zen a lukostrelba knihy / japonská bojová umění / bušido a zen buddhismus

Knihy z edice BUDO, MEDICA a SVĚTOVÉ DUCHOVNÍ PROUDY - buddhismus a bojová umění, historie a filozofie asijských bojových umění

Z anglického originálu Zen in Motion: Lessons from a Master Archer on Breath, Posture, and the Path of Intuition, vyd. Inner Traditions International, Ltd., Rochester, Vermont 1991, přeložil Antonín Konečný.

Ú V O D - OBLOUK KI
1 PŘÍPRAVA
2 UZEMNĚNÍ
3 LEKCE CHŮZE
4 DIAMANTOVÁ BYTOST
5 DÝCHACÍ NÁVYKY
6 TĚLO JAKO LUK
7 POSTAVENÍ
8 POSTOJ
9 VNITŘNÍ PULZOVÁNÍ
10 STRACH Z PÁDU
11 ROVNOVÁHA
12 INTUITIVNÍ CÍTĚNÍ
13 NEHYBNOST V POHYBU
14 RYCHLOST A NAČASOVÁNÍ
15 VÝKŘIK
16 INTUITIVNÍ LÉČENÍ
17 ZÁVĚR NA ÚSVITU

Zenová praxe se tradičně spojuje s nehybností, ba dokonce s usazeností. Ale její nejhlubší kořeny leží v maximalizaci schopností přežít, které dosáhli jezdci, lovící a bojující s luky a šípy. Některé z nejvíce paradoxních lekcí zenu se odvozují od schopnosti zvládnout pohyb.
     Když se mluví o lucích, šípech a koních, my Američané tradičně myslíme na Lakoty a Apače. Bližší pohled na luky amerických Indiánů však rychle odhalí jejich omezení, a je z něj zřejmé, že málokdy byli schopni vystřelit šípy ze sedla na větší vzdálenost. Abych znovu objevil mistrovské ovládnutí pohybu, musel jsem se obrátit k tradicím Dálného Východu a k rozvíjení intuitivních schopností pomocí pěstování ki.
     Ki je japonské slovo pro to, co Číňané nazývají čchi, Indové prána, Apači dijin, Pygmejové mana. V této knize užívám slovo ki ve významu vnitřní síla. Tato síla se projevuje jako pociťování směru nebo formy, zmrazené v jediném okamžiku. Mistr ki nám říká, že v určitých stavech vidí mysl oblouk této síly v záblesku intuice. Tento způsob poznávání, jak říká mistr, závisí na jemné adaptaci, která vzniká neustálým opakováním formy, a na vědomí, které nám říká spíš kdy, než jak něco dělat.
     Jinými slovy, intuitivní schopnost, i když je vrozená, musí být pěstována a organizována, pokud má být na ni spolehnutí. Koncentrované postavení - postoj a držení těla s ovládáním dechu jsou dva vozy trénované intuice. Čím víc jsou oba (ze širšího hlediska neoddělitelné) ovládnuty, tím víc ki je k dispozici.
     Na Západě je zřídkakdy spojována tělesná činnost a niterná životní síla, ale na Východě jsou neoddělitelné. Spojení fyzických schopností s duchovní aktivitou je jako kombinace půvabu v činnosti. To, že prostředky, forma, mohou být považovány za důležitější než výsledek, je většině lidí ze Západu nejen cizí, ale v našich systémech to ani nedává smysl. Protože to, co není jasně pochopitelné nás často zlobí, vzdáváme se možnosti učit se novým souřadnicím našeho vnitřního já. Abych obešel tento odpor, vyhnu se jakémukoliv kázání a soustředím se na praxi, odvozenou z činnosti v souladu s ki. Když vidím svého učitele střílet z luku, vidím daleko spíš jeho postavení, jeho držení těla, jeho dýchání a jeho způsob zklidnění, než osm tradičních kroků střelby z japonského luku. Zjistil jsem, že kráčí se stejným soustředěním, s jakým střílí ze svého luku nebo jezdí na svém koni. Jak říká Eugen Herrigel ve své knize Zen a umění lukostřelby1, Japonci změnili dávnou praxi lukostřelby v praxi pro život. Mistrův šíp proniká hlouběji, než žákův, a jeho učení mění osobnost lukostřelce zároveň se samou představou o tom, co je vlastně terč. Terč už není vnější předmět, terč je lukostřelec.
     V minulých staletích byl nejúplnější výcvik vyhražen japonské šlechtě, která se učila střílet šípy ze sedla.2 Současné zaměření na rychlost i na cíl si vyžadovalo dokonalé učení, jež lze přeložit jako "cesta intuice" nebo "cesta sebeovládání". Učení bylo v rukou nemnoha jednotlivců. Poslední z těch, kteří jej získali tradičním způsobem mají dnes kolem osmdesáti, a i nejvyspělejší žák, žijící dnes na Západě, je vydán na pospas osamělosti. Je pozoruhodné, že toto učení je mnohem více potřebné v tomto století rychlosti a pohybu, než před staletími, kdy sloužilo jako prostředek sebeobrany. Je dokonalým protijedem proti spěchu a stresu naší doby. Nejtěžším na jeho přesazení z Japonska do dnešní Ameriky je to, že rozvíjení ki patří do doby, kdy se cenila nesobeckost, ale musí být přeneseno do doby, zasvěcené kultu osobnosti.
V praxi zenové lukostřelby jde tětiva kupředu, šíp vystřeluje, a stejně jako mistr s uvolněním napětí vydávám výkřik. V angličtině není výraz pro výkřik, který prožívám, a dosahující "já" je ještě podivnější. V japonštině zní tento výkřik "kiai". Popisuje výdech, způsobený stažením břišních svalů. Dech je vyrážen přes hlasivky v hlasitém výkřiku, který uvolňuje vzduch v téměř magickém souzvuku s tětivou a šípem. Dech sleduje šíp a šíp sleduje dech, tak, jak se lukostřelec sjednocuje s Mořem prvopočátku, univerzálním tokem hmoty a energie. Podle mé zkušenosti souzvuk s ki v pohybu vyjadřuje rozdíl mezi duchovním vědomím a sebepotvrzením. Šíp, vystřelený v souladu s ki, je nazýván silný šíp. Existuje kvalitativní rozdíl mezi vystřelením šípu za přítomnosti a za nepřítomnosti harmonie, což nemá nic společného se správným nebo nesprávným, dobrým nebo špatným, přesným nebo nepřesným. Rozdíl je patrný v lučištníkově chování; je to jistý půvab, jehož se nedosahuje kvůli půvabnosti.
     Můj příběh je popisem této disciplíny, která chyběla v mém životě, protože na Západě nebyla dostupná. Nesledoval jsem žádný specifický výcvik, ani jsem neměl v úmyslu stát se studentem. Navštívil jsem centrum zenové lukostřelby na jihozápadě USA, abych viděl, co se mohu ještě naučit o ki od těch, kteří studovali tradičním způsobem. Přes mnoho traumat škola, které se vyučovalo v centru přežila westernizaci Japonska. Tradiční, dědičný mistr této školy lukostřelby na koni přežil 2.světovou válku. On i jeho hlavní žák žijí část roku ve Skalistých horách. Já jsem byl seznámen s mladším žákem, o němž bylo známo, že je více eklektický a méně tradiční ve svém učení, než jeho mistr.
Mé učení bylo neformální, byl to výcvik v převzetí odpovědnosti za sebe cestou zvyšování mé intuice a uchopení oblouku ki v přítomném okamžiku. Zjistil jsem, že toto uchopení zasáhlo kromě lukostřelby mnoho oblastí mého života. Od počátku mi můj vztah k učiteli pomohl získat ochotu k delšímu pobytu v této škole zenové praxe. Byl jsem překvapen, jak dalekou proměnu vyvolala výuka dýchání, držení těla a cesty intuice.
Na Západě máme tendenci považovat intuici za něco, co existuje v hlavě, za výlučně mentální záležitost, zatímco na Východě může být intuitivní schopnost tělesným atributem, sídlícím především v břiše. Největší posun v mém nahlížení způsobilo uvědomění, že bylo možné cvičit tělesnou intuici, a tím změnit a zlepšit mou mentální schopnost intuice; to znamená, vidět složité situace prostě. Naučil jsem se, že člověk může být lépe adaptován ve vnější realitě, když se naučí lépe ovládat realitu vnitřní. Už nevěřím, že intuitivní schopnost sídlí v hlavě. Vím, že je to vlastnost dobře trénovaného těla a mysli, a že učení novým způsobům dýchání a držení těla zlepšuje schopnost porozumět a jednat v každé situaci.
     Aby zdůraznil naše názory na tělo, mysl a intuici, přináší zenový mistr problém střílení šípů z koně zároveň s tisíci lety tradice. Ti, kdo chtějí změnit své chování uprostřed svého života a zvýšit přesnost své intuice, ocení poznatky minulosti.

Soubor čtyř nejvýznamnějších spisů proslulého opata kláštera Daitokudži a představitele zenové sekty Rinzai z počátku 17.stol., jež adresoval přátelům samurajům a mistrům šermu ve snaze uvést v soulad učení zenu a kendó (3.vydání). ================================================================

Takuan se narodil jako syn samuraje Akiba Cunanoriho z Izuši v provincii Tadžima (nyní prefektura Hjógo) v roce 1573, jenž byl ve znamení zániku šógunátu Ašikaga poté, co Oda Nobunaga vypudil posledního šogúna Jošiakiho (1537-97) z Kjóta. Nobunagův vstup na jeviště historie učinil přítrž občanské válce, trvající více než sto let. Rok Takuanova narození byl tudíž rokem, kdy v Japonsku skončil středověk, a on sám přišel na svět jako člověk nové doby.
     Od poloviny 14.století byla Tadžima ovládána rodinou provinčních vojenských pánů (šugo daimjó) Jamana. V roce 1580 byli však Jamanové poraženi Tojotomi Hidejošim. Jako věrný poddaný rodiny Jamana, upadl Takuanův otec po jejich porážce v nemilost a byl nucen žít v ponížení a chudobě. To bylo pravděpodobně důvodem, proč Takuan o deset let později vystavěl v nedalekém šonendži chrám Džódó a při vysvěcení přijal jméno šun'o.
     Již od svých deseti let věnoval se studiu učení buddhistické sekty Džódó. Když mu bylo čtrnáct let, opustil šonendži, aby vstoupil do řádu Rinzai a stal se žákem Kisena Saidóa v zenovém klášteře Sukjódži, jenž byl ctihodnou institucí, založenou Jamana Udžikijem (1345-92) jakožto rodinný chrám, a svěřenou jím později do správy opatovi z Tofukudži, Daido Ičii. Zde se Takuan podrobil přísnému a náročnému zenovému výcviku pod vedením Kisena, jenž jej vyučoval až do své smrti (kdy bylo Takuanovi devatenáct let). Naštěstí - pro zármutkem zkroušeného Takuana - pozval pán hradu Izuši, Maeno Nagajasu, kněze Tohó Sóčua z Daitokudži, aby se stal nástupcem zesnulého Kisena. Tohó byl žákem šun'oku Sóena (1529-1611), opata kláštera Daitokudži, a jeho pozdějším nástupcem. Takuanovo seznámení se se zenem Daitokudži (hlavního kjótského chrámu) prostřednictvím Tohóa již v mládí stalo se zásadním faktorem pro celý jeho život.
     Když se zhroutil šógunát Ašikagů, velké chrámy Gozanu přišly o jejich patronát, což se projevilo i ztrátou někdejšího bohatství. Vedení školy Rinzai se postupem času dostalo pod kontrolu chrámů, náležejících k linii Daio (Nampo Džomin, 1235-1308), především pak Daitokudži a Mjóšindži. Během období Muromači (1336-1573) byla linie Daio ovlivňována duchem Daitó Kokušiho (šuhó Mjóčo, 1282-1337), zakladatele chrámu Daitokudži. Jeho duchovní odmítali podlézání moci a prosazovali přísnou formu zenové praxe, což jim dodávalo prestiže a úcty. Takový byl duch zenu Daitokudži, jímž bylo prodchnuto idealistické srdce mladého Takuana.
     V roce 1594 se Tohó vrací do Kjóta a bere s sebou Takuana, aby jej zde svěřil do péče šun'oku Sóena z chrámu Daitokudži. Zde pak, v Sangen'an, pobočním chrámu Daitokudži (jenž představoval symbol celého jeho učení), obdržel Takuan od šun'okua své mnišské jméno Sóhó. Ačkoliv je svěřen do poručnictví dalších kněží z pobočních chrámů, jako Kókeie Sóčina a Gjókuho šósoa, považuje Takuan za svého mistra opata šun'okua, a proto je politováníhodné, že tito dva nebyli téže mysli. šun'oku byl spíše politik, než člověk prahnoucí po klidném praktikování zenu v tichém ústraní kláštera. Udržoval úzké styky se šlechtici jako byli mocní daimjóové Kuroda Nagamasa (1568-1623), Išida Micunari (1560-1600) a Asano Jošimaga (1576-1613). A navíc, stejně jako jeho gozanští předchůdci, žil obklopen přepychem.
     To vše bylo důvodem, proč Takuan po Tohóově smrti v roce 1601 opustil bez váhání šun'okuovo opatrovnictví a odebral se do Sakai, kde přechodně pobýval v Jošun'an šun'okuův "mladší bratr" v Dharmě, Itto šóteki, jehož zen byl v přímém protikladu k šun'okuovu nazírání.
     Itto šóteki opovrhoval slávou a dával přednost ústraní, své žáky vyučoval s neobyčejnou přísností. Ironií osudu bylo, že takový zen byl vyučován právě v klášteře založeném Josóem, jemuž se Ikkjú vysmíval jako "nejfalešnějšímu ze všech mistrů od založení Daitokudži". Takuan se doslechl o Ittově stylu praktikování zenu během svého studia u šun'okua, a byl pevně rozhodnut dojít pod jeho vedením k jádru učení. Nicméně, když Takuan dorazil do Sakai, nevypravil se okamžitě do Jošun'an, ale nejprve vstoupil do školy Monsai Tónina, duchovního-básníka linie Gozan, sídlícího v Daiandži. Zde strávil tři roky hlubokým studiem poezie a konfuciánských klasiků, jež se nepochybně do jisté míry promítlo do jeho pozdějších pojednání.
     Po Monsaiově smrti v roce 1603 se Takuan, ve věku jednatřiceti let, připojil k Itto šótekimu a strávil u něj jeden rok, věnujíc se pod jeho vedením meditační praxi. V roce 1604 dosáhl osvícení a obdržel od svého mistra osvědčení o odevzdání Dharmy, a zároveň s ním i své nové jméno - Takuan. Stal se jediným Ittovým následovníkem, dědicem Dharmy.
     V roce 1606 se Takuan opět setkal se svým někdejším mistrem šun'oku v sídle Jamaoka Munenašiho v Sakai. šun'oku - snažíce se asi vyzkoušet sílu svého bývalého žáka - na něj vyrukoval s kóanem, s nímž si Takuan lehce poradil. Pod vedením Ittoa dosáhl velkého osvícení. Jeho moudrost musel uznat i šun'oku, řka sice jedovatě: "Obratný jazyk", když jej Takuan uzemnil čirou logikou své odpovědi, ale nepopíraje jeho pokrok. Nemocný Itto zašeptal na svém lůžku šťastně: "Předčil skutečně svého otce". Itto téhož roku zemřel, se zadostiučiněním, že zde zanechává tak důstojného nástupce. Bylo to krátce poté, co zemřel i Akiba Cunanoru. Takuan tak takřka zároveň ztratil svého rodného i duchovního otce.
     V roce 1609, ve věku 36 let, byl Takuan požádán Gjókuho šósoem, aby se ujal funkce představeného Daitokudži, do níž byl poté uveden výnosem císaře Gojozeie (1586-611).
V době jeho ustanovení do čela Daitokudži a Mjóšindži byly tyto jedinými zenovými chrámy s privilegiem císařského domu. Pro zenové kněze bylo nejvyšší ambicí stát se představeným jejich hlavního chrámu. Avšak Takuan rezignoval již po několika dnech na vykonávání své funkce a uchýlil se nazpět do Sakai, do chrámu Nanšudži. Při této příležitosti složil následující báseň:

Vždy jsem byl potulným mnichem,
táhnoucími oblaky a proudící vodou:
Jaro v hlavním městě,
Obydlí ve ctihodném Daitokudži,
To je příliš mnoho.
Zítra vyrazím na Jižní moře
(do Nanšudži).
Jako bílý racek nemůže letět
skrze rudý prach strastí světa,
ani já nebudu moci setrvat
v hlavním městě.

Po šun'okuově smrti v roce 1611, ve věku 38 let, vrací se Takuan do Daitokudži, aby se zde usadil v pobočním chrámu Daisen'in, jenž nechal přestavět (zřejmě proto, že se zde již nesetkává s šun'okuovým vlivem).
Od té doby udržuje Takuan styky s představiteli moci - s hodnostáři a velmoži jako Tojotomi Hidejori (1593-1615, synem Hidejošiho) a Hosokawa Tadaoki (1563-1645). S odchodem šun'okua začal být Takuanův hlas evidentně slyšet. Jeho pravděpodobně nejoddanějšími stoupenci se stali páni hradu Izuši - Koide Jošimasa (1565-1613) a jeho syn Jošihide (1586-1668). Většina ze zachovaných Takuanových dopisů je adresována právě Jošihidovi; prozrazují spíše vzájemné přátelství, než pouhý vztah mezi duchovním a jeho patronem.
V téže době počal Takuan pracovat na chronologické biografii Daito Kokušiho, zakladatele Daitokudži. Daito strávil dvacet let svého života jako žebrák, přebývající pod kjótským mostem Gódžó. Namísto patolízalství před vrchností a vystavování se na odiv společnosti zasvětil svůj život přísné praxi. V průběhu svých prací musel Takuan dojít poznání, že tradiční duch Daitokudži se opětovně promítá do jeho mysli.

Jako součást své politiky reorganizace státu v jednoduchý politický systém formuloval šógunát plán, jak usměrnit náboženství, vytvářejíce feudální hierarchii uvnitř buddhistických sekt a převádějíce veškerou kontrolu nad jejich organizací do svých vlastních ruku. V průběhu patnácti let, mezi r.1601 - kdy byly vydány první výnosy šógunátu pro kláštery sekty šingon na hoře Kója - a r.1616, kdy byly vydány předpisy pro Ničirenovo sídlo Kuondži na hoře Minobu, ocitly se buddhistické sekty pod naprostou kontrolou vlády. Většina ze zhruba jednoho sta nařízení, výnosů pro kláštery a chrámy, byla dílem Išina Sudena (1569-1633), představeného Nansendži, jenž v r.1608 vystřídal Saišóa šótaie ze šokokudži (1548-1607) ve funkci diplomatického poradce Tokugawy Iejasua. Společně s dalším buddhistickým duchovním, Nankobo Tenkaiem (+ 1643), měl Suden velký vliv v nejvyšších kruzích šógunátu. Jeho sféra vlivu sahala od náboženské politiky až po diplomatickou korespondenci.
     V roce 1615 se Sudenovo legislativní úsilí projevilo v gozanských chrámech i v Mjóšindži a Daitokudži. Je zajímavé, že pro jednotlivé chrámy školy Rinzai byly vydány rozdílné předpisy. Gozanské předpisy obsahovaly sedm článků. V článku 4 bylo zakotveno povýšení Nansendži; v článku 7 zrušení úřadu generálního matrikáře duchovních (soroku), jenž byl tradičně v šokokudži. Suden argumentoval tím, že Nansendži byl založen na přání císaře Kamejamy (1294-1305), a tudíž mu náleží větší úcta než kterémukoliv jinému zenovému chrámu. Z tohoto důvodu bylo nadále nepřípustné, aby se jeho opaty stali duchovní, kteří nenáleží k linii Nansendži. Úřad vrchního matrikáře duchovních, jenž fungoval přinejmenším od doby Ašikagy Jošimicua (1358-1408) v poustevně Inrjóken v Rukuon'in, pobočce šokokudži, byl zrušen. Dohled nad gozanskými chrámy přešel poté, společně s titulem soroku, na hlavního opata Gozanu, jenž byl zároveň duchovním rádcem šógunů. Suden nechal - zároveň s převodem privilegií a povýšením statutu svého Nansedži - urychleně přemístit i úřad soroku z Inrjókenu do svého Končiinu.
     Předpisy pro Daitokudži obsahovaly šest ustanovení. Článek 2 pravil: "Hlavním knězem (opatem) se může státi ten, kdo se podrobil třicetiletému zenovému výcviku pod vedením význačného mistra; kdo ovládá 1700 kóanů; kdo navštívil všechny vysoce postavené duchovní, aby si od nich vyžádal instrukcí; kdo je způsobilý řídit duchovní i světské záležitosti; a jehož jméno bylo schváleno šógunátem".
     Tvrdost podmínek pro jmenování opata, nevyskytujících se v Gozanských předpisech, je jednoznačně dílem Sudena, usilujícího se vydobýt si od císaře privilegium schvalovat opaty Mjóšindži a Daitokudži, a dostat je tak pod kontrolou šógunátu. Pokud by měly být tyto regule do písmene splněny, bylo by takřka vyloučeno akceptování kteréhokoliv kandidáta na post opata.    šestatřicetiletý Takuan by byl automaticky vyloučen, stejně jako každý jiný kandidát jeho věku.
     Takuan musel mít velmi kritický postoj k těmto výhradám, ale v tom čase nepobýval v Daitokudži, nýbrž v Osace, kde dohlížel na rekonstrukci Nanšudži, zničeného požárem při dobývání osackého hradu v roce 1615. V roce 1620 se vrací do Sukjódži, nedaleko svého rodiště, a buduje poblíž nevelké obydlí, jež nazval Toenken. Znechucen, uchyluje se do ústraní, aby unikl úzkostným obavám, obklopujícím Daitokudži zásluhou Sudenovy politiky a zasahování šógunátu.
     Ztotožnil se s čínským exilovým státníkem a básníkem Čchü Jüanem ze státu Čchu, jenž se v zoufalství vrhl do proudu řeky Mi-luo. Takuan zde strávil sedm let. Žil v Toenkenu až do svých 54 let. Během této doby se prohloubilo jeho přátelství s pánem hradu Izuši, Koide Jošihidem. Tehdy napsal i své dílo Riki sabecuron (Konflikt mezi vírou a rozumem).
Nicméně, přes veškerá příkoří a těžkosti, neopustil Takuan nikdy zcela svět. I z povzdálí sledoval pozorně, co se odehrává v Daitokudži, a byl ohromen, když se v r.1626 doslechl, že šógunát pokáral Daitokudži a Mjóšindži kvůli zanedbávání nařízení z r.1615. Začátkem následujícího roku se vydal z Tadžimy do Daitokudži, a zde doporučil císaři Gomizunovi, aby Dharmový dědic Gjókušicu šohaku (1572-1641) byl ustanoven novým představeným Daitokudži. Zanedlouho však vydal představitel šógunátu v Kjótu (šošidai) Itakura šigemune (1586-1656) výnos, obsahující přísné pokárání: "Udělení žlutého nebo purpurového roucha a propůjčení titulu seido (oboje symbolizuje hodnost opata) v Gozanských chrámech jiným, než šógunem, je platné jen za předpokladu, že k němu došlo před obdobím Genna (t.j. před vznikem předpisů z r. 1615!)." To byla hořká číše pro Daitokudži i Mjóšindži, pokračující nadále v uvádění svých opatů do funkce podle císařského ediktu i po vydání předpisů z roku 1615. Znamenalo to, že všechna jmenování opatů po roce 1615 jsou vlastně neplatná.

Poboční chrámy Daitokudži se dělily na dvě skupiny - Jižní, jejímž centrem byl Rjógen'in, a Severní, se sídlem v Daisen'in - jejichž hlavou se Takuan stal automaticky po svém uvedení do funkce hlavního opata Daitokudži. Každá skupina zaujímala odlišný postoj k akcím šógunátu: Jižní se usilovala nalézti kompromis, kdežto Severní setrvávala v opozici vůči nesmyslným zásahům do náboženských záležitostí. Takuan usmířil rozpornost jejich pohledů a inicioval sepsání protestní nóty, adresované šógunátu.
     Dopis napsal sám Takuan, spolupodepsali jej Gjókušicu a Kogecu Sógan (1574-1643), a poté byl odeslán šógunátu v Edu prostřednictvím místodržícího v Kjótu v roce 1628. Ve svém dopise vyvrací Takuan obvinění šógunátu a bod po bodu poukazuje na nesmyslnost předpisů pro Daitokudži z r.1615. Stížnost je psána neformálním smíšeným stylem, čínskými znaky a japonskými fonetickými symboly namísto čisté, oficiální čínštiny. Zvláštní důraz je zde kladen na rozbor druhého článku regule.
     Výrazy "třicetiletý zenový výcvik" a "ovládání 1700 kóanů", byly, píše Takuan, jen frázemi, použitými panem Iejasu k označení praxe ve všeobecnosti, a naznačujícími jeho touhu, že by kandidáti na post opata měli míti za sebou přísnou zenovou průpravu. Z toho vyplývá, že tvůrce oněch pravidel (t.j. Suden) nebyl obeznámen s podstatou Zenu. Takuan poukazuje na systematickou irracionalitu, nesmyslnost předpisů.
     Například výraz "1700 kóanů" nelze podle něj chápat jako vyjádření přesného počtu kóanů, nýbrž jako počet biografií - příběhů ze života - zenových mistrů, obsažených ve sbírce Ťing-te čchuan-teng-lu, čínském spisu z roku 1004. Proto je podivné věnovat jejich osvojení třicet let. Například Daito Kokuši, zakladatel Daitokudži, ovládal 180 kóanů a Tetto Giko (1295-1369), jeho nástupce, jich ovládal 88; přesto oba dva dosáhli nesporně velkého osvícení.
     Stejně tak nereálný je i požadavek třicetiletého výcviku. Pokud duchovní začne praktikovat Zen v patnácti či šestnácti letech a cvičí pod vedením mistra třicet let, potřeboval by navíc přinejmenším ještě dalších pět let na to, aby mohl být uveden do funkce opata. Dále, pokud bychom akceptovali nutnost předchozího třicetiletého výcviku, pak lze předpokládat, že dotyčný mistr by zřejmě zemřel ještě dříve, než by mu mohl předat učení (učinit jej svým nástupcem, dědicem Dharmy), a kde by pak byl buddhismus?
     Neexistuje jediný příklad, že by mistr praktikoval u svého předchůdce třicet let. Eisai praktikoval pět let, šoiči Kokuši (Enni Ben'en, 1202-80) sedm, Guču šukjú šest, Nampo Džómin sedm a Hatto Kokuši (šinči Kakušin, 1207-98) šest; Musó Sóseki (1275-1351) dosáhl velkého osvícení ve věku jedenatřiceti let. Jelikož nebylo potřeba, aby duchovní věnovali třicet let studiu, stávali se v mnohých případech mladí osvícení mistři představenými chrámů a klášterů.
     Takuanův dopis vyvolal hněv šógunátu. Suden si poznamenal do deníku: "Je to zcela proti přání šógunátu". Druhého měsíce roku 1629 šógunát předvolal tři signatáře dopisu do Eda, aby jim sdělil odpověď na jejich stížnost. Mezi úředníky šógunátu, pověřenými rozhodnutím v této záležitosti, byl Suden, Tenkai a Todo Takatora (1556-1630). Suden požadoval přísný trest, kdežto Tenkai prosazoval mírnější rozsudek.
     25.dne sedmého měsíce byl Takuan vypovězen do exilu v Kaminojamě v provincii Dewa (dnešní prefektura Jamagata), kde byl svěren pod dohled Toki Jorijukiho.
Gjókušicu byl odeslán do vyhnanství do Akadate v Mucu (prefektura Fukušima), pod dohled Naito Nobuterua. Zároveň byli odstraněni ze svých funkcí všichni opati, kteří byli ordinováni bez schválení šógunátu po r.1615. Pouze Kogecu se směl vrátit do Kjóta, neboť jeho provinění nebylo shledáno natolik závažným, aby musel být potrestán. V téže době se museli odebrat do vyhnanství i dva kněží z Mjóšindži, Tógen a Tanden.
Ve zdůvodnění rozhodnutí šógunátu o potrestání Takuana se praví: "Kdysi, když pán Iejasu sestavoval předpisy (regule) pro Daitokudži, pozval si tři vážené kněze - Tenšukua, šógakua a Gjókušica - aby jej navštívili a sdělili mu své názory. Jejich přípravě bylo věnováno několik měsíců pečlivé práce, a teprve poté byly přijaty. Vzhledem k tomu, že Takuan se v té době nezdržoval v Daitokudži, snaží se nyní znesvětit a zpochybnit předpisy, což se rovná ignorování zákonů a vlády, a samolibě předkládá své vlastní názory, často zcela nevybíravým způsobem." V souvislosti s touto aférou abdikuje i císař Gomizuno.

Jak bylo již řečeno, Takuan a jeho společníci byli 25. (případně 27.) července 1629 vypovězeni do vyhnanství. Takuan cestoval společně s Gjókušicuem, ale jejich cesty se rozdělily čtvrtého dne u Otawary v šimocuke (prefektura Točigi). Slíbili si však, že se znovu setkají; vyměnili si čajové šálky a složili při té příležitosti básně. Takuan dorazil do Kaminojamy patnáctého dne osmého měsíce, a vzápětí sděluje své duševní pocity v dopise Hori Naojorimu:
     Nedávno jsem vyjádřil své mínění o duchovních záležitostech, a jelikož bylo odlišné od představy šógunátu, byl jsem poslán do vyhnanství do provincie Dewa. Je to záležitost, o níž budou zajisté diskutovat dvě nebo tři generace. Budu spokojen, pokud pověst (aféry) přetrvá až do příštího života. Jakmile není mysl zahalena iluzí, utrpení těla ztrácí na významu. Nestojím o tělesné pohodlí za cenu ponižujících činů.
     Pociťoval, že vládnoucí kruhy z Eda jej potrestaly nespravedlivě, a můžeme předpokládat, že se snažil zbavit zrádného pocitu neklidu úsilím přesvědčit sebe samého o správnosti vlastního počínání. Jeho život v exilu se zásadně odlišoval od jeho představ o vyhnanství; trávil své dny spíše v pohodě, než v bídě a strastech, jak očekával. Bylo tomu tak především díky neobyčejné dobrosrdečnosti Toki Jorijukiho, do jehož péče byl svěřen. Svůj život v Kaminojamě popisuje Takuan i ve svém dopise, jenž poslal svému bratrovi Akibovi Hanbei na Nový rok 1630:
     Přidělili mi domek s obytným pokojem velikosti šesti rohoží, přijímacím pokojem, spíží a jizbou pro sluhu. Podél celého obvodu je dvojitá stěna, chránící mne před venkovním chladem. Lázeň i záchod jsou postaveny tak, že jsou chráněny před větrem. Pod mým lůžkem je rozprostřena velká jelení kožešina, takže ani odspodu neproniká chlad. To vše je výsledkem péče pána. Jídla dostávám, co hrdlo ráčí. Žena našeho pána mi taktéž poslala teplý plášť. Pokud pán odjíždí v úřední věci do Eda, vždy přikáže svému služebnictvu dbáti mých potřeb. Všichni od starších úředníků dolů se o mne starají, jako kdybych byl pánovým dědečkem.
     Skutečnost jeho tříletého vyhnanství, během něhož - jak se zdá - nebyl ničím omezován ve své činnosti, nepotvrzuje hořkost básně, již napsal o svém vytouženém návratu:

Ačkoliv nevinen, byl jsem poslán
do vyhnanství,
stále vidím měsíc
mezi borovicemi v Akója.

Po smrti šóguna byl Takuan v roce 1632 omilostněn a odcestoval do Eda. Při té příležitosti složil satirickou báseň:

Je-li to přáním úřadů, Takuan půjde;
Musaši je již sešlý, Edo ohavné.
Jeho omilostnění bylo součástí všeobecné amnestie, následující po smrti Hidetady. Tenkaiovo úsilí o zastupování Takuanových zájmů nepochybně přispělo k jeho propuštění, avšak teprve v roce 1634 se mohl Takuan se svými druhy vrátit, po šesti letech odloučení, zpět do Kjóta. Krátce poté, co se mohl radostně navrátit mezi zenové kněze, odchází zpět do Eda, vyslechnuv naléhavého pozvání od nového šóguna - Tokugawy Iemicua. Po boku šógunově
Důvodem Iemicuova pozvání Takuana bylo, že jej chtěl jmenovat svým rádcem v náboženských otázkách, neboť Suden mezitím zemřel a Tenkai byl již příliš stár. "šógun si přál mít po svém boku někoho, s kým by mohl projednávat otázky správy chrámů", píše Takuan, maje nepochybně na mysli, že Iemicu potřebuje úředníka, jenž by pomohl šógunátu ovládat chrámy. Pozváním Takuana do Eda byl pověřen Jagjú Munenori (1571-1646), šógunův mistr šermu, jenž prohlašoval, že pronikl do nejhlubších tajemství šermířského umění díky Takuanovu zenovému učení. Je známo, že jejich přátelství začalo během Takuanova tříletého pobytu v Edu po jeho návratu z vyhnanství na severu. Pro Jagjúa sepsal Takuan své proslulé dílo Fudóči kenmjóroku (Tajuplný záznam o meči nehybné moudrosti).
     Iemicuův vztah k Takuanovi byl na tehdejší dobu zcela výjimečný. Takuan popisuje detaily svého života v dopisech přátelům jako byl Koide Jošihide. Živým popisem je jeho list devíti přátelům, jenž poslal do Sukjódži v roce 1637:      Jednou jsem byl pozván na představení divadla nó na druhém nádvoří zámku, kam neměl přístup nikdo kromě nejbližších rádců. Když hra skončila, byl jsem pozván shlédnout taneční vystoupení. Poté za mnou přišel vrchní rádce Macudaira Nobucuna a vyřídil mi Iemicuovu žádost, abych se s ním zúčastnil bohoslužby v Tošodu - mezi hlavním a druhým nádvořím - během přestávky mezi představeními kjógen. Doprovodil mne tam Nobucuna. Navečer jsem byl pozván do vnitřního paláce a strávil jsem tam několik hodin, diskutujíce až do desáté hodiny večerní se šógunem o nejrozličnějších věcech. Během rozhovoru jsem seděl u ohřívadla, na vyvýšeném pódiu na konci síně, ani ne dvě stopy od šógunových kolen! V takovéto těsné blízkosti jsme seděli více než dvě hodiny; kromě nás nebyl rozhovoru nikdo přítomen. Když jsem se pak po desáté hodině vracel do Jagjúovy rezidence, doprovázel mne Nakane Heidžuro. Ani kdybych byl provinčním pánem, nemohlo by o mne býti lépe pečováno...
     Iemicuova přízeň a náklonnost vůči Takuanovi s léty narůstala. V roce 1638 projevil šógun přání dát vystavět pro Takuana chrám, jenž by nesl název Tokaidži. Iemicu si přál zbudovat jakousi obdobu Sudenova sídla v Edu, Končiinu. Takuan, obávaje se, že by měl být takto připoután k Edu, rozhodně a opakovaně odmítal, ale nakonec se nechal přesvědčit, že by mohlo být ku prospěchu Daitokudži i Dharmy, kdyby do Eda přesídlil. Pro Takuana byla značná podpora ze strany šóguna a dalších vysoce postavených pánů spojena zároveň i s narůstajícím pocitem trápení. Důsledkem jeho současného postavení bylo, že se přespříliš vzdaloval od ideálu kněze chrámu Daitokudži - Daito Kokušiho, žijícího životem žebráka pod kjótským mostem Gódžo, nebo Tetto Gikóa. Zdá se být skutečnou ironií osudu, že Takuan - člověk, opovrhující slávou a pochlebováním moci - vykročil po téže cestě jako prohnaný Suden. Nutno ovšem podotknout, že ať již Takuan podnikal cokoliv, při každém svém kroku měl na mysli jenom prospěch Daitokudži, usilujíce se vydobýt pro něj nazpět jeho císařská privilegia; a toto vědomí mu tedy alespoň trochu pomáhalo zmírnit jeho muka.
     "Jsem jako cvičená opice, vláčená na špagátě", stěžuje si v dopise Koidemu Jošihide. Jak velice musel být tedy Takuan šťastný, když 28.dne třetího měsíce 1641 byly jeho požadavky beze zbytku splněny. Tvrdí se, že Iemicu poznamenal: "Takuan by měl být spokojen, neboť věci jsou uspořádány tak, jak bylo jeho přáním." Takuan ani nemohl být nespokojen; vždyť předpisy, vnucené chrámu Daitokudži, byly jeho největším břemenem, které vláčel ve své duši od svých šestatřiceti let.
     Takuanův život se uzavřel ve věku 73 let, dvanáctého měsíce 1645 v Tokaidži v šinagawě. Těsně před smrtí řekl svým žákům: "Až zemřu, pohřběte mé tělo na hoře za klášterem, přikryjte je zemí a jděte domů. Nečtěte sútry a nekonejte žádné obřady.       Neberte dary ani od mnichů ani od ostatních a chovejte se tak jako doposud." Když ležel na smrtelném loži, naléhali na něj žáci, aby jim poskytl poslední pokyny. Takuan uchopil do ruky štětec a napsal jím znak pro "sen" (jume). Poté upustil štětec - a skonal.
-----------------------------------
Předmluva z knihy Cesta zenu - cesta meče (CAD PRESS, Bratislava 1993), přeložil F.H.Richard.

Vlastní životopis mistra zenu a učitele bojových umění, představeného zenového kláštera Sen Sho Ji v Cubjacu. Ve své knize popisuje svoji cestu k budó, své zkušenosti, jichž nabyl během 20 let meditačních cvičení a praktické výuky bojových umění, a především pak svoji pouť do Číny a setkání se zdejšími mistry kung-fu (200 stran). Z francouzského rukopisu přeložili PhDr. A.Konečný a PhDr. M.Starkbauerová.

Autor - mistr zenu a učitel budó, žák mistra Dešimaru - zde v šesti kapitolách (Dějiny zenu, Mistr a žák, Dókukodó Mijamoto Musašiho, Praxe zenu...) osvětluje jednak historii vzájemného sepětí zenu a bojových umění, jednak duchovní principy budó. Kniha obsahuje též praktické rady a předpisy pro adepty, jež samurajové a mistři budó odevzdávají svým žákům (Deset kai).

================================================================
Mijamoto Musaši:

Středověké dílo o cestě meče - kendó, jehož autorem je legendární japonský samuraj, kengo Šingen Musaši No Kami Fudžiwara No Genšin (1548-1645). Tento spis studují jak mistři kendó, tak japonští manažeři, kteří jej považují za příručku podnikatelské strategie. Doplněno o Dokukódó s komentářem Sandokai Sena (180 stran).

Profesor Tomio Hirai je přední autoritou v psychiatrii a vedoucím japonským výzkumným specialistou v oblasti psychofyziologie. Jeho publikace s tematikou zenové meditace vsedě (zazen) a souvislostí s mozkovými vlnami upoutaly pozornost specialistů mnoha zemí. Někteří z nich přišli k němu do Japonska studovat a mnoho z nich využilo metod zen-buddhismu v léčbě neuróz. V současnosti přednáší na katedře psychiatrie tokijské Universitní nemocnice, je profesorem Lékařské fakulty Tokijské univerzity a University Tokyo-Kasei, prezidentem Japonské společnosti pro psychiatrii a neurologii a ředitelem Japonské společnosti pro duševní zdraví.
Ve své studii se zabývá pozitivním vlivem zenové meditace na tělesné i psychické zdraví - úprava metabolismu, odstranění neuróz, nespavosti atd.

OBSAH:
Ovládání / Kontrola těla a mysli / Kontrola dechu / Ovládání (kontrola) postoje / Zenová meditace vsedě / Meditace vleže / Ovládání těla vestoje / Stabilita mysli / Koncentrace / Přesun pozornosti / Asociační metoda / Meditativní rozjímání / Vědecký základ metody zazen

D.T.Suzuki: MALÝ ÚVOD DO ZEN; ČTYŘI ESEJE O ZEN BUDDHISMU & O SMYSLU ČAJOVÉHO OBŘADU / Kakuzo Okakura: KNIHA O ČAJI / L.Hájek: ZEN - UMĚNÍ / P.Miklós: ZEN A UMENIE / E.Herrigel: ZEN A UMĚNÍ LUKOSTŘELBY / D. Hofstadter: MAJSTER MUMON / Mumon Ekai: VRATA BEZ VRAT / T.P. Grigorjeva: PRIRODZENOSŤ AKO METÓDA & ODHALENIE SKRYTÝCH TRADÍCIÍ (375 stran, 45 ilustrací a tabulek).
================================================================

D.T.Suzuki: VELKÉ OSVOBOZENÍ / B.Merhaut: ZEN V KAŽDODENNÍM ŽIVOTĚ / Tsugjimura Koiči: NIC V ZENU / Yoshika Oshima: ZEN - MYSLET JINAK? / S.P.Nestjorkin: DVE KONCEPCIE ČCHAN BUDDHIZMU / Mistr Seng-cchan: ŠIN ŠIN MING / Mistr Dógen: FUKAN-ZAZEN-GI & EIHEI GEN ZENDŽI GOROKU / Shigenori Nagatomo: ANALÝZA DÓGENOVA "ODHOZENÍ TĚLA A MYSLI" / P.Kapleau: DESET OBRAZŮ BUVOLA / Chuej-neng: TRIBUNOVÁ SÚTRA ŠESTÉHO PATRIARCHY / J.Hloucha: HOKUSAI / S.Hubík: ZEN-BUDDHISMUS A NÁBOŽENSKÝ MODERNISMUS / tabulka japonských ekvivalentů čínských jmen a názvů / GLOSÁŘ - 1200 hesel (365 stran, 200 ilustrací).
================================================================

Allan Watts: MÍSTO ÚVODU / M.Novák: KAŽDÝ SÁM SVÝM PÁNEMBOHEM / B.Haines: BÓDHIDHARMA A KARATE / Mistr Takuan: KENDO A ZEN / K.Umeji: TAO V CVIČENÍ / I.Chuya: ZÁZRAČNÁ KOČKA / V.Hrdličková: ZAHRADY Z KAMENŮ, PÍSKU A TICHA / V.Pronnikov: IKEBANA / V.Hilská: JAPONSKÉ HRY NÓ / M.Seami: DAMAŠKOVÝ BUBEN / J.Jánoš: DIVADLO S TRADICÍ 6 STOLETÍ / MASKY DIVADLA NÓ / D.T.Suzuki: HRA DIVADLA NÓ / M.Heidegger: O FILMU, JAPONSKU A DIVADLU NÓ / S.Kurata: DÓ / B.Reyner: KONTEMPLACE A PRÁCE / Róši Morgan: TĚLESNÉ POZICE PRO MEDITACI / C.Zug: NEROZUMOVÁ HÁDANKA - ZENOVÝ KÓAN / S.Volkov: ZEN V KÓREI / Kusan Sunim: DESET OBRAZŮ KROCENÍ BUVOLA / Erich Fromm: ZKUŠENOST X (355 stran, 200 ilustrací).
================================================================
ZEN 4

Sensei S.Graef: PSYCHOTRONICKÉ JEVY Z POHLEDU ZEN-BUDDHISMU / Róši Aitken: DRAK, KTERÝ NIKDY NESPÍ / Kora & Ohara: MORITOVA TERAPIE / Mistr Mumon: MUMONKAN / Mistr Ikkjú: VRÁNA BEZ ÚST / D.T.Suzuki: INTERPRETACE ZENOVÉ ZKUŠENOSTI / C.Kane: MORITOVA TERAPIE A NAIKON / McDonaldová: EMÓCIE V KONTEXTE CVIČENIA / Róši Morgan: MÍSTO POHLAVNÍHO ŽIVOTA VE VÝCVIKU / Róši Kapleau: ROZHOVOR S RÓŠIM / DESET ETAP KROCENÍ BUVOLA DLE PCHU-MINGA / J.Maraldo: FILOZOFIE ŠIZUTERU UEDY / L. Stryk: MISTR IKKJÚ ...atd. (320 stran).
================================================================
ZEN 5

Mistr Dešimaru: ZEN A PSYCHOSOMATIKA; I ŠIN DEN ŠIN & KUSEN O STAVU MYSLI PŘI ZAZENU / Jen-čao & Cun-ťiang: LIN-ŤI LU / Sheng-yen: VÝHODY KTERÉ ČLOVĚKU POSKYTUJE ZENOVÁ MEDITACE / Róši Morgan: SÚTRA NESPOČETNÝCH VÝZNAMŮ (Lotosová sútra s komentáři) / GAKU-DÓJÓDŽIN-ŠÚ / MUMONKAN s komentáři róši Aitkena ...atd. (250 stran).
================================================================

Obsah:
Prof. Yoshiro Kiyomara MISTR TAKUAN A CESTA MEČE
PhDr. Yang Jwing-ming BUDDHISTICKÝ A TAOISTICKÝ ČCHI-KUNG ..
Mistr Taisen Dešimaru TEORIE A PRAXE ZENOVÉ FILOSOFIE
Mistr Hsing-yun DVĚ PŘEDNÁŠKY O ČCHANU
Róši Kaisen Krystaszek D Ó Š I N
Mistr Sheng-yen ZENOVÁ MYSL
Mistr Seung-sahn NOSENIE KESY, NOSENIE SVETA
PhDr. The Hung BUDDHISTICKÁ ŠKOLA THIEN
Mistr Chuang-po ZENOVÉ UČENÍ O PŘENOSU MYSLI
Mistr Keizan D E N K Ó R O K U
WU-MEN KUAN (MUMONKAN)

Harada Sekkei róši KAŽDODENNÍ MYSL
Sean Sheehan WAKAN MU ..
Mistr Šen-chuej TRIBUNOVÉ KÁZÁNÍ ..
Dr. Kyung-bo Seo MISTR SOSAN ..
Mistr Sheng-yen PÍSEŇ OSVÍCENÍ MISTRA JUNG-ŤIA ..
Dr. Yang Jwing-ming ŠAOLINSKÝ WAJ-TAN ČCHI-KUNG ..
John Daido Loori O SOUCITU ..
Jiří Černega AVALÓKITÉŠVARA ..
DIAMANTOVÁ SÚTRA ..
Mistr Chuang-po ZENOVÉ UČENÍ - II. část ..
WU-MEN KUAN (MUMONKAN) ..
Ján Starkbauer ZENOVÁ A CHASIDSKÁ SKÚSENOSŤ ..
Richard von Sturmer RILKE A ZEN ..
Dale Riepe ZEN A VĚDECKÉ NAZÍRÁNÍ ..
Alan Watts ZÁVAŽNOST ORIENTÁLNÍ FILOSOFIE ..

Ještě než se začnu zabývat vlivem Zenu na japonskou kulturu, musím vysvětlit, co vlastně Zen je, protože někteří ze čtenářů možná o Zenu nic neví. Protože jsem o Zenu napsal několik knih, nebudu se ale pouštět do podrobného rozboru.
Krátce řečeno, Zen je jeden z "produktů" čínského myšlení poté, co přišlo do styku s myšlením indickým, které se do Číny dostalo v prvním století našeho letopočtu pomocí buddhistického učení. Buddhismus měl v té době některé aspekty, pro které nebyl pro obyvatele Středního Království zcela přijatelný (obhajoba bezdomovského života, transcendentalismus nebo opouštění světa atd.). Na druhé straně jeho hluboká filosofie, jemná dialektika a pronikavá analýza pořádně pohnuly čínskými mysliteli, obzvláště pak taoisty.
Ve srovnání s Indy, Číňané nejsou tak filosoficky zaměření. Jsou praktičtější a více se věnují světským záležitostem; drží se spíše při zemi a nemarní čas zíráním do nebe. A i když byla čínská mysl indickým myšlením hluboce ovlivněna, nikdy neztratila styk s pluralitou věcí, nikdy nepopírala praktickou stránku života. A tato národní nebo chcete-li rasová psychologická idiosynkracie způsobila onu transformaci indického buddhismu v buddhismus zenový.
Jedna z prvních věcí, kterou Zen v Číně vytvořil - jakmile sebral dostatek sil na to, aby byl samostatný - bylo ustanovení speciální formy klášterů, jejichž život se zcela lišil od zaběhlého mnišského života. Zenový klášter se stal soběstačným tělesem rozděleným do mnoha oddělení, z nichž každé mělo v komunitě něco na starosti. A zvlášť za zmínku stojí princip demokracie. I když byl starším prokazována přirozená úcta, všichni členové komunity měli stejnou povinnost pracovat manuálně, např. při sběru otopu, obdělávání půdy, trhání čajových lístků. V těchto činnostech se angažoval i sám mistr a při práci vedl své bratry ke správnému pochopení Zenu.
Tento způsob života velmi znatelně odlišoval zenový klášter od bratrství sanghy raných buddhistů v Indii. Zenoví mniši nejen, že byli demokraté, navíc byli ochotni se zapojit do praktických problémů života. A tak se projevili i jako ekonomicky a politicky uvažující.
V metafyzice Zen absorboval mnoho z taoistického učení skrze buddhistické spekulace. Ale díky svému praktickému přístupu k životu byl ignorován jak taoistickým transcendentalismem tak i indickým vzdáním se všedního (světského) života.
Když se zenového mistra zeptali, jaký by měl být jeho příští život, bez váhání odpověděl: "Ať jsem oslem nebo koněm a pracuji pro vesničany."
Dále se zenoví mniši lišili od jiných mnichů - křesťanských, buddhistických a mnoha jiných - v tom, že netrávili veškerý čas v obětních modlitbách, skutcích pokory, čtení či recitování kanonických knih, diskusích o jejich obsahu či ve studiu pod vedením učitele, individuálně nebo kolektivně. Zenoví mniši se mimo praktických činností manuálních a mentálních věnovali naslouchání mistrovým občasným kázáním, která byla krátká a tajemná, a kladli otázky a dostávali odpovědi. Odpovědi bývaly nicméně bizarní a nepochopitelné, a velmi často doprovázeny přímými činy.
Budu nyní citovat jeden příklad - možná velmi extrémní. I když se to neodehrálo mezi mnichem a mistrem, nýbrž mezi mnichy, bude ilustrovat ducha Zenu, který v době konce vlády dynastie Tchang převažoval. Jeden mnich, který vycházel z chrámu náležejícího škole Rinzai (Lin-ťi, zemřel 867), potkal skupinu cestujících mnichů patřících k jiné buddhistické škole a jeden z těch tří se ho zeptal: "Jak hluboká je řeka Zenu?" Narážel tím na řeku, která se nacházela pod mostem, na kterém stáli. Zenový mnich, který právě vyslechl přednášku Rinzaie, známého svými činy, s odpovědí neváhal: "Zjisti si to sám," řekl, a chystal se shodit tazatele z mostu. Ale druzí dva mu v tom naštěstí zabránili.
Zen není nezbytně proti slovům, ale je opatrný na to, že slova se vzdalují skutečnostem a obrací se v pojmy. A proti pojmům je právě Zen. Zenový mnich, o kterém jsme se výše zmínili, je možná extrémním případem, ale duch Zenu vyjadřuje přesně. Zen trvá na věci samé a nikoliv na prázdné abstrakci. A z tohoto důvodu Zen odmítá čtení a recitování súter či zapojení se do hovorů na abstraktní téma. A toto je příčinou, proč Zen přitahoval muže činu v nejširším slova smyslu. Právě díky svým prakticky zaměřeným myslím přimknulo mnoho Číňanů a Japonců k Zenu. 2
Zen je cvičení v osvícení. Osvícení znamená emancipaci. A emancipace není nic menšího než svoboda. V poslední době se neustále hovoří o všelijakých svobodách - politických, ekonomických aj. - ale to ve skutečnosti nejsou žádné svobody. Dokud budou na pláni relativity, jsou tyto "svobody" skutečné svobodě na hony vzdáleny. Pravá svoboda přichází z osvícení.
Když toto člověk uskuteční, je ve svém vnitřním životě vždycky svobodný, ať se nalézá v jakékoli životní situaci, a tak vede vlastní linii činů. Zen je náboženství "sebedůvěry" (džiu) a "svébytnosti" (džizaj).
Osvícení je hlavním a ústředním bodem v učení všech škol buddhismu, hínajány a mahájány, "vlastní síly" a "jiné síly", Svaté Stezky a Čisté země, protože Buddhovo učení povstalo z jeho osvícení, které se událo před 2.500 lety v severní Indii. A očekává se, že všichni buddhisté dosáhnou osvícení, ať už v tomto životě či v některém z příštích. Bez osvícení, byť realizovaném jakýmkoliv způsobem a kdekoliv, není žádného buddhismu. A Zen není výjimkou. Ve skutečnosti je to právě Zen, kde se uskutečňuje nejvíce osvícení neboli satori, jak to označují Japonci.
K realizaci satori otvírá Zen dvě cesty: verbální a činnou. Hned na počátku je třeba říci, že zenový verbalismus je pro Zen charakteristický, i když je zcela odlišný od filosofie lingvistiky nebo dialektiky a termín "verbalismus" vlastně není vzhledem k charakteru Zenu vhodný. Ale jak všichni víme, my lidé bez jazyka existovat nemůžeme, protože jsem určeni ke společenskému životu. Láska je podstatou lidstva, láska potřebuje cosi sebou zahrnout a lidé musí žít společně, aby vedli život vzájemné lásky. A láska, aby se vyjádřila, potřebuje prostředek ke komunikaci, kterýmž je právě jazyk. A právě v Zenu, který je nejblíže lidským prožitkům, je třeba jazyk používat tak, aby jeho smysl pochopil, jak člověk sám, tak i ostatní. Ale zenový verbalismus má určité znaky, které porušují lingvistickou vědu. V Zenu je zážitek a vyjádření jedno a to samé. Zenový verbalismus vyjadřuje tu nejskutečnější zkušenost. Například: Zenový mistr předvádí hůl před shromážděním a prohlašuje: "Toto nenazývejte holí. Jak byste to nazvali?" Kdosi ze shromážděných vyjde, vezme mistrovi hůl, zlomí ji a hodí na zem. A to je důsledkem mistrova nelogického oznámení.
Jiný mistr jednou kázal: "Jakmile poznáte, co tato hůl je, poznáte všechno a tím dokončíte studium Zenu." Aniž by cokoliv dodal, opustil halu.
Tak toto nazývám zenovým verbalismem. Je z toho patrná filosofie Zenu. Tato filosofie se neutápí ve slovních eskapádách, nýbrž se snaží zasáhnout mysl samu, což připomíná vrcholek hory, který najednou opustil oblaka, do kterých byl předtím zahalen. Tak Zen odhaluje tajemství. To, co nás zde zajímá, není podstata, skrytá či odhalená, vyjádřitelná slovy, nýbrž "cosi" vyskytující se někde tam; co nejsme schopni lokalizovat a vykřiknout: "Zde!" Nazývat to myslí, to má ke skutečnému prožitku daleko, je to prostě nepojmenovatelné "X". To není žádná abstrakce, je to stejně reálné jako například slunce, ale nezapadá to do lingvistických kategorií. Jakmile se to pokusíme zařadit, ztratíme to. Buddhisté to nazývají "neuchopitelným", "nezachytitelným".
A z tohoto důvodu je hůl holí a zároveň zase není a nebo prostě hůl je holí, protože jí není. Slovo se prostě věci, skutečnosti či prožitku, neodnímá.
Zenoví mistři mají rčení: "Zkoumejte živá slova a nikoliv mrtvá". Ty mrtvá jsou taková, která už přesně a jasně nevyjadřují zkušenost. Proměnila se v pojmy a tak byla vytržena ze živoucích kořenů. Zastavila se, aby potom odtrhla bytost od ní samé. Už dávno nejsou tím, co mistři nazývají "jedním slovem", jehož pochopení vede k pochopení tisíců dalších slov a prohlášení zenových mistrů. Zenový verbalismus se zabývá právě těmito "živoucími slovy".

Záleží JEN na knihkupcích, zda naše knihy objednají a zařadí do své nabídky !

Od 1.5. 2004 jsme schopni průběžně zásobovat knihkupce v celé ČR

Všechny naše publikace by měly být k dostání i v síti knihkupectví firmy
Kanzelsberger
ve všech velkých městech ČR

(Brno, Beroun, Č. Budějovice, Hradec Kr., J. Hradec, Kladno, Kroměříž, Liberec, Litoměřice, Ml. Boleslav, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Písek, Plzeň, Praha, Přerov, Rakovník, Strakonice, Teplice, Trutnov, Ústí n.L. a Zlín)

Nejstarší česko-slovenské vydavatelství ezoterické a religionistické literatury a knih o asijských bojových uměních a léčitelství

ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA, ANTROPOLOGIE, ASIE, BOJOVÁ UMĚNÍ, BUDDHISMUS, BUDO, ČCHAN, ČCHI-KUNG, ČÍNA, DUCHOVNÍ NAUKY, ESOTERIKA, ETNOGRAFIE, FILOZOFIE, HINDIUSMUS, CHI-KUNG, INDIE, ISLÁM, JÓGA, KABALA, KOSMOGONIE, KŘESŤANSTVÍ, KUNG-FU, LÉČITELSTVÍ, LEGENDY A MÝTY, LITERATURA, MAGIE, MEDITACE, MYSTIKA, MYTOLOGIE, NÁBOŽENSTVÍ, ORIENT, PARAPSYCHOLOGIE, PSYCHOLOGIE, PSYCHOTRONIKA, RELIGIONISTIKA, SPIRITUALITA, SÚFISMUS, ŠAMANISMUS, TAI-CHI CHUAN, TAO, TERAPIE, TIBET, ZEN

Výjimečná encyklopedická příručka, jež obsahuje přes 3 000 hesel shrnujících informace o několika tisících náboženských komunit, hnutí, tajných bratrstev, mystických řádů, hermetických a okultních společností a sekt celého světa - činných od nejstarších dob až do současnosti.

Údaje o všech hlavních náboženských hnutích v rámci světových náboženství - buddhismus, čchan, taoismus, křesťanství, druidismus, islám, chasidismus, kabala, čarodějnictví, džinismus, judaismus, súfismus, šamanismus, šintoismus, lamaismus, tantra, okultní nauky / magie, hermetismus, wicca, magie, psychotronika, zednářství, rosekruciánství, spiritismus, paganismus, zen i New Age.

Publikace je doplněna 4 speciálními rejstříky jejichž pomocí lze vyhledávat i údaje o osobnostech, odborné termíny a pod.

Obsáhlá a podrobná příručka pro adepty praktikující tchaj-ťi (tai chi) a tchaj-ťi čchüan (tai chi chuan), z hlediska zdravotního i jejich aplikace v bojových uměních, včetně cvičení s mečem.

Sborník prací 25 čelných světových odborníků - vědců i léčitelů - zaobírajících se jednotlivými aspekty léčitelského umění z hlediska lékařského, antropologického, filosofického, psychologického i psychiatrického.

Kniha uvádí čtenáře do všeobecných základů esoterních nauk a spojitosti mezi astrologií, kabalou, tarotem, I-ťing, alchymií a jungovskou psychologií.

Velmi důležitá a zajímavá kniha zaobírající se seriózně léčebným využitím konopí v historii i současnosti, včetně léčení epilepsie, depresí a rakoviny.

Příručka taoistického mistra obsahující množství návodů a cvičení k nastolení duchovní a tělesné harmonie.

Fundované dílo z pera předního slovenského odborníka na historii a kulturu Oceánie a ředitele Kabinetu orientalistiky SAV.

Komplexní úvod do duchovního světa z pera nejvýznamnějšího světového představitele makrobiotiky.

V této studii Kushi vysvětluje prostřednictvím makrobiotických principů, že svět hmoty není pevný a statický, nýbrž naopak dynamický a proměnlivý.

Autor, psycholog a profesor Školy psychiatrie při Menningerově nadaci zde předkládá verzi staročínského spisu Tao-te-ťing adaptovanou pro New Age.

Starověké japonské umění zdravotních a kondičních cvičení, které bylo praktikováno již před 3000 lety.

Dr. Yang Jwing-ming: TAJEMSTVÍ MLÁDÍ I-III (I-ťin-ťing a Si-suej-ťing)

Kniha obsahuje Spis o proměně svalů a šlach a Spis o očistě mozku a kostní dřeně. Obsahuje i recepty a popisy cvičení ke zvýšení sexuálních schopností (3 svazky).

Unikátní monografie o historii, vývoji a technikách bojových umění ČÍNY, OKINAWY, KOREJE, JAPONSKA, MALAJSIE, INDIE, PAKISTÁNU, BARMY, THAJSKA, FILIPÍN A INDONÉSIE.

Ojedinělá antologie do níž přispěly desítky světově proslulých léčitelů, psychologů, antropologů a odborníků na psychotroniku.

Kniha obsahuje proslulý spis Mistra Lie-c' z 5.stol. př.Kr. a výbor ze spisů taoistických mistrů 7.-15.století.

Všeobecný nástin principů čchi-kung a jeho historie. 250 fotografií a náčrtků.

Použití v bojových uměních. Podrobná příručka pro pokročilé adepty.

- Akta 9. Mezinárodní konference o šamanismu a alternativních formách léčení - 2. část.

KNIH O BOJOVÝCH UMĚNÍCH, TRÉNINKOVÝCH PŘÍRUČEK
a
VÝCVIKOVÝCH VIDEOKAZET
pro všechna bojová umění, sebeobranu a zdravotní cvičení je na adrese

Uvítáme další zájemce, potenciální autory z řad trenérů bojových umění,
kteří by měli zájem spolupracovat s námi na vydávání dalších
příruček bojových umění i praktické sebeobrany.