti. Centra mauláwíje existují ještě v Egyptě, na Kypru a v Libyi.

VLIV TARÍQY MAULÁWÍJE.

Turecká říše byla ohromná: mauláwíjská hudba, tanec a poezie se šířily od Ázerbájdžánu do Vídně. Amír 'Amir Čelebi, vnuk Džaláluddína, přispěl významnou měrou k šíření učení svého děda v mnoha zemích, po kterých cestoval. Po staletí se v nevzdálenějších oblastech stavěly takíje a Mathnawí se četlo v mnoha tureckých překladech a komentářích; nebylo se tedy třeba učit perštině, ve které bylo napsáno. Královské rodiny si cenily mauláwíjských básníků. Qádí Burhánuddín, král Sivasu, sám básník, psal chvalozpěvy na Rúmího. Od XV. stol. se objevuje mauláwíská literatura, odlišná od klasické turecké literatury. Básníci jako Ibrahim Beg, Sultán Dívání, Yusuf Sine Čak, Arzi Dede, Šejch Ghálib, Asrar Dede, Jeni Šehirli, Avni Beg se stali pod tímto vlivem významnými básníky. Od XVI. stol. začínají básníci užívat mauláwíjské termíny. V XV. stol. napsal Kamáluddín al-Chwárizmí al-Kubráwí dvoudílný komentář k Mathnawí. Existuje turecký, arabský a anglický překlad, stejně jako komentáře v perštině, hindštině a turečtině.

O mauláwíjské hudbě před XVII. stol. mnoho nevíme. Přesto se zachovaly tři skladby ze XVI. stol., nebo možná i starší. Známe i dvě skladby ze XVII. stol., devět z XVIII. stol., dvacet šest z XIX. stol. a dvacet ze XX. stol. Mauláwíjská hudba stejně jako literatura je zcela klasická.

Umělecké tradice taríqy měly také vliv na malbu a kaligrafii. Muzeum v Konyi uchovává opravdové poklady, jako např. první rukopis Mathnawí, zdobený zlatem a iluminacemi, nádherně napsaný, a pokrývky, vyšívané zlatem, které zdobí hroby Mistra a jeho blízkých.

 

Konya, město svatých.

Posvěcena přítomností Rúmího, Konya je poutním místem, jehož zázračná aura přetrvala věky. Je jedním z míst, jimž je od úsvitu věků souzen mimořádný osud.

Podle Frýgů byla Konya prvním městem, které se vynořilo po potopě. Byla obývána od 6. tis. př. Kr., a sousedila z nejstarším známým městským sídlištěm, Çatal-Hüyük, které se před 9000 lety těšilo vyspělé kultuře. Součástí této kultury byl už v té době velký anatolský mýtus o Bohyni Matce, která byla později uctívána pod jmény Artemis, Kybélé, Diana.

Konya byla důležitým městem tajemné říše Chetitů, která nám teprve začíná odhalovat svá tajemství. Zažila sňatek jedné z dcer Ramsese II. Jako Ikonium sv. Pavla byla hlavním městem jedné z římských provincií. Spolu s Pavlem zde šířili Evangelium apoštol Barnabáš a učedník Timoteus, který odtud také pocházel. Pavel se zde náhodou později sešel s apoštolem Lukášem. V této oblasti se zrodily první křesťanské obce a vítězily první koncily. Jako sousedkou a soupeřkou Byzancie jí prošli křižáci. Nakonec se Konya stala hlavním městem Seldžucké říše Rúmu, Anatolie.

Anatolie sehrála v dějinách mimořádnou úlohu: byla kadlubem civilizací - na její půdě se jich vystřídalo jedenáct; vojenskou cestou; křižovatkou mezi Východem a Západem, mezi řeckým světem a Asií, zemí archetypů, a také filozofů, vědců a světců. Osobnost Rúmího, kterému dala jméno, je živým symbolem, ztělesňujícím tyto hodnoty. Není to synkretizmus, spíše syntéza; Rúmí vždy hlásal nejtotálnější ekumenizmus a bratrskou úctu.

To, že jeho poselství spadá do bouřlivé doby, a do kouta světa, zmítaného bojem, ještě zvyšuje jeho význam: tím, že se Rúmí pozvedl nad spory, demonstroval také jejich prázdnotu.

Od doby Konstantinovy se Římská říše rozpadla na dvě části. Lamartine ve svých Dějinách Turecka píše: "Tím, že přenesl říši z Říma do Byzance nezměnil Konstantin jen náboženství a hlavní město... Východní císaři a východní Římané si z italských Římanů ponechali jen pýchu a despocii. Stejné chyby kolovaly v jiné krvi. Přepych, volnost mravů, měkkost ... zženšťovaly ruce a tváře od jednoho vládce k druhému."

Tato úplatná a slabá vláda lákala nájezdníky. Attilovy hordy, Bulhaři, Gótové, normanští dobrodruzi přicházeli stejně jako Turci až ke Konstantinopoli. Byzantinci zapalovali jejich loďstvo řeckým ohněm. Proti tomu, co ještě zbylo z Římské říše stáli mladí, neopotřebení lidé. Nebylo třeba dlouho čekat na den, kdy se byzantská moc zhroutila před nastupující mocností, před Seldžuky. Konyjské království se stalo kolébkou osmanského Turecka.

Nelze si dost dobře nevšimnout přátelských vztahů, které udržoval Rúmí s křesťany z Konye. Aflákí, hagiograf dervíšů z Konye vypráví, že v klášteře zvaném Platónův žil moudrý mnich, velmi vzdělaný a velmi starý. Vyprávěl, že Rúmí strávil v klášteře v ústraní čtyřicet dnů. Tehdy se jej zeptal, v čem islám převyšuje křesťanství, protože obě náboženství počítala pro hříšníky s pekelným ohněm. Mistr přišel k peci na chleba, vzal mnichův hedvábný oděv, zabalil jej do svého pláště, a hodil je oba do pece. Po chvíli oba pláště vytáhli: mnichův byl úplně spálený, Rúmího plášť byl pouze očištěný. Tento klášter byl také cílem poutí křesťanů i muslimů. Na druhé straně kostel sv. Amfilocha v Konyii, který Turci změnili v mešitu, byl až do XV. století uctíván věřícími obou náboženství, protože se soudilo, že je v něm pochován " božský Platón".

Kromě toho se vypráví také podivná legenda o hrobě, sousedícím s Maulánovým hrobem v konyjské tekke. Je to hrob křesťana, který byl spojen s Džaláluddínem tak těsnými přátelskými pouty, že Rúmí si vyžádal, aby jejich hroby ležely vedle sebe. Arménská verze tvrdí, že se jednalo o biskupa jménem Eusebius. Řecká verze tvrdí, že to byl opat kláštera, o kterém budeme mluvit. Maulávíjští dervíši sami tvrdí, že je to hrob křesťanského mnicha, obráceného Džaláluddínem. Patrně to bude jen kenotaf, postavený na památku jednoho přítele. Jakkoliv tomu je, důležitý, je poznatek, že v Konyii existovalo mezi křesťany a muslimy dokonalé bratrství. Seldžučtí sultáni se často ženili s křesťankami, jimž bylo přirozeně dovoleno svobodně vykonávat jejich náboženství, což je jeden z formálních předpisů islámu. Rúmí tedy mohl žít v atmosféře, která odpovídala jeho pohledu, a kterou pomáhal posilovat. Poutník, který dnes přichází k jeho hrobu, určitě okamžitě ucítí mír: zdá se, že lidé a věci odrážejí laskavost toho, který jim vtisknul svou pečeť.

Výňatek z knihy vyd. CAD PRESS

 


  RECENZE   KNIHY:

Bronislav Ostřanský

 

 

Islámská mystika na českém knižním trhu:

 

Rúmí a súfismus

 

 

Eva de Vitray-Meyerovitch: Rúmí a súfismus. Úvod do islámské mystiky (z francouzského originálu Rumi et le soufisme přeložil PhDr. Antonín Konečný), CAD Press, Bratislava 2007, 160 stran, ISBN 80-85349-32-9.

 

 

Zájem naší veřejnosti o islám v posledních letech neustále narůstá a spolu s tím se zvyšuje i pozornost, kterou čeští zájemci věnují i jedné z „tváří“ islámu, která bývá v záplavě zpráv o teroristických, extrémistických či fundamentalistických „projevech“ muslimů často neoprávněně odsouvána do pozadí, a to súfismu, čili islámské mystice. Tento spirituální proud představuje – na rozdíl od mnoha jiných podob islámu – vcelku velmi nekonfliktní téma. Můžeme k němu přistupovat třeba jen jako k ryze akademickému předmětu zájmu, avšak přitom zůstává v podstatě jen otázkou času, kdy jeho duchovní odkaz při intenzivnějším studiu zájemce blíže osloví a vyvolá v něm náležité pocity sympatie a úcty. A to je přístup, který si súfismus nesporně zaslouží.

Během posledního desetiletí se na knihkupeckých pultech objevila celá řada více či méně zdařilých děl představujících myšlenkové poselství súfismu, a to především prostřednictvím jeho vlastních a zcela osobitých poetických či metaforických prostředků. Z nejzásadnějších vydavatelských počinů v tomto směru vzpomeňme například překlad Dvojverší se skrytým smyslem největšího mystického básníka islámu mawlány Džaláluddína Rúmího či Moudrosti dervišů proslulého popularizátora súfijského učení na Západě Idriese Shaha. Vedle zmíněných prací se český čtenář mohl ve své mateřštině seznámit rovněž s poselstvím “univerzálního súfismu” Hazrata Inájata Chána nebo súfijským léčitelstvím v podání mistrů čištíjského, původně indického, řádu. Co však v tomto kontextu může český zájemce postrádat, je ucelený výklad “učení súfijů”, navíc vhodně zasazený do příslušného historicko-společenského pozadí.

 

O to více je třeba uvítat dvě novinky, které se v uplynulém roce na našem knižním trhu objevily. První z nich představuje monografie Rúmí a súfismus. Úvod do islámské mystiky renomované francouzské autorky Evy de Vitray-Meyerovitch. Jedná se v podstatě o reprint publikace, kterou bratislavské nakladatelství CAD Press sice vydalo již v polovině devadesátých let minulého století, ale která byla poměrně záhy vyprodána, což představuje jen jeden, velmi konkrétní, doklad jejich nesporných kvalit. Nové vydání s pozměněnou obálkou, jak již z názvu vyplývá, přibližuje duchovní odkaz islámské mystiky na příkladu života a díla mistra mistrů súfijské poezie Džaláluddína Rúmího, jehož odkazu (a překládání) se autorka monografie věnuje zcela systematicky a v tomto ohledu patří mezi světově nejuznávanější znalce Rúmího díla.

Na první pohled by se mohlo zdát, že snaha prezentovat súfijské poselství na příkladu díla největšího z mystických básníků islámu nemusí být zcela nejšťastnějším přístupem, ale opak je pravdou. Rúmí po sobě sice nezanechal ucelený výklad súfijských doktrín jako celá řada autorů “súfijských encyklopedií”, kteří bod za bodem rozebírali jednotlivé myšlenky a vedeni zřetelným apologetickým úsilím je posléze zasazovali do širšího islámského rámce, avšak v jeho rozsáhlém díle nalezneme prakticky vše, co činí súfismus súfismem, a jistě ne náhodou bývá jeho opus magnum nazvaný Dvojverší se skrytým smyslem často označován jako “perský Korán”. Rúmího spirituální odkaz tedy, byť odkaz básníka, je zároveň systematickým poetickým shrnutí súfijského pohledu na svět a člověka, jehož význam a vliv můžeme jen stěží přecenit.

Ostatně, jak autorka výstižně píše v úvodu knihy …v Indii, Afghánistánu, Íránu recitují masy poutníků jeho verše; jeho památka je uctívána i v té nejmenší turecké vesničce – a ještě i dnes v Bosně a Hercegovině; v Istanbulu existuje jeden hřbitov, kde chtějí být pochováni všichni ti, kteří byli “zamilováni do Rúmího”. Nejméně sto tisíc žáků před druhou světovou válkou studovalo jeho učení v klášterech po celém Orientě, včetně Balkánu; v medresách, kde se po sedm století vykládalo jeho učení. Jeho dílo došlo uznání západními orientalisty (…) i Orientálci, kteří staví výše už jen Korán.

Výklad Evy de Vitray-Meyerovitch vychází od zevrubného přiblížení Rúmího osobnosti (kapitola Mistr, jeho život, jeho řád, jeho dílo) a pokračuje systematickým podáním klíčových súfijských myšlenek, přičemž autorka klade důraz na “praktické” aspekty učení islámské mystiky, tedy tzv. nauku o Cestě (kapitoly Konec cesty a Maieutika). Nauka o Cestě přitom představuje neopomenutelný imperativ, který provází súfíje po celý život.  Knihu uzavírá oddíl Přítomnost súfismu, jež obsahuje mimo jiné stručné dějiny hlavních mystických řádů (taríq). Recenzovaná práce obsahuje rovněž stručné poznámky, souhrný chronologický přehled a základní bibliografii.

Autorka dokázala vyložit “učení súfijů” přehledně a jasně a její výklad nepostrádá čtivost i nesporné literární kvality. V jejím podání se čtenář rozhodně nemusí obávat sáhodlouhého a suchopárného výčtu a rozborů jednotlivých prvků súfijské “věrouky”. O tom, že Eva de Vitray-Meyerovitch dokáže být skutečně strhující nás mohou dostatečně přesvědčit již úvodní řádky (str. 7): Člověk své doby a všech dob: živě a přátelsky přítomný v celém islámském světě s jeho osmi sty milióny vyznavačů – od Káhiry po Tanger, od Djakarty po Láhaur – to byl Džaláluddín Rúmí. Jasnovidec, který ve století Ludvíka Svatého napsal, že když rozbijeme atom, najdeme v něm zmenšenínu naší sluneční soustavy, a který tři staletí před Koperníkem věděl nejen to, že se Země otáčí kolem Slunce, ale i to, že planet je devět, na což jsme přišli teprve v roce 1930… Ale především posel zvěsti palčivě aktuální, protože byla založena na prožité zkušenosti, zvěsti, vyzařující z člověka, který byl sice světec, ale nebyl kněz: prožil všechny útrapy pohnuté doby, pustošené válkami a katastrofami; byl vyhnán ze své vlasti mongolským vpádem, utekl do ciziny, v mladém věku zůstal vdovcem s malými dětmi; pod údery vrahů, mezi nimiž byl i jeho vlastní syn, ztratil duchovního učitele, jehož miloval více než sebe sama. Přes to všechno vydává Rúmí svědectví, že život má smysl, že láska a radost transcendují každé utrpení, a že nic není absurdní, protože “člověk mnohonásobně překračuje člověka…”

Text knihy je bohatě prokládán ukázkami z děl velkých súfijských literátů, především pak samotného Rúmího. Mezi ukázkami z jeho tvorby se přitom nejčastěji objevují pasáže z Dvojverší se skrytým smyslem, bohužel však přeložené přes francouzštinu, neboť český překlad částí Dvojverší vznikl zásluhou Jiřího Bečky a Josefa Hiršala až několik let poté, co vyšlo první vydání Rúmího a súfismu, takže jej překladatel ani nemohl mít k dispozici. Celkově lze konstatovat, že překladatel odvedl kvalitní práci, což se projevilo zejména na tradičně nejproblémovějším místě českých překladů titulů s islámskou tematikou, a to na přepisech orientálních jmen a pojmů. Jak překladatel sám v poznámce uvádí, text konzultoval se slovenskými orientalisty příslušných specializací, turkologem Vojtechem Kopčanem a arabistou Jánem Paulínym, což ne vždy, bohužel, bývá obvyklé. Místy se však přesto chybička vloudila (např. na str. 13: Ibn-ul-Arabí, aj.), ale souhrně vzato chyby nejsou zdaleka tak četné, jako tomu bývá ve většině jiných případů.

Publikace Rúmí a súfismus by rozhodně neměla chybět v žádné knihovně nejen vážnějších zájemců o islámskou mystiku, ale i o islám v tom nejširším slova smyslu. Poznání, které v ní Eva de Vitray-Meyerovitch zprostředkovává, totiž nesměřuje ani tak k lidskému intelektu, jako především k lidským srdcím. Jeho smyslem pak není učinit člověka vzdělanějším, ale hlavně lepším, jak to ostatně sama autorka zmiňuje, když do textu vkládá citaci z Díwánu perského klasika Saná´ího (str. 15): Jestli tě poznání nevezme sobě samému, pak je lepší hloupost, než takové poznání. Ostatně sám Rúmí to neméně výstižně vyjádřil, když napsal (str. 14): Co chci, je spálené srdce – tento popel je všechno, je vzácnější, než vláda nad světem, protože volá Boha potajmu v noci…

 

 

Nový Orient č. 4 / 2007

(str. 55-57)

 

 

 


Další knihy o islámu, které si můžete objednat na naší adrese:

Duchovní cesty islámu - Kropáček Luboš (Vyšehrad)

Historie islámu z pera předního českého odborníka

 

Džihád - Mendel (Atlantis)

 

Islám mezi východem a západem - Ali Izetbegovič

(Abbas / TWRA, 340 str.)

Filozofické a politologické úvahy z pera prvního presidenta Bosny a Hercegoviny

 

Islám a muslimská obec - F.Denny (Prostor)

Historie islámu a úvod do náboženství, filozofie a rituálů.

 

Korán (Academia, váz.,797 str.)

Svatá kniha islámu v nejlepším českém překladu Ivana Hrbka.

 

Kniha súfistického léčitelství - Moinuddin Šajch Hakim (Pragma)

 


Novinka vydavatelství

C A D      PRESS

 

LEXIKON

NÁBOŽENSKÝCH  HNUTÍ,   SEKT  A

DUCHOVNÍCH    SPOLEČNOSTÍ

Výjimečná encyklopedická příručka, jež obsahuje přes 3 000 hesel shrnujících informace o několika tisících náboženských komunit, hnutí, tajných bratrstev (včetně islámských mystických řádů), hermetických a okultních společností a sekt celého světa - činných od nejstarších dob až do současnosti.

Údaje o všech hlavních náboženských hnutích v rámci světových náboženství - buddhismus, čchan, taoismus, křesťanství, druidismus, islám, chasidismus, kabala, čarodějnictví, džinismus, judaismus, súfismus, šamanismus, šintoismus, lamaismus, tantra, okultní nauky / magie, hermetismus, wicca, magie, psychotronika, zednářství, rosekruciánství, spiritismus, paganismus, zen i New Age.

Publikace je doplněna 4 speciálními rejstříky jejichž pomocí lze vyhledávat i údaje o osobnostech, odborné termíny a pod.

 

 

váz. / formát 24x16 cm / laminovaná obálka,  

520 stran / 4 speciální rejstříky

Dop.cena 540,- Kč. 

 

Lexikon se stal základem religionistické sekce nejvýznamnější české elektronické Encyklopedie Diderot 2000 a 2001 !

detaily viz web-stránky:

http://www.cadpress.sk/sekty.htm

http://www.mujweb.cz/www/SEKTY

http://www.mujweb.cz/www/SEKTY_A_NABOZENSKA_HNUTI


vydává

C A D   PRESS

Nejstarší česko-slovenské vydavatelství religionistické, náboženské a ezoterické literatury a knih o léčitelství, orientální medicíně a bojových uměních

 

F. R. HRABAL

Office: Luda Zubka 23 (PP 5)

SK-844 05 Bratislava 42 - Dubravka

 

http://www.cadpress.sk

http://web.stonline.sk/cad

http://cad.webpark.sk

http://www.mujweb.cz/www/cadpress

***************************

cad@atlas.sk
cad@atlas.cz
cadpress@stonline.sk

 

Telefon:

6436 9928

0903 159 404

Telefon z ČR: 00421 903 159 404

Podrobnější informace poskytneme na požádání.

 

***************************************************

 

 

Z  POSLEDNÍCH  PUBLIKACÍ

VYDAVATELSTVÍ   

CAD    PRESS

z z z

 

 

MÁNÍ  A  TRADICE  MANICHEISMU

 Z francouzského originálu Mani et la tradition manichéenne (coll. Maitres spirituels) přeložil PhDr. Zdeněk Müller, , CSc.

Vyd. CAD PRESS

 

Dílo přibližující fundovaně náboženské učení, které vzniklo ve 3. století jako syntéza zoroastrismu a gnostického křesťanství, čerpajíce z chaldejsko-babylonských a perských mýtů a apokryfních (gnostických) textů. Z lůna manicheismu vzešel i sv. Augustin, později úhlavní nepřítel manicheismu, Základem manicheistického náboženství je dualismus dobra a zla, jeho myšlenky přetrvaly v učení balkánských bogomilů a paulikiánů i  západoevropských kacířských sekt katarů a albigenských.  Jeho stoupenci odmítali požívání alkoholu a masitých jídel, tělesnou práci, hromadění majetku a plození dětí.

 

 

 

Základními texty manicheismu - a zavrhujícího Starý zákon - jsou Máního spisy Velké evangelium, Kniha tajemství, Kniha o obrech a Poklad života, které byly sepsány v syrštině, a Šáhpuhrakán,sepsaný persky, v němž Mání vysvětluje své poslání jako završení nedokončeného díla Buddhy, Zoroastra (Zarathuštry) a Ježíše Krista. Mnohé z textů (v koptských překladech) byly nalezeny při vykopávkách ve Fajjúmu. V letech 763-840 byl manicheismus státním náboženstvím celé Ujgurské říše (v povodí řeky Orchon). V 7.-14. stol. ovlivnil i řadu čínských synkretických sekt.

 

 ISBN 80-85349-30-2

150 stran, brož.  A5

 

Podrobnosti na http://www.cadpress.sk/manicheismus.htm


 


            
 

Slovenské novinky

 

ISBN   80-88969-20-4

(Viaz., 848  strán, formát 24x16 cm)

(Slovenské vydanie)

Ježiš Kristus, Biblia a rané kresťanstvo z pohľadu teológie a religionistiky

Monumentálne dielo anglického učenca, známeho religionisty ... Výklad učenia Ježiša Krista vo svetle najnovších výskumov rukopisov z Nag Hammadi, zvitkov od Mŕtveho mora, apokryfných a gnostických spisov (esejských, koptských, manichejských, nestoriánských, mandejských ... )
ako aj diel najvýznamnejších kresťanských teológov, filozofov, cirkevných otcov a mystikov (sýrskych, egyptských, gréckych, etiopských aj židovských).

http://www.cadpress.sk/jezisovo_evanjelium.htm

 


 


J. Vasil

LETMÝ VÝKLAD SYMBOLOV

VÉDSKEJ A BUDDHISTICKEJ TRADÍCIE
 

Ilustrovany lexikon indickej ikonografie, 700 hesiel z oblasti indickej mytologie, kultury a nabozenskych tradicii (hinduizmus, joga, tantra, mahajanovy, hinajanovy aj tibetsky buddhizmus) vyklad dolezitych pojmov zo sanskritu, pali a tibetštiny.

 

Brož., 83 str., okolo 300 ilustracii - kresieb a fotografii

 


ISBN 80-88969-17-4
 
 
---------------------------
 
 

Jozef Kozaňák

ZÁKLADY INTELIGENCIE / Civilizačný šlabikár ľudstva

(Projekt PRING)
 

Veľmi originálna snaha autora pozrieť  sa na svet okolo seba inými očami, panoramatickým záberom pragmatického človeka bez zbytočnej sentimentality - plný futuristických výkričníkov.  Je akousi zlatou niťou  dejinami a filozofiou zároveň, v exkluzívnych výrokoch mocných a múdrych tohto sveta. Ide o pokus podať výpoveď o celkovom stave nášho sveta. (Orientácia 5/2003)
 
Kniha ZÁKLADY  INTELIGENCIE provokuje. Na otázky: "Prečo ešte tak zle žijeme"? napovedá: "Ako sme mohli a mali žiť". Toto "zakázané ovocie zo stromu poznania", otvára brány mysleniu tretieho tisícročia. Je určená takým, čo už samostatne myslia. Mladým vekom i duchom. Táto stručná encyklopédia súborného poznania ľudskej civilizácie by nemala chýbať v žiadnej knižnici vzdelaného človeka XXI. storočia.


 
 

2. vydanie

Tridsaťpäť rokov hľadal autor odpovede na príčiny zla. Nemálo kníh a prežitých osobných skúseností dalo vzniknúť tejto mimoriadnej knihe o viere v schopnosti a silu človeka. Rýchlokurz geniality, civilizačný šlabikár ľudstva i učebnica humanity. Je zlatou niťou dejinami i filozofiou zároveň, doplnenou o výroky mocných a múdrych tohto sveta. Táto stručná encyklopédia súborného poznania civilizácie nemá chýbať vo vašej knižnici. Určite sa k nej často vrátite, aby vás inšpirovala svojimi myšlienkami.  (Prekladá sa do už aj českého a ruského jazyka).

(315 stran A5, viaz.)

 

ISBN: 978-80-88969-34-1
Obsah a ukážky na webe:   http://voltaire.netkosice.sk/docs/zakladyinteligencie.doc

 


 
Hongzhi Li:

FALUN GONG


Podstatne prepracované a rozšírené vydanie (oproti českému)
Hlavnú čať knihy tvoria návody k cvičeniu Qigong (čchi-kung) doplnené názornými fotografiami

 
140 str., A5
(Slovensky)
ISBN   80-88969-16-6 
 
 

Falun Gong bol predstavený verejnosti v roku 1992 v Číne. Svojimi hlbokými princípmi a podivuhodnými účinkami si táto metóda našla cestu do viac ako 50 krajín sveta a počas niekoľkých rokov pritiahla viac ako 100 miliónov nasledovníkov.

 


            
 

Našej verejnosti týmto predkladáme úvodnú knihu systému Falun Gong, v ktorej jej autor, pán Li Hongzhi, hovorí o duchovných princípoch zušľachťovania človeka a podrobne vysvetľuje cvičenia, ktoré sú súčasťou tejto duchovnej školy. Popis cvičení je doplnený názornými fotografiami. Oproti českému vydaniu je kniha rozšírená o kapitolu, ktorá vysvetľuje mechaniku cvičení.

 

Cvičebný systém Falun Gong možno zaradiť medzi techniky qigongu, čo je všeobecný pojem pre systémy čínskych energetických cvičení, ktoré slúžili na upevňovanie zdravia a získanie vnútornej harmónie. Falun Gong však neostáva iba v tejto rovine, keďže vo svojom učení ponúka vhľad do mnohých vecí, ktoré boli doteraz pre ľudstvo mystériom a vyučuje všeobecne platné vesmírne zákony.



Podrobnosti o tejto knižke najdete na adrese:

http://www.cadpress.sk/falun_gong.htm

 

 


 

České novinky a bestsellery

vydavatelství

CAD PRESS:

TAJEMSTVÍ AKUPUNKTURNÍCH  BODŮ

Praktická příručka pro vážné zájemce o akupunkturu, akupresuru, moxu, šiacu / shiatsu a čínské masáže a bojová umění

(čchi-kung / qigong, dim-mak, tchaj-ťi-čchüan / taijiquan, wu-šu / wushu),

obsahuje i podrobné návody léčebného využití jednotlivých akupunkturních bodů;

60 nejdůležitějších bodů je zpracováno velmi podrobně v samostatných sekcích.

(Váz., 360 str., formát 24x16 cm, okolo 130 ilustrací a tabulek)

Podrobné informace na adrese:

http://www.cadpress.sk/akupunktura.htm

nebo

http://www.mujweb.cz/www/akupunktura


B. & R. Balner

ČCHIN-NA / QINNA

Techniky zneškodnění protivníka úchopy, pákami a údery na vitální body

Podrobná příručka pro vážné zájemce,

vhodná i pro policejní složky, speciální jednotky a bezpečnostní služby.

Součástí úvodní kapitoly jsou i cvičení pro rozvoj vnitřní energie a koncentrace, včetně kompletní Ta-moovy sestavy

(cca 160 str., ilustrace: fotografie a anatomické kresby)

VIZ

http://www.mujweb.cz/www/sebeobrana

http://www.webpark.sk/sebaobrana

200 stran, formát A4, tvrdá/šitá vazba, přes 1 000 názorných fotografií, náčrtky a diagramy  

ISBN 80-88969-14-X    

=========================
 

Záleží JEN na knihkupcích, zda tyto knihy objednají a zařadí do své nabídky !

Další podrobnosti o příručkách bojových umění a výukových videokazetách
(českých i anglických)
najdete na adresách:

http://www.cadpress.sk/budo.htm

Informace o naší kompletní nabídce videokazet najdete na adrese

http://web.stonline.sk/cad/kazety.htm

KOMPLETNÍ KATALOG

KNIH O BOJOVÝCH UMĚNÍCH, TRÉNINKOVÝCH PŘÍRUČEK
a
VÝCVIKOVÝCH VIDEOKAZET
pro všechna bojová umění, sebeobranu a zdravotní cvičení je na adrese

http://web.stonline.sk/cad/budo_katalog.zip


Predaj kníh z vydavateľstva CAD Press v Bratislave:

http://www.cadpress.sk/knihkupectva.htm

vvvvvvvvvvvvvv

Nabídka bylinných a minerálních přípravků ,
vitamínů, přírodní kosmetiky a afrodiziak, čajů a doplňků výživy

Zásilková služba pro ČR i SR

Odporúčané linky / web-stránky

A

Nabídka hudebních CD

A.G.E. MUSIC / CAD PRESS

http://www.cadpress.sk/hudba.htm

CENÍK :

http://web.stonline.sk/cad/cenikcd01.zip

ezoterická , meditační a relaxační hudba,
etnická a duchovní hudba celého světa na CD

Katalog hudebních CD si můžete objednat i e-mailem!


 

 

 

 

Klasické buddhistické spisy a česká literatura o zen-buddhismu a japonské kultuře

Kultivace sexuální energie
odborné příručky čínské taoistické jógy a cvičení qigongu (čchi-kung)

Zdravotní cvičení tchaj-ťi, tchaj-ťi-čchüan a čchi-kung / qigong

 

 

Naše web-stránky

http://www.cadpress.sk

http://web.stonline.sk/cad

http://cad.webpark.sk

http://www.mujweb.cz/www/CADPRESS

 

Informace o naší nabídce videokazet najdete na adrese

http://web.stonline.sk/cad/kazety.htm

 

Distribuujeme i

knihy a výukové videokazety

firmy

TEMPLE

a vydavatelství

BUDO INTERNATIONAL PUBLICATIONS

 

 

KOMPLETNÍ KATALOG

KNIH O BOJOVÝCH UMĚNÍCH, TRÉNINKOVÝCH PŘÍRUČEK
a
VÝCVIKOVÝCH VIDEOKAZET


pro všechna bojová umění, sebeobranu a zdravotní cvičení je na adrese

http://www.cadpress.sk/budo_katalog.zip

____________________________________
na požádání zašleme v elektronické podobě


kontaktní e-mail

 

Objednávky a žádosti o informace zasílejte na naše adresy:

cadpress@stonline.sk
cad@atlas.cz

důležité zprávy posílejte v kopii i na druhou adresu!

 

 

Telefon:
(2) 6436 9928

Mobil:
0903 159 404

Telefon z ČR: 00421 903 159 404


zajišťujeme i

VELKOOBCHODNÍ DISTRIBUCI

pro knihkupce, organizace a knihovny

V ČESKÉ REPUBLICE i na SLOVENSKU

 

Záleží JEN na knihkupcích, zda naše knihy objednají a zařadí do své nabídky !
od 1.5. 2004 už jsme schopni průběžně zásobovat knihkupce v celé ČR

Všechny naše publikace by měly být k dostání také v síti knihkupectví firmy
Kanzelsberger
ve všech velkých městech ČR
(Brno, Beroun, Č. Budějovice, Hradec Kr., J. Hradec, Kladno, Kroměříž, Liberec, Litoměřice, Ml. Boleslav, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Písek, Plzeň, Praha, Přerov, Rakovník, Strakonice, Teplice, Trutnov, Ústí n.L. a Zlín)

Záleží LEN na kníhkupcoch či požiadované tituly od nás objednajú !

Pokiaľ v niektorej predajni naše publikácie nanájdete - sťažujte si u vedúceho príslušného kníhkupectva (nie u nás), nakoľko je v jeho komptencii naše knižky objednať a my objednávky pre SR vybavujeme okamžite !!!

 

Divadlo, architektura a hudba
na fotografiích

Bolek Polívka, Iva Bittová, Laura a její tygři, Bratislavské jazzové dni, Astorka, Radošínske naivné divadlo, Stoka - fotografie z koncertů a inscenací.


Juraja Bartoše

N a v š t i v t e

česko-slovenský virtuálny
obchodní dům


knihkupectví, prodej hudebních CD (orientální a etnická hudba) a budo-shop
 

 

 


 

Počitadlo funguje od 10.6. 2000