Manicheismus a gnose / Máního učení a následovníci - albigenští, bogomilové, kataři a paulikiáni
FRANÇOIS DECRET
MÁNÍ
A
TRADICE MANICHEISMU
Z francouzského originálu Mani et la tradition manichéenne (coll. Maitres spirituels) přeložil PhDr. Zdeněk Müller, , CSc.
ISBN 80-85349-30-2
150 stran, brož. A5
Dílo přibližující fundovaně náboženské učení, které vzniklo ve 3. století jako syntéza zoroastrismu a gnostického křesťanství, čerpajíce z chaldejsko-babylonských a perských mýtů a apokryfních (gnostických) textů. Z lůna manicheismu vzešel i sv. Augustin, později úhlavní nepřítel manicheismu, Základem manicheistického náboženství je dualismus dobra a zla, jeho myšlenky přetrvaly v učení balkánských bogomilů a paulikiánů i západoevropských kacířských sekt katarů a albigenských. Jeho stoupenci odmítali požívání alkoholu a masitých jídel, tělesnou práci, hromadění majetku a plození dětí.
Základními texty manicheismu - a zavrhujícího Starý zákon - jsou Máního spisy Velké evangelium, Kniha tajemství, Kniha o obrech a Poklad života, které byly sepsány v syrštině, a Šáhpuhrakán,sepsaný persky, v němž Mání vysvětluje své poslání jako završení nedokončeného díla Buddhy, Zoroastra (Zarathuštry) a Ježíše Krista. Mnohé z textů (v koptských překladech) byly nalezeny při vykopávkách ve Fajjúmu. V letech 763-840 byl manicheismus státním náboženstvím celé Ujgurské říše (v povodí řeky Orchon). V 7.-14. stol. ovlivnil i řadu čínských synkretických sekt.
Obsah:
Úvod
Ve znamení kletby
PŘÍCHOD PROROKA
Velký plán Sásánovců
Když vychází hvězda mágů
Křesťanské obce v říši "Krále králů"
Baptistické sekty v gnosticismu
Elchasaitské hnutí
ŽIVOT MÁNÍHO
Dětství
Mání u mughtasilitů
Máního mise
Prorok vydán na smrt
MANICHEISTICKÁ GNOSE
Manicheistická legenda
Vyvolení a naslouchající
Život manicheistické komunity
TRADICE MANICHEISMU
Manicheismus v Íránu a v Chorásánu
Učení Mo-Mo-Niho ("Pána Máního") na Dálném východě
"Zandaqa" na půdě islámu
"Odporná pověrčivost" manicheismu, otravující římské impérium
Lidská tvář manicheismu v Africe
Na cestě ke středověkému "neomanicheismu": paulikiáni a bogomilové
Velké dobrodružství katarů
OSUDY MANICHEISMU
Chronologie
Základní literatura
Poznámky
Ú v o d
Ve znamení kletby
Manicheista, manicheismus !
Mají-li slova, stejně jako lidé, nějakou historii, pak ta, která jsou uvedena shora, se nikdy nemohla zbavit kletby, která na ně byla uvalena okamžikem jejich zrodu - a velmi jasně kvůli jejich původu. Přestože se několik málo specialistů pokoušelo probojovat místo historické pravdě, jejich práce nezanechaly stopy na obecně rozšířeném názoru. Od 3.století našeho letopočtu, kdy Mání zaplatil svým životem za své "ohavné a hříšné kacířství"1, nedošlo nikdy k veřejné rehabilitaci manicheistů a jejich učení. Byli tím okamžikem jednou provždy odsouzeni.
Zcela určitě jsou nám dnes trochu cizí politicko-policejní mravy antiky a středověku, kdy králové a vladaři - ať pohané nebo křesťané, stejně jako muslimští chalífové - a jejich svaté inkvizice, jednomyslné v tomto bodě, posílali na hranici, pod katovu sekeru nebo na nucené práce tyto "zavržené"2, kteří byli mylně nebo právem usvědčeni z manicheismu. Přesto, když se chce označit nějaká hrubá chyba, nějaká zjednodušující analýza, která vede k prostému řešení, nepřestává se učeně mluvit o "manicheistické vizi". Manicheismus se dosud pokládá za hřích proti duchu. Cožpak není dodnes zvykem připomínat jméno íránského proroka a jeho dualistický systém jako symbol nehorázné absurdity a intelektuální krátkozrakosti? Slovník potvrzuje toto běžné chápání, které se opakuje v tisku a v mluvených projevech: "manicheistické koncepce" jsou mylné a slaboduché a je třeba jim čelit. A pokud se přidá šíření intelektuálního poblouznění a morální zvrácenosti, dostane manicheismus extrémní podobu. Už v polovině 4.století se ariánité, sledující pochybnou horlivost alexandrijského biskupa Athanasia, z obavy, že je císařské soudy obviní z kacířství, obrátili na císaře Constantia II. těmito slovy: "Ať se z milosti stane cokoliv, ty sám věz, že nás nikdo nezíská na stranu manicheistů!"3
Být spojován se zatracovanou sektou, to bylo vskutku to nejhorší, co mohlo potkat tu kterou rozkolnickou nebo heretickou skupinu. Bez ohledu na anachronismus následujícího přirovnání, ilustruje dosti dobře odpor věřících sdružených v Obecenství (Catholica), stejně jako příslušníků disidentských seskupení afrických donatistů, vůči manicheistům: "Byli to bolševici 4.století, pátá kolona, která přichází z ciziny, aby se zahnízdila v křesťanské církvi."4
Jaké místo má být tudíž přiděleno Mánímu a jeho stoupencům v řadě publikací, které jsou zasvěceny "Duchovním mistrům"? Není paradoxní snažit se připsat jeho jméno mezi jména těch, kteří dokázali vyhovět nejvyšším požadavkům ducha a vědomí, mezi ty svaté z chrámových oken, jejichž oslňující víra a zázraky ozařují bohaté okamžiky jejich náboženství? Jak zařadit perského vůdce heretiků například po bok takového Augustina, který sám byl úspěšným přeběhlíkem z nenáviděné sekty a který až do konce svého života nepřestal, s vášnivým zaujetím své vítězící církve, odsuzovat "podvodníka Máního"5, jehož "ponaučení vytvářela podvodníky nebo oklamané"6, toho Máního, který "káže učení lživých démonů"7 a jehož zkažená sekta - pestilentissima haeresis - strojí osidla smrti: "Ty jsi tak daleko dovedl bláznovství, byl jsi tak sveden zvrácenými kouzly... Jak jsi se ponořil do cizoložství a zabředl do prostituce!"8
Tak vypadá záležitost, která není vyhrána předem. Ale kdo by mohl prohlásit, že biskup hipponský nebo nějaký jiný "mistr", potvrzený živoucí tradicí nebo alespoň nějakou zlatou legendou, došel dál než Mání ve spirituálním dobrodružství? Toto dobrodružství se neměří váhou úspěchů. Každé je jedinečné a nenahraditelné. Pro dobrodružství Máního to platí více než pro jiná.
Příchod proroka
Velký plán Sásánovců
Prorok neplní nikdy své poslání jednoduše. Jeho úkol se ovšem stane ještě těžším, když mu připadne předávat zvěst tehdy, kdy se politici jeho země rozhodli uskutečnit to, co považují za svůj velký projekt.
Je potřeba v tomto úvodu připomenout příběh Ámose, malého proroka z Tékoe, u Betlému v Judei, který v polovině 8.století před Kr. dostal příkaz opustit svůj kmen a jeho fíkovníky, aby sdělil několik pádných ponaučení lidu Izraele? Stalo se to za časů dobyvačného vladaření Jeroboáma II., proslulého představitele dynastie Joas, a hlas Ámosův, jeho nesmiřitelnost a síla se jevily být zcela nemístnými. Jako kdyby se potom ještě mnohokrát zjevil v řadě zemí a to vždy, když světské a náboženské kruhy cítily potřebu vzájemně si vypomoci v obecné věci pořádku, kněz Amaziáš. Ten kněz, pečující o svatyni v Bethelu, o onen okázalý "dům boží" (Bét-el), kněz, který se tehdy ve jménu panovníka velice rozlítil. A přikázal pastýři, který narušoval pořádek, aby se co nejrychleji vrátil do své pouště: "...utec do země judské, a jez tam chléb a tam prorokuj. Ale v Bethel již více neprorokuj, nebo ono svatyně králova i dům královský jest." (Ámos, VII, 12-13)*
---
* Ekumenický překlad: "Seber se, vidoucí, a prchej do judské země! Tam chleba jez a tam si prorokuj. A nikdy už neprorokuj v Bételu, neboť je to svatyně králova, královský dům."
Deset století poté, kdy působil nabí Ámos, přišel na řadu Mání, aby oznámil svou zvěst. Jeho země se tehdy pokoušela znovu zaujmout ve světě místo, které měla za slavné dynastie Achaimenovců. V Íránu se nezapomnělo na věhlasné skutky Kýra, "krále Babylónu, krále Zemí" a Dáreia. Posunuli hranice říše až tam, kam už nikdy více nesahaly: na severu k Aralskému jezeru, ke Kaspickému a Černému moři a k ústí Dunaje, na jihu k Perskému zálivu, na východě za řeku Oxus (Amudarja), až k břehům řeky Jaxartes (Syrdarja) a do údolí Indu, a konečně na západě do Egypta, až k Libyjské poušti.
Obnova velké perské říše Achaimenovců byla bezpochyby nereálným snem. Mohlo by se alespoň říci, při využití moderního pojmu, který vyjadřuje jen prastarý sklon silných států získávat nadvládu, že Írán Sásánovců vyrval ve 3.století svému římskému soupeři dominantní postavení v oblasti, kterou dnes lidé ze Západu nazývají Střední východ?
Dnes můžeme lépe zodpovědět tuto otázku a dát na ni kladnou odpověď. Archeologické objevy nám dovolují inventarizovat, i když zatím velmi nedostatečně, množství impozantních pozůstatků, které svědčí o životní síle a bohatství této civilizace.
Stachr ve Fársu, místo, odkud vzešli již Achaimenovci, byl kolébkou Sásánovců. V tomto opevněném městě, zcela blízko antického Dáreiova Persepolis, střežil legendární praotec Sásán svatyni zasvěcenou Aredví Súra Anáhitě, "vznešené, mocné, neposkvrněné". Bohyně Anáhitá (Ajňahíta) soupeřila s Ahurou Mazdou a Mithrou. Plutarchos mluví o "válečnické bohyni" a srovnává ji s bohyní Athénou. Nová perská dynastie, zrozená na tomto vznešeném místě, pocházející z jednoho praotce a jejíž příchod na svět byl předem zvěstován jako šťastná událost, se energicky zasazovala o to, aby se ukázala hodna velkého předurčení, k němuž se cítila povolána. Řečeno stručně, usilovala se o to, pevně se zakořenit. Přitom byla rozhodnuta rozdrtit bezohledně všechny, kdo by chtěli klást překážky jejímu postupu. Záhy uvidíme, že Mání byl pokládán za jednoho z takových obtížníků.
V roce 208 se Sásánův syn Pápak (Bábek), který byl hérbadem ("mistrem vědění") v chrámu bohyně Anáhity v Stachru, prohlásil za hlavu perského knížectví. Tato událost označuje počátek éry Sásánovců. Nejprve rodinné soupeření a později boje Ardašíra, ambiciozního potomka Pápaka, s parthským velkokrálem Ardavánem V. vynesly do popředí mladého perského "krále". V roce 224 je konečně v boji zabit poslední parthský monarcha z dynastie Arsakovců a vítěz vstupuje s poctami do Ktésifónu. O dva roky později bude korunován jako "Král králů".
Žádný návštěvník dnes neopomene jít obdivovat impozantní skalní reliéfy, které nechal vytesat Ardašír na úbočích Nakš-e Rostamu (6 km severně od Persépolis) a v soutěsce, která míří do města Firúzabád (Gor). Mezi nimi jsou dva, které připomínají investituru nového krále Ahurou Mazdou. Na reliéfu, který je situován do vstupní části slavného údolí Nakš-e Rostam - nekropole prvních vladařů z dynastie Achaimenovců -, bůh, s korunou na hlavě a držící v pravé ruce barsom (posvátný svazek prutů, symbolizující sílu rostlinné přírody) podává čelenku Ardašírovi. Ten zvedá levou ruku, s ukazováčkem mířícím k bohu na znamení úcty, a pravici napřahuje, aby přijal královskou insignii. Je zjevné, že král už nese korunu, která převyšuje korymbos, který předtím označoval sásánovské prince. Ardašírovo království bylo sice posvěceno uvedením na trůn, které přicházelo z nebes, ve skutečnosti však bylo vynuceno silou. Pod kopyty koní se objevují hlavy poražených nepřátel: Ahriman, duch Zla, rozdrcený Ahurou Mazdou, a mrtvé tělo Ardavána, nad nímž se tyčí nový Šáhánšáh. I to je vítězství Světla nad Temnotou Zla. Jakoby celá pyšná sláva Sásánovců prostoupila tento reliéf.
Centralizační úsilí a posílení moci uvnitř, obrana ohrožovaných hranic, zvětšení říše nejprve směrem na východ, potom vítězný boj proti Římu a konečně vytvoření opravdového státního náboženství, které by sloužilo národní jednotě, to jsou hlavní cíle, které si vytkli Sásánovci ve 3. století.
Mimořádná pozornost byla samozřejmě věnována finanční správě. Tím více, když výdaje národa byly v prvé řadě vynakládány na provoz a výzbroj silné armády s důležitou jízdou těžkooděnců. Vojsko chránilo hranice a plnilo válečné úkoly. Bylo nástrojem snah o obnovu velké perské říše.
V tomto směru bylo úsilí prvních Sásánovců trvalé a oni sami si vedli zdatně. Ardašír byl nucen bojovat zpočátku na několika frontách. Na severní straně, na Kavkaze, získali Arméni posilu ve Skythech a Římanech. Na východě se k této koalici připojil silný vládce Kušánů, jejichž centra se nacházela v oblasti dnešního Péšávaru a Kápici (Begrám/Bagrám) na sever od Kábúlu. Teprve po deseti letech bojů se podařilo s konečnou platností toto seskupení udusit. [Kušánovská říše vznikla v 1.stol., vrcholného rozmachu dosáhla ve 2.stol., za vlády osvíceného krále Kanišky, a zanikla pod náporem Hunů-Heftalitů, Sasánovců a Guptovců na přelomu 3. a 4.století. V době největšího rozkvětu se rozprostírala od Amudarji po Gangu a Aralské jezero; ovládala území Baktrie (Afghánistán), Gandháry (Pakistán), Tibetu a severní Indie. Pozn.editora].
Ve srážkách s Ktésifónem ztratil Řím už dvě místa - Nisibis a Karrhy. Ale to byl jen počátek dlouhého pokořování, které nabere dramatický obrat pod údery Šáhpuhra (spoluregent od roku 240, potom král, patrně mezi lety 241 až 272). Ten se nejprve vydává na vojenské tažení proti kušánské říši a navrací perské říši její původní východní hranice; proniká až k městu Purušáhpuhra (Péšávar) a když obsadí údolí řeky Indus, překonává Hindúkúš a zastaví se až v Sogdianě, v Marakandě (Samarkand).
V roce 242 se pak Šáhpuhr obrací k západu, zamíří do Sýrie a zastavuje se až v Antiochei. Římský císař Gordianus III. mu spěchá zahradit cestu. Avšak jeden z velitelů císařské gardy, praefectus praetorio, Philippus Arabus, nechá císaře zavraždit a sám se chopí moci. Za cenu dočasného míru se Řím podvoluje platit Persii tribut a Philippovi ponechává území Mezopotámie a Arménie. V roce 260 ohromí Západ velká katastrofa. Zalarmován ofenzívou Krále králů vypraví se císař Valerianus odvážně až do Edessy. Padá však do rukou svého nemilosrdného protivníka a spolu s ním je vzato do zajetí 70 tisíc legionářů.
Tato katastrofa neměla obdoby v celé římské historii. Stala se vhodnou příležitostí pro křesťana Lactantia, aby vylíčil krutou a potupnou smrt "pronásledovatelů" církve.9
Avšak spíše než poslouchat historky, které se zalíbením vykládá tvůrce historického pamfletu, je vhodnější prohlížet si knihu utvořenou z triumfálních obrazů, které nechal sásánovský vladař vytesat do skal Fársu. Ve strmé říční soutěsce Bíšáváru - "Šáhpuhrovo krásné město" - lze spatřit v jednom záběru, na reliéfu o třech patrech, trojité vítězství přemožitele Římanů. Na koni, majestátně strnulý, se chystá Šáhánšáh Eran u Aneran ("Král králů Íránu a ne-Íránu") přijmout čelenku, kterou z nebes přináší andílek. Pod kopyty koně se válí mrtvola Gordiana III. Na zemi v pokleku Philippus Arabus natahuje ruce na znamení pokorné prosby. Poslední z poražených, Valerianus, stojí za vladařem, který ho bere do zajetí. Vítěz drží římského císaře za pravou ruku, která je pokryta dlouhým rukávem, značícím podle perské tradice podřízenost a odevzdanost.
V roce 1936 se v Nakš-e Rostamu při odhalování paty čtyřboké věže "Ka'ba-je Zardošt" (Zoroastrova Ka'ba - podle jedné hypotézy ohňový chrám) objevil velký text, na jednom boku v sásánovském pehlevi a na dalších dvou pak v arsakovském pehlevi a v řečtině. Tento zápis, který dostal jméno Res Gestae Divi Saporis10, by mohl sloužit jako popis Šáhpuhrova triumfálního reliéfu:
"Sotva jsme ustavili naše království nad provinciemi, pozvedl císař Gordianus v celé římské říši armádu Gótů a Germánů. Postupoval na Asýrii (Asorestán), proti říši Íránu a proti nám. A v Mišiku, na hranici Asýrie, došlo k velké bitvě. A císař Gordianus zahynul a my jsme rozdrtili římské vojsko. Římané vyhlásili císařem Philippa a císař Philippus projevil ochotu k dohodě. A jako výkupné za život svých nám dal pět set tisíc denárů a stal se naším tributorem... Zrádný císař se však znovu pozvedl a způsobil škody v Arménii. A my jsme zaútočili na římskou říši a v Barbalissu jsme zničili římskou armádu o síle šedesát tisíc mužů. A Sýrii s jejími národy a jejími okolními územími jsme obrátili v popel, zpustošili, podrobili...
Během třetího tažení, když jsme napadli Karrhy a Edessu, vydal se proti nám císař Valerianus. Byla s ním... síla sedmdesáti tisíc mužů. A tam u Karrh a Edessy jsme svedli velkou bitvu s císařem Valerianem. Císaře Valeriana jsme my sami, našima vlastníma rukama, vzali do zajetí, a ostatní velitelé: velitel pretoriánů, senátoři a důstojníci, kteří veleli této armádě, všichni padli do našich rukou. Deportovali jsme je do Persie. A Sýrii, Kilikii a Kappadokii jsme obrátili v popel, zpustošili, podrobili...
A bojovali jsme s mnoha dalšími národy a dosáhli jsme velkého věhlasu díky udatnosti, aniž bychom to nechali zde vytesat, s výjimkou toho, co předcházelo. Přikázali jsme toto vytesat, aby ti, kdož přijdou po nás, poznali tento věhlas, tuto udatnost a naši moc."
Když Šáhpuhr zemřel, jeho dva synové, kteří ho následovali v krátkých periodách panování, jejichž datování není jisté - Hormizd I. (272-273) a Bahrám I. (273-276) - zdědili obrovské území.
Mání byl svědkem úžasného vzestupu Íránu během necelé poloviny století a mohl prohlásit: Ve světě jsou čtyři velké říše: první je říše babylónská a perská, druhá je říše římská, třetí je říše aksúmská, čtvrtá je říše čínská.11
Pro ty, kteří řídili uskutečňování "imperiálního" plánu, bylo přirozeně důležité, aby náboženství - podobně jako všechna mobilizovatelná živá síla - zaujalo správné místo v národním budování. Avšak tato mobilizace božských mocností a duchovních sil přinášela složité problémy.
Prorok vydán na smrt
Chronologie posledních let vlády Šáhpuhra a následné panování jeho synů je, jak již víme (shora), nejistá. Hormizd, starší syn Šáhpuhrův, choval patrně k Mánímu tutéž náklonnost jako jeho otec. Ale když ho o necelý rok později, patrně v roce 273, vystřídal na trůnu jeho bratr Bahrám I., situace se velice rychle vyvinula ke stavu, který lze považovat za normalizaci.
Klan mágů ve skutečnosti již dlouho předtím sledoval s rostoucí nevraživostí přízeň, které se těšil heresiarcha, a čekal na vhodný okamžik, aby svého konkurenta všemi prostředky zlikvidoval a obnovil monopol mazdaismu jako státního náboženství. Podle jednoduché hypotézy, osnoval-li Šáhpuhr plány a uvažoval-li o tom využít manicheismus jako trojského koně, s nímž by se pokusil proniknout do sousedních říší, Bahrám I. měl být přístupnější k argumentům Kartíra. Někdejší herbád, povýšený do funkce magupata ještě za vlády Hormizda (viz. shora), nemusel vynaložit zvlášť velké úsilí, aby přesvědčil nového Krále králů o výhodách, které by pro stát plynuly ze sjednocení kolem tradičního kultu, a aby ho naopak varoval před nebezpečím, které by pro Írán znamenalo tolerování cizích náboženství a jejich rozkladných vlivů. Tento politický postoj byl zcela logický. Ukázal-li se, jak je nám známo, pohanský Řím, vzdor přísnosti imperiálního kultu, přístupnějším v prvé řadě vůči východním náboženstvím, křesťanští císařové necelé století po Bahrámovi dali také na rady, byť jiných Kartírů, a rozpoutali naopak své "hony na čarodějnice". Tentokrát se obětí měl stát Mání.
Jsme dobře informováni (podle koptské III.Homílie, pocházející z Fajjúmu, a ze středoperského fragmentu, nalezeného u Túrfánu43) o scénáři, vypracovaném Velkokrálem a jeho všemocným móbadem. Události započaly během Prorokovy misijní cesty do jeho rodné Babylónie. Musely se odbývat rychle, aby do chvíle vydání na smrt nevyvolaly hluk a pozornost.
Mání věděl, že jeho pozemská pouť se chýlí ke konci. Podobně jako Ježíš při své cestě do Jeruzaléma o posledních velikonocích, dal před svými druhy průchod vlastním pocitům:
Pohleďte na mě a nabažte se mne, mé Děti, neboť, jako tělo, vás opustím.
Zpraven o tom, že se má ihned dostavit do královské rezidence, vydává se směrem ke Gundéšáhpuhru a cestou může naposledy spatřit kraj svého raného dětství. Doprovázen třemi věrnými učedníky, přichází Prorok v neděli do města, do místa Ukřižování. Jeho příchod vyvolává mezi lidmi zvědavost, což mágy ještě více popudí. Na místě podnikají kroky, aby Máního před králem obvinili. Král seděl ve večeřadle a jedl. Dvořané vstoupili a oznámili mu: Mání přišel a čeká za branou. Jakýpak je to den lovu. Ten dotěra si počká u brány na konec veselé hostiny, na níž se mezi vybranými hosty, shromážděnými okolo krále, nachází na velmi čestném místě Kartír. Večeře končí a Bahrám, s paží důvěrně položenou na ramena velekněze Óhrmazda, který triumfuje, jde až k palácové bráně, kde se zdržuje Prorok:
Když ho král spatřil, jeho tvář se zkřivila úšklebkem. Vychrlil na něho mnoho slov...
Jeho první slova byla: Nejsi tu vítán! Pán odvětil: Co špatného jsem spáchal? Král pravil: Přísahal jsem, že tě nedám vpustit do této země. A takto ve zlosti mluvil k Pánovi: Nu, k čemu jsi dobrý, když ani nebojuješ, ani nelovíš? Snad bychom tě potřebovali jako učence a mastičkáře! ... Ale tím se ty stejně nezabýváš! ...
Bahrám měl bezpochyby Mánímu za zlé, že odsuzoval prolévání krve a zabíjení a že také zanedbával funkci dvorního lékaře a věnoval se plně svému poslání. Ale vážnější byla pravá výtka, kterou mu monarcha adresoval: jakým právem je Mání Prorokem? Není to urážka Majestátu?
Král mu řekl: Jak to, že Bůh to zjevuje tobě, když my jsme pány této země?... Můj Pán odvětil: Je to Bůh, kdo má moc... Učiň se mnou, co chceš. Ale já musím říkat Pravdu... před tebou.
Pak je spoután řetězy. Jedním kolem šíje jako smyčkou, pak dalším, který poutá paže. Na nohy dostává železa, které mu brání v pohybu. Potom je Prorok vydán žoldnéřům, kteří ho uvrhnou do vězení. Od tohoto okamžiku je to věc výlučně stráží a žalářníků. A to jsou lidé znalí svého řemesla.
Odsouzený pachatel "zločinů proti Bohu" byl obvykle bez odkladu popraven, buď uškrcením na popravišti nebo stětím za pomoci meče44. Pro Máního, který je neschopen pohybu pod tíhou řetězů, jež ho poutají (podle Acta Archelai, LXIV,9 vážila pouta okolo dvaceti pěti kilogramů), je určena smrt vysílením.
Ten den je středa, kdy Prorok vstupuje do věčné tmy kobky, aby odtud více nevyšel živý. Několik věrných může, zdá se, přihlížet, aniž by ovšem mohli cokoliv učinit, těmto dlouhým "Pašijím", které obyčejně manicheistické náboženství, podobně jako každé mučednictví ve jménu víry, nazývá "Ukřižováním". Když se mu zdá, že smrt se přiblížila, nechává Apoštol zaznít svou konečnou modlitbu:
...Ó, První Spravedlivý,
Vyslyš hlas utlačovaného...
Můj Spasiteli, Ó, člověče dokonalý,
Čisté Světlo,
přitáhněte k Vám mou duši
ven z (té to) Propasti.
..............
Ty jsi mě pověřil posláním
a vyslal...,
(slyš mou) prosbu,
Rychle.
Osvoboď zajatce (z rukou)
těch, kteří se ho zmocnili.
Osvoboď spoutaného z jeho želez.
Vzápětí poté nastává agónie. Učedníci jsou v blízkosti Proroka až do chvíle, kdy se vrací do klidu Pravdy ("Fragment Stein"): v pondělí, v jedenáct hodin. Po dvaceti šesti dnech utrpení. Tři ženy, katechumenky, mu zatlačují oči (III.Homilie):
Zatímco nad Ním plakaly, říkaly: Náš dobrý otče,
otevři oči a pohlédni na nás...
.........................
Kde jsou tisíce (lidí), které jsi vybral
a desítky tisíc těch, kteří (uvěřili) v tebe?...
........................
Neboť jsou tisíce těch,
kterým jsi podal svědectví...
Zatímco kladly ruce (na jeho oči),
mluvily
A plakaly. On však nemluvil (nic, ale)
pobýval tam, natažen, mlčící.
Jeho řeč se zastavila.
Jeho jazyk
byl zapečetěn.
Podle manicheistické tradice se tvrdí, že hlava byla potom oddělena od těla a přibita na bránu královského města. Podle vyprávění Abú Mansúra at-Tha'álibího, který často využívá perské prameny, je z mrtvého těla stažena kůže "a vycpaná slámou pak zavěšena na jednu z městských bran".
Ibn an-Nadím zase tvrdí, že mrtvola, rozseknutá na dva kusy, je ukřižována na dvou branách Gundéšáhpuhru. Zblízka, jak vyplývá z kontextu ve Fihristu (s.335,1-5) byl patrný hrůzný detail, připomínající koncentráčnické metody: kolemjdoucí mohli spatřit známky mučení na Máního noze, od narození deformované.
Ale ponechejme tělesné pozůstatky jejich osudu, abychom se mohli věnovat Zvěsti Máního, Proroka opouštějícího zemi Babylónu, který přestává jednoho velmi obyčejného dne, snad 26.února roku 277, a stranou vší pozornosti vydávat svůj výkřik do světa.
Manicheistická gnose
"Nikdy nebyly napsány, ani zjeveny knihy, které by se rovnaly těm, které jsem napsal"
Podstatou každého Zjevení je přinést Zvěst a tuto Zvěst uložit do Písma. Například Bible je "Kniha", Korán obsahuje "Slovo k recitaci". Písma jsou posvátná a tudíž nedotknutelná. Když Kristus hovořil o Starém zákonu, říkal: "Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit" (Matouš 5,17). A Prorok Muhammad nikdy nepřestal připomínat božský původ své Zvěsti: "...toto je věru Korán vznešený (qur'án karím), v písmu střeženém zapsaný, ať dotýkají se ho jen očištění, od Pána lidstva je to seslání!" (Korán 56,76-79)
A přece byla tato posvátná Písma, představující základnu Zjevení, měněna a deformována, počínaje prvními zprostředkovateli, kteří nám je sdělovali jako své vlastní interpretace. Z toho pocházejí schismata a hereze, tříštící a rozdělující náboženství. Věřící, kteří se hlásí ke stejnému Prorokovi, neuznávají tatáž Písma a tudíž nepřijímají tu samou Zvěst.
Manicheismus - jako jedno z "náboženství Knihy" - se ovšem nechce dopustit podobných omylů a vzbuzovat stejné pochybnosti. Vězme pak, že Mání nespatřoval naplňování své role Proroka výlučně jen ve formě zprostředkování Zvěsti ústním kázáním. Dbal o to, aby obsah Zjevení sám navíc zapsal. Mohl pak po pravdě prohlásit: knihy, které jsem napsal (Kefalaion CLIV). Stejně se zasadil o to, aby v jeho církvi zaujali opisovači mimořádně významné postavení. Není to nic přehnaného, že je pokládá za ty, kteří nesou a šíří "svátost": to, co jim svěřil a co měli za povinnost přenášet, je ve skutečnosti posvátné Písmo, které je zároveň, jak uvidíme, "spásotvorné". Zanedbávání jejich úkolu pak není pouhá lhostejnost k zapsanému nebo jeho prezentaci, nýbrž je to svatokrádež, jíž je věnována zvláštní zmínka ve výčtu hříchů. Opatření, která Mání učinil, a soustavná péče o to, aby jeho církev uchovala Zjevení nedotčeno, má za následek, že se nám zachovalo prostřednictvím dokumentů, jejichž význam je, striktně vzato, fundamentální. Manicheismus spočívá v podstatě na Slovu Písma. Vše ostatní je literatura. Řečeno podle manicheistů z Kartága, pouze Písmo osvětluje toho, kdo mu naslouchá a nechává se strhnout jeho silou.
Z čeho se skládá toto Písmo? Mluvilo se o tetrádě, pentateuchu a heptateuchu45. Podle některých manicheistických dokumentů objevených od počátku tohoto století, se zdá patrné, že kanonický celek zahrnuje nejméně sedm spisů. Ibn an-Nadím, velmi dobrý znalec rukopisů, nám předkládá katalog Máního knih a pojednání, který je potvrzen al-Bírúním a al-Ja'qúbím. Ve svém Fihristu (s.336,8) uvádí: Mání sepsal sedm děl: jedno v perštině (= pehlevi) a šest zbývajících v syrštině.
Uvádíme tyto spisy v pořadí podle Ibn an-Nadíma: Kniha záhad nebo Tajemství, z níž Ibn an-Nadím cituje tituly třiceti osmi kapitol; některé z nich jsou věnovány Ježíšovi a gnostické sektě Bardesan; Kniha o obrech; Šáhpuhrakán, jejíž titul připomíná jméno osoby, jíž je dílo dedikováno, totiž Šáhpuhra I.; Kniha oživování, více známá z jiných pramenů jako Poklad života; Pragmateia. Jestliže ze seznamu vyškrtneme knihu Ponaučení pro Naslouchající a Vyvolené, kterou sice zmiňuje arabský historik, ale pro ostatní je zcela neznámá, musíme přidat Velké Evangelium nebo Živé Evangelium, z něhož hojně čerpá Řecký kodex46. Je tu dále sbírka Epištol, objevená v koptské verzi v Medínet Mádí v roce 1930, z níž Ibn an-Nadím uvádí seznam názvů sedmdesáti šesti kapitol. Bylo by bývalo lepší tuto památku ponechat pod ochranou písku v oáze Fajjúm, neboť patnáct let po jejím uložení v Berlíně byla zničena při bombardování města na konci druhé světové války47. Nevíme, zda jedna z těchto epištol ("Velká epištola Fataqovi"?) je totožná s Epištolou základu, která byla dobře známá mezi africkými manicheisty a z níž čerpal Augustin, když vedl spor se sektou. K tomuto heptateuchu můžeme stejně tak přidat Knihu žalmů a modliteb, částečně sestavenou Máním, a konečně koptské Kefalaia ("Kapitoly"), objevené rovněž v roce 1930 v Egyptě při vykopávkách v Medínet Mádí. Objasňují formou rozhovoru mezi Mistrem a jeho učedníky některé části učení a dějiny.
Uvedené "prameny", které představují posvátné texty - Písmo - manicheismu, jsou připisovány přímo Mánímu. Máme je k dispozici ve velmi rozdílném stavu. Z některých známe jen titul, jako v případě pojednání Pragmateia, nebo jen několik málo pasáží, jako je tomu u Knihy tajemství, kde jsou to jen tři pasáže. Manicheistická "literatura" je ovšem velice bohatá a příspěvky některých manicheistů do ní jsou pozoruhodné. My ovšem vycházíme z kanonických textů, abychom pronikli do teologie či polemické tvorby doktorů manicheistického náboženství.
V tomto ohledu není zbytečné uvést výroky a prohlášení některých afrických manicheistů, kteří zastávali duchovní funkce v komunitách Kartága a Hipponu (Annaba, Alžírsko), neboť mají mimořádný význam pro studium manicheistického učení. V prvé řadě musíme citovat capitulu biskupa jménem Faustus, vyznání víry kazatele Fortunata a jednoho z doktorů sekty, Felixe. K těmto prohlášením reprezentantů církevní hierarchie přistupuje navíc římský auditor Secundinus. Proklamace těchto odvážných mluvčích Máního církve mají o to větší cenu, že se datují do epochy, kdy vítězící katolická církev vedla vyhlazovací boj proti "morové herezi", boj, který se neomezoval na teologické hříčky, nýbrž vedl až před císařské tribunály. Africké manicheistické dokumenty se k nám dostaly prostřednictvím Augustinova díla. Je to dílo bohatě poučené, neboť Augustin sám byl skoro deset let členem sekty než se stal proslulým biskupem Hipponu. Jeho přítel Evodius, biskup Uzalisu (oblast Bizerty v Tunisku), se podílel rovněž na křížovém tažení proti manicheistům a při této příležitosti cituje některé Máního texty.
Ze svědectví zvláště významných, která byla objevena během tohoto století a o nichž byla již několikrát zmínka ve výše uvedeném textu, je třeba připomenout koptské manicheistické dokumenty nalezené při vykopávkách v roce 1930 v Medínet Mádí, starobylém Narmuthis, v jihozápadní části oázy Fajjúm. Obsahovaly Kefalaie, Žaltář a čtyři Homilie, a část z nich byla publikována. Manicheistický kodex, objevený pravděpodobně v místě antické Lycopolis (Asijút/cit. shora) se připravuje k publikaci.
Z dokumentů nalezených mimo území Egypta je třeba upozornit na zajímavý latinský rukopis, tvořený třinácti listy a pocházející patrně ze 4.století. Byl objeven v roce 1918 v jedné jeskyni ve východním Alžírsku, v oblasti Tebessy, bohužel ve velmi poškozeném stavu. V současné době se nachází v pařížské Národní knihovně (Nouvelles aquisitions latines,1114).
Manicheismus na Dálném východě se podařilo přiblížit díky archeologickým expedicím, organizovaným od počátku století do první světové války. Vynesly na světlo texty a fragmenty textů při vykopávkách poblíž města Turfán (někdejší čínský Turkestán, v současné době čínská autonomní oblast Sin-ťiang) a v jeskyních u Tun-chuangu (oáza v čínské provincii Kan-su). Jde o soubor textů v různých jazycích a dialektech (čínština, ujgurština, stará turečtina, íránské dialekty), z nichž část byla přeložena do francouzštiny pod jménem editorů: Traité Chavannes-Pelliot.
Život manicheistické komunity
Věřící manicheistické církve se rozdělují na Vyvolené a Naslouchající, avšak, jak záhy uvidíme, tyto dva "stupně" neodpovídají rozdílnému stupni zasvěcení, nýbrž spíše nestejné úrovni postupu po cestách téže Gnose. Tato struktura, která není zcela bez podobnosti s charismatickou rozdílností uvnitř jediného těla církve, o které hovoří apoštol Pavel (1. Korintským 12,12-31), se zdvojuje kněžskou organizací. Instituce se začíná utvářet v prorockém hnutí už tehdy, kdy dochází k hierarchizaci jen v první skupině, totiž Vyvolených nebo Dokonalých. Na základní úrovni existuje "lid" (plebs), formovaný Naslouchajícími. Vyvolení podle Faustovy formulace (XXX,I) utvářejí sacerdotale hominum genus, "kněžskou třídu", která díky tomu, že se těší plnému světlu ze spásonosné Gnose, zastává bezprostřední funkci ve Spáse božské Substance. Za rozdělením do těchto dvou tříd následují tři hierarchicky řazené stupně, které jsou početně omezené: tři sta šedesát "Kněží", sedmdesát dva "Biskupů" (nebo "Diakonů") a dvanáct "Mistrů", jako bylo Kristových apoštolů, jak uvádí Augustin (De haeresibus ad Quadvultdeum,46). Na vrcholu stavby se nachází hlava církve, Princeps magistrorum nebo archégos (termín, který užívali již elchasaité pro označení svého zakladatele), který je legitimním následníkem Máního a nejvyšším náboženským představitelem. Jako první po smrti Proroka zastával tuto funkci jeden z jeho žáků, Sisinnios, který sám podstoupil mučednickou smrt v letech 291-292, a po něm to byl Innaios71.
Tuto hierarchie doplňují další funkce, jako například kopista, o jehož úloze se již hovořilo. Je nesporné, že pevná organizace, o které rozhodl heresiarcha, částečně vysvětluje rychlé rozšíření této misijní sekty. Její "Mistr mistrů" sídlil v al-Madajnu (Seleukeia-Ktésifón), tam, kde "Babylóňan" prožil první léta svého pozemského života.
Za účelem společných oslav se věřící shromažďovali na kultovních místech. Pokud to podmínky umožňovaly, byly to kostely, případně konventikuly, což znamená jak shromaždiště, tak tajné spolky, zač byly manicheistické komunity zpravidla vydávány soudními autoritami v naléhavých přípisech72. V dobách persekuce se věřící shromažďovali ke svým obřadům v soukromých domech. Uspořádání kultovních míst, pokud byla tolerována, se měnilo patrně podle oblasti. Čínský manicheistický dokument z Kan-su nám poskytuje přehled sálů a přístavků jednoho kláštera73:
V. Uspořádání budov kláštera.
- Sál posvátných knih a obrazů, jeden.
- Sál postu a výkladu, jeden.
- Sál uctívání a zpovědi, jeden.
- Sál výuky (náboženství), jeden.
- Sál pro nemocné řeholníky, jeden.
V pěti shora určených sálech pobývají řeholníci pospolu, aby se zde horlivě oddávali vznešené činnosti. (Řeholníci) nesmějí budovat samostatně soukromé domy, kuchyně nebo sklady.
Na první pohled upoutá, že se tu nehovoří o žádné místnosti určené k bydlení řeholníků. Ti byli bezpochyby ubytováni mimo. Pět sálů kláštera sloužilo celé pospolitosti řeholníků, ale až na nemocnici, určenou pro nemocné, neexistovala klauzura a všichni manicheisté, kteří si ji přáli, měli možnost býti přijati do místností s odlišným zaměřením. Při obřadech měly zvláště důležité postavení hudba a posvátné zpěvy, pro komunitu Fajjúmu především žalmy. O to více, že ve shodě s obrazem tehdejší společnosti byla většina věřících negramotná a tudíž málo připravena k praktikování tiché modlitby. Zpěvy a popěvky byly provozovány jako sbor shromážděných, který sledoval sólistu a to způsobem, který interpretuje verš koptského žalmu74:
Ten, kdo zpívá, se podobá tomu, kdo plete věnec.
Těm, kteří po něm opakují, klade do rukou růže.
Sály čínského manicheistického kláštera s jejich určením výstižně shrnují časové úseky rozdělující náboženský život:
- Každodenní modlitby přesného zaměření a uspořádání - sedm pro Vyvolené a čtyři pro Naslouchající -, kterým předcházelo omývání a které byly pronášeny ve stoje a přerušovány dvanácti prostracemi (srov. Fihrist, s.333,14-28) a dělící den od rána až do chvíle nastávající tři hodiny po západu slunce. Modlící se obracel směrem ke Slunci a po jeho západu k Měsíci. Pokud tyto dva body Světla, dovolující usměrňovat osvobozené duše k přístavu Království, nebyly viditelné, obracel se modlící k severu (Augustin, De haeresibus ad Quodvultdeum,46).
- Sezení za účelem poslechu spásonosného Písma, které "osvětluje"75.
- Lekce výuky náboženství, během kterých byla zvláštní úloha přikládána pozoruhodným zobrazením, která zdobila posvátná díla, a obrazy (umístěné v sále posvátných knih).
- Shromáždění určená k provozování chvalozpěvů oslavujících Boha a jeho Posly, Ježíše a Máního.
- Každotýdenní společné zpovědi, provozované v pondělí, a výroční zpověď u příležitosti oslavy Béma. Naslouchající se obyčejně zpovídali ze svých hříchů před Vyvolenými, aby dostali rozhřešení, což představovalo kajícnou litanii jako odpověď na deklamování výčtu různých přestupků, kterých se mohl manicheista jejich "stupně" dopustit. Vyvolení se mezi sebou zpovídali z přestupků, které byly pro ně nečisté a jejichž seznam figuroval na jiném formuláři.
Takové byly hlavní rituální aktivity náboženství, které nemělo ani křest, ani eucharistii. Nemůžeme se držet doslova výčtu nechutností, o nichž s takovým gustem referoval biskup Hipponu76, který byl sice chtivý takových vyprávění, leč těžko za ně mohl dát záruku. Co se týče manicheistické "eucharistie", není v rituálu sekty nic, co by odpovídalo obětování ve smyslu, jaký tomuto slovo připisuje katolická církev. Přesto si připomeňme význam jídla pro Vyvolené. Plní úlohu mystického "přijímání" Jesus patibilis a je příspěvkem k jeho osvobození.
Ale musíme se vrátit k velké výroční slavnosti Béma, která představovala vrchol manicheistického liturgického roku. Augustin o ní mluví takto:
Častokrát mě napadlo, když jsem byl u vás Naslouchajícím, abych se vás zeptal, proč Spasitelovu Velkou noc slavíte jen vlažně, v omezeném kruhu a bez vigílií, aniž by byl Naslouchajícím předepsán přísnější půst, krátce řečeno bez okázalostí příslušejících větším svátkům, zatímco přikládáte velký význam vaší slavnosti Béma, tedy dni, kdy Mání zemřel, a vztyčujete pódium o pěti stupních, potažené drahými látkami a vystavené na velký odiv vyznavačům. Když jsem položil tuto otázku, bylo mi řečeno, že je třeba slavit den Utrpení toho, který skutečně trpěl, a že Kristus, který se zrodil a ukázal lidským zrakům v tělesné podobě jen zdánlivě, byl také mučení podroben jen zdánlivě... Na slavnosti Béma se nám nejvíce líbilo to, že byla slavena na způsob Velikonoc77.
Zmiňovaná slavnost v sobě spojovala významy, které mají v křesťanské liturgii Svatý týden a Velikonoce. Byla ve skutečnosti připomínka dramatického Utrpení Proroka a jeho Ukřižování. Výroční den zároveň předvádí Máního jako Zvěstovatele, který pronáší svou Zvěst z výše pódia o pěti stupních a dává najevo svou vládu nad pěti "stupni" církevní hierarchie. Lze v tom navíc spatřovat ještě připomínku funkce, kterou má Paraklet, Advokát Spravedlivých, před soudnou stolicí Kristovou. Slavnost Béma nese tak dvojí význam a to Trůnu a Soudní stolice, jejichž poslání připomíná a to jak pro dnešek, poslání, které reprezentuje Posel, Zvěstovatel, tak pro Den Poslední, poslání, které představuje Utěšitel. Béma jsou skutečné Velikonoce.
Manicheismus ovšem nezbytněl v rituálech, ať jsou jakkoliv slavnostní a podmanivé. Chrání-li věřící úzkostlivě vzpomínku na stále živého Proroka, je to také proto, aby vyvodil ponaučení z jeho pozemského života. Mání byl v pravém slova smyslu velkým Apoštolem a jeho misijní cesty trvaly až do doby, kdy ho pronásledování srazilo. Manicheista a v prvé řadě Vyvolený má povinnost pokračovat v díle Prorokově na tomto světě, který dosud ignoruje náboženství Světla. Opatřen "zbrojí" pro boj za víru, jak to předepisuje apoštol Pavel (Efezským 6,10-17), musí na své pouti donést dále "výkřik" vržený do světa Prorokem z Babylónu. Tato mise je příkazem a pouze "nemocný" by se jí chtěl vyhnout.
Čínské manicheistické pojednání objevené v jeskyni Tun-chuang (Kan-su) vytyčuje zásady platné pro opravdové manicheisty:
1. Neradi pobývají stále na stejném místě. Jako král, který je nezávislý a tudíž nepobývá stále na jednom místě, nýbrž se vydává čas od času na cestu se svými vojáky, kteří mají svou zbroj v plném lesku a jejichž výzbroji nic neschází. Chce takto dosáhnout toho, aby divoká zvěř a nenávistní nepřátelé se schovali do svých doupat.
2. Nejsou vůbec lakomí. V místě, kde se zdržují, když dostanou almužny, neužívají je k vlastnímu užitku, ale předávají je celé velké obci...
5. Těší se vždy z toho, že pobývají ve společnosti čistých stoupenců. Tam, kde se nacházejí, neizolují se od ostatních, aby bydleli po jednom v místnosti. Pokud tak někteří jednají, jsou nazýváni nemocnými. Ve světě to chodí totiž tak, že nemocný, sužovaný neduhem, zůstává vždy sám a nepřeje si mít kolem sebe své rodiče a přátele. Takoví jsou i ti, kteří nemají rádi společnost.78
Tradice manicheismu
Dějiny manicheismu a jeho tradice sahají od 3. po 15.století, pokud se neberou v úvahu projevy jeho moderní a současné obnovy. Během těchto dvanácti století se rozšířila církev, založená Máním v Babylónii, s učením, k němuž dala podnět, do oblastí, které se táhnou od Číny na Dálném východě po Španělsko a Francii v západní Evropě. Tak daleko dosáhla postupným pronikáním přes početné provincie íránské říše a říší okolních, římské, islámské a byzantské. K tomuto je třeba navíc dodat pevné uchycení manicheismu v Turkestánu v 7. až 8.století v epoše království ujgurských "kaghánů" a v Bosně a Dalmácii prostřednictvím bogomilů-patarů především ve 13.století.
Pro přehlednost výkladu se zdá výhodnější než postup chronologický, který by vyžadoval sledovat současně postup manicheismu na východě i na západě, věnovat se jeho šíření nejprve v oblasti východní a dálněvýchodní (Írán a Chorásán, Turkestán a Čína, islámská říše), počínaje smrtí Proroka a konče středověkem. Následně budeme sledovat manicheismu v římských provinciích (zvláště v Egyptě a v Africe), byzantskou Malou Asii paulikiánů a Bulharsko bogomilů a nakonec hnutí katarů na středověkém Západě.
Učení Mo-Mo-Niho (neboli Már Máního, "Pána Máního") na Dálném východě
Manicheismus, vystavený nátlaku ze strany íránského mazdaismu a později islámu arabských dobyvatelů, postupoval ve svém exodu a zapouštění svých kořenů dále za Transoxanii. Jeho nositelé prošli Taškentem a Samarkandem, překročili vrcholky Pamíru a rozšířili učení na rozsáhlé území, které se dříve nazývalo čínský Turkestán (dnes území začleněné do Sin-ťiangu).
Tento kraj byl křižovatkou civilizací. Již bylo řečeno (shora), že od konce minulého století zaznamenávali cestovatelé procházející oázami Turfánu (na jihovýchod od Urumši, současného centra oblasti) existenci velkého množství starých listin, z nichž některé sloužily jako výplně do oken. Po nich přicházejícím vědeckým expedicím se podařilo shromáždit mezi řadou jiných textů také spisy manicheistické. Dále na východ, v Kan-su, dvacet kilometrů od Tun-chuang (jeskyně "tisíce domů") byla zároveň odkryta skutečná knihovna, schovaná ve výklenku, která obsahovala velké množství rukopisů. Tento objev učinil taoistický mnich, ovšem řada z těchto rukopisů se naneštěstí ztratila, byla rozkradena návštěvníky nebo darována mandarínům.
Mezi svitky, jejichž velká část je uložena v Britském museu, se nacházejí také manicheistické dokumenty, z nichž "fragment" v čínském jazyce uchovává pařížská Národní knihovna82. Ale vraťme se k historii.
Počínaje 7.stoletím se turecké kmeny, které opouštěly pastviny v Mongolsku, začaly usazovat v čínském Turkestánu a ustavily zde své panství. Zvláště vlivné bylo v 8. a 9.století po příchodu Turků/Ujgurů, jejichž jazyk se stal dominujícím. Přesto neprosazovali své zvyky a svou kulturu, a ochotně si osvojovali učení a názory, s nimiž se setkávali ve své nové vlasti. Když poznal manicheisty, kteří byli usazeni v této oblasti, konvertoval jejich "kaghán" k manicheismu. Bylo to v roce 763. Touto šťastnou náhodou se manicheismus stal oficiálním náboženstvím ujgurského státu, což mělo odezvu také v sousedních státech. Uveďme příklad zákroku, který učinil ujgurský vládce a který ho ukazuje jako bdělého ochránce manicheistů Transoxánie83:
"Za vlády al-Muqtadira se o nich mluvilo naposledy. Obávajíce se o své životy, uprchli do Chorásánu. Ti, kteří zůstali, se ukryli a bloudili zemí. V okolí Samarkandu utvořili ze svých komunitu, která čítala na pět set mužů (hlav rodin). Když jejich učení vešlo ve známost, chtěl je nechat vládce Chorásánu povraždit. Ale vládce Číny nebo spíše, podle mého názoru, princ Thaghazghazů (jméno, které používali arabští autoři k označení Ujgurů) mu dal na vědomí: "V mém státě žije více muslimů než v tvém lidí mé víry." A pohrozil mu, nechá-li zabít jediného z nich, že pobije všechny muslimy, srovná se zemí mešity a zbývající nechá pronásledovat svými strážci všude tam, kam půjdou. Tehdy se místodržící Chorásánu vzdal myšlenky činit jim příkoří a souhlasil, aby platili daň z hlavy" (džizja - daň požadovaná od "lidí Knihy", tj. židů a křesťanů, kterých se týkaly výhody plynoucí ze zvláštního režimu ochrany - dhimma).
Opora, kterou nalézali manicheisté u "kaghánů", měla za následek jistou toleranci, které se těšili v Číně. Proto se mohli ujgurští vládci čas od času nechat zastupovat v říši Středu řeholníky sekty. Během takových poselstev v roce 806 a 817 byli manicheističtí emisaři pověřeni úkolem doručit dary a zkoumat návrh na manželský svazek "kaghána" s jednou čínskou princeznou. V 8. a 9.století bylo do Pekingu adresováno několik žádostí, aby bylo manicheistům povoleno vybudovat "chrámy" v několika městech.
Byl přijat císařský dekret, podle kterého byl manicheismus postaven na roveň buddhismu a taoismu, pokud šlo v nutných případech o intervenování u božských sil. Existuje text svědčící například o tom, že v době velkého a dlouhotrvajícího sucha "bylo manicheistickým mistrům nařízeno, aby vymodlili déšť84."
Nejstarší zmínka o manicheismu v Číně pochází z roku 694, kdy přišel na pekingský dvůr manicheistický hodnostář. Sekta vystupuje až do 13.století pod jménem "Náboženství Světla" - ming-ťiao. Samotný Mání byl nazýván tituly jako "Ctihodný Světla", "poslední Svatý" a řadou dalších přízvisek, které můžeme nalézt v oslavném hymnu na "Mo-mo-niho" (nebo Már Máního), "Pána Máního":
"Když "mu-šo" (titul označující Vyvolené) a ostatní konají pobožnost, klaníce se Poslu Světla, klekají si na obě kolena, spínají ruce a oslovují ho: Není jiný než Velký Svatý, Jedinečný Ctihodný ve třech světech, jsoucí všeobecně pro živé bytosti otcem a matkou, oplývajícími soucitem. On je také velký vůdce tří světů. On je také velký lékař pro bytosti, které mají v sobě duši. On je také nádherný prostor, který může obsáhnout všechny formy. On je také nejvyšší nebe, které zahrnuje všechny věci. On je také opravdová země, která může tvořit opravdové ovoce. On je také velké moře ambrózie pro všechny živé bytosti. On je také obrovská a velká vonná hora, hora všech klenotů. On je také drahocenný sloup z diamantu, který podpírá dav tvorů. On je také schopný a moudrý lodivod na velkém moři. On je také ruka ochraňující a soucitná v ohnivých děrách. On je také ten, kdo ve smrti dává život věčný. On je také hlavní podstatou mezi světelnými podstatami všech živých bytostí. On je také brána světla, která otevírá žaláře tří světů85."
V tomto novém kulturním kontextu bylo zřejmě Máního učení, použijeme-li formulace Paula Pelliota, "od základů počínštěno" a poznačeno buddhistickými vlivy. Tento rys jasně vyplývá z Kompendia Náboženství Buddhy Světla Máního, svého druhu katechismu vytvořeného v roce 731 fou-to-tanem, hodnostářem sekty, aby byly uvedeny do souladu záměry vládce a volnost pro praktikování kultu. Manicheismus byl takto obratně přizpůsoben tradičním náboženstvím, buddhismu a taoismu. Učení se tím ovšem nestává méně podezřelým a slavný autor Chung Mai (1123-1202) pohlíží na stoupence Máního jako na cizince a podezřelé elementy:
"Jejich představení nosí fialový čepec a dlouhé černé pláště. ženy mají černé vlasy a bílé šaty. Titulují se "Společenství Náboženství Světla (Ming-ťiao-chuej)". Buddha, kterého uctívají, má bílé šaty... Považují (tohoto bílého Buddhu) za pátého Buddhu a nazývají ho také Mo-mo-ni (Már Mání)... Jejich pravidlem je připravovat jen jedno jídlo, v poledne. Mrtvé pohřbívají neoděné. Jsou to bezpochyby praktiky převzaté od Žlutých čepců."
Autorův současník, Liou Jü (1125-1209), přináší hodnocení obdobného charakteru86:
"Ve Fu-ťien jsou lidé, kteří praktikují heterodoxní učení, které se nazývá Náboženství Světla (ming-ťiao). Existuje rovněž velké množství posvátných knih Náboženství Světla. (Tito bludaři) vytesali své texty na desky a otiskují je... Stále zapalují (na znamení obětování) kadidlo a jedí červené houby. Tyto dvě věci nabyly také značně na ceně. Jde to tak daleko, že synové ze vzdělaných rodin, kteří se účastní jejich shromáždění, vám sami řeknou: Dnes držím půst Náboženství Světla (ming-ťiao-tchaj). Pokáral jsem je: "To jsou ďáblem posedlí (lidé). Jak se s nimi můžete stýkat?" Odpověděli mně: "Ani trochu. Když muži a ženy nejsou odděleni, tak to je ďábelské. Když muži a ženy se nedotknout ani rukou, tak to je (předpis) Náboženství Světla."
Manicheismus přes svoji vitalitu a přizpůsobivost civilizačnímu prostředí, kterým byl obklopen, postupně slábl, zejména pak počínaje léty 840-843, kdy Kirgizové, nový turecký kmen, přebývající dosud v Sajanských horách na horním toku Jeniseje, zahájili [pod tlakem Mongolů - pozn.editora] svůj pochod směrem k západu a okupovali ujgurské království. Na popud taoistů se strhla vlna persekuce vedená proti náboženství přemožených. Manicheistické komunity, kterým se podařilo uniknout před katastrofou, se uchytily na několika místech Střední Asie, zvláště v Kan-čou (Kan-su), kde věřící, i když nepočetní, byli známí svými vztahy s Čínou, dále pak v jižní oáze Chotan a především na východě Turfánu v oblasti Qotčo (Kao-tčchang, Qara-chodžo). Na posledně zmíněném místě bylo nalezeno nejvíce tzv. "turkestánských" textů a rovněž pozoruhodné miniatury vztahující se k sektě87.
Okolo let 981-984 napsal čínský cestovatel, který navštívil oblasti Toquz-Oghuz (jak je jmenují arabští autoři): "Nacházejí se tam také manicheistické svatyně a perští řeholníci, kteří praktikují svá náboženství. Jsou to ta učení, která posvátné buddhistické knihy nazývají heretickými." Pokud odhlédneme od toho, co se manicheistickým komunitám přihodilo, můžeme připustit, že manicheismus přežíval v čínském Turkestánu až do 13.století.
Zbaveni ochrany, kterou jim poskytovali Ujguři, byli manicheisté vystaveni perzekuci. Mocní, jako je tomu zpravidla pokaždé v podobné situaci, začali vyznavače manicheismu obviňovat z nejhorších ohavností ("které vám mohou lehce zmrazit srdce děsem"). Pomlouváni, že se ukrývali pod rouškou ortodoxních projevů buddhismu a taoismu, decimováni pogromy, okradeni o své svatyně a své bohatství, bez zničených posvátných knih, dokázali manicheisté vzdor všemu přežít. Byli přivedeni k účasti na lidových povstáních a ve vzbouřeneckých politických hnutích, jak se stalo v roce 920, a přimkli se k tajným společnostem jako byly například heterodoxní buddhistické sekty, sdružení Bílého Lotosu nebo Bílého Mraku. Poslední zmínka o manicheismu v Číně pochází z Kodexu Mingů (1374):
"... Společnosti, které se proradně titulují ... sdružení Bílého Lotosu, náboženství Ctihodného Světla, sekta Bílého Mraku, atd., se oddávají praktikám heterodoxních učení, které narušují (pořádek), ... Jejich vůdce je třeba trestat oprátkou, ostatním, kteří je následují, po sto ranách těžkou holí a doživotní vyhnanství 88".
Na cestě ke středověkému "neomanicheismu": paulikiáni a bogomilové
V Číně a v islámské říši se manicheismus vystavený perzekucím pokoušel zoufale a spíše marně o přežití. V románském světě nedosáhly císařské dekrety stejného efektu. Zadusit "Církev Spravedlnosti"102 se jim zcela nepodařilo. Proto byla drakonická opatření stanovená starými dekrety obnovena z iniciativy samotného papeže v roce 445. Leon Veliký se rozhodl rozvrátit významnou manicheistickou komunitu v Římě, která nabyla na velikosti díky věřícím, kteří přišli z Afriky po okupaci zdejších provincií Vandaly. Organizoval vpravdě hon na "heretiky". Prostor k agitaci dostal obvyklý arzenál obviňování a členové sekty byli vyháněni do exilu mimo Řím a Itálii. Některým manicheistům se přesto podařilo uniknout těmto opatřením. Mezi jinými nalezla část z nich útočiště ve Španělsku, kde se komunity udržely, jako tomu bylo v Astorze (i když zde mohlo jít o priscillianisty). V 6.století se císařové Iustinus a Iustinianus rozhodli s nimi skoncovat: trest smrti byl vynášen nejen nad věřícími manicheisty, ale stejně tak nad těmi, kteří se sice zřekli své víry, ale udržovali vztahy se svými bývalými souvěrci a neudali je u soudů (Codex Justinianus I,5,16). Jak víme, bylo odporné udavačství požadováno již Augustinem.
Manicheismus, všude pronásledovaný, je obávaným malomocenstvím. Jeho jménem se označují všichni, kdo jsou nepohodlní: jejich likvidace se stává činem obecného blaha a v očích římského papeže záslužným příspěvkem k obraně a očistě církve, která nemůže více snášet tento "vřed" na svém těle. A přízeň ze strany katolické vrchnosti se přece nepokládala za něco malého.
Samozvanec Maximus to věděl dobře a maje potřebu této opory, naváhal ukázat své zanícení, když poslal ke katovu špalku v Trevíru v roce 385 Španěla Priscilliana a čtyři jeho přívržence. A co se Priscillianovi vytýkalo? Hlásal v oblasti Meridy a Córdoby učení, které se rozšířilo až na jih Galie. Věřící se shromažďovali v tajných kroužcích a nejvyspělejší z nich byli nazýváni také "Vyvolení". Tato křesťanská sekta gnostického zaměření vyžadovala od svých členů přísnou morálku připomínající enkratismus. Pokud odhlédneme od těchto podobností s manicheismem, bylo priscillianistické učení zcela odlišné. Ve skutečnosti to nebyla dualistická Gnose, učení přijalo Starý Zákon, uznalo, že Ježíš byl opravdovým člověkem a příčinu hříchu spojovalo s lidskou vůlí. Priscillianus, který sám byl vysvěcen biskupem Avily, vždy odmítal obviňování z manicheismu. Přesto byl ostře napadán některými biskupy, mezi nimiž Hydacus se ukázal schopným nejhorších zvráceností, jen aby dosáhl svého cíle. Když byl pokárán synody v Zaragoze a v Bordeaux, jeho odsouzení muselo následovat jako nevyhnutelné. Vznesená obvinění přirozeně poukazovala na nemorálnost sekty a její "magické praktiky", což byla strašlivá obvinění vůči nimž žádná tajná společnost neměla šanci na obranu a na něž se vztahoval nejvyšší trest. V dopise adresovaném papeži Siricovi a věnovaném této záležitosti, uvedl jeho autor císař Maximus, že odsouzení "přiznali" své styky s manicheismem. O deset století později se v procesu s templáři, který měl mít rovněž tragický konec, udává mezi jinými přitěžujícími okolnostmi přitlumené obvinění z manicheismu 103.
Mimo nesprávné spojitosti a tendenční záměny je nicméně zřejmé, že gnostická dualistická tradice se udržela po celý středověk. Podobně by bylo troufalé tvrdit, že všechny její formy jsou dnes pryč. Jedna otázka přesto zůstává: je dualistická Gnose, která na Západě přežila velké útoky oficiální ortodoxie, pokračovatelkou a dědičkou manicheismu, k němuž se váže historicky daným příbuzenstvím? Nebo je v ní třeba spatřovat výtvor samovolně vzniklý, původní, pocházející z hlubin lidské úzkosti, velmi blízký manicheistickému učení svými základními prvky, ale nezávislý na něm pokud jde o samotný vznik? Neexistuje žádné jednoznačné řešení a je proto vhodné nebrat termín "středověký manicheismus" úplně doslova.
První obnovu dualistické tradice lze spatřovat v paulikianismu. Sekta zrozená v Arménii, v horských oblastech, kde se křesťanství zakořenilo záhy a které sloužily jako kolébka nebo scéna střetávání řady heterodoxních seskupení. "Nikdo nesmí pobývat v místech, která okupuje velmi škodlivá sekta odporných lidí, kteří jsou nazýváni paulikiáni". Tak zní 32.bod usnesení dwinského synodu z roku 719. Je stejně tak obtížné určit počátky této "hereze", jako vysvětlit původ jejího jména. Byli snad paulikiáni učedníky jistého Paula, syna manicheistky Kalliniky, který se měl podílet na šíření Máního učení v Samosatě na pomezí Sýrie a Arménie, jak vyplývá z Dějin Petra Sicilského? Nebo jejich jméno pochází spíše od Arména Paula, otce Gegnesiose, který stál na počátku 8.století po dobu třiceti let v čele sekty v oblasti Mananali, západně od Erzerumu?
Na základě četných pramenů je nicméně známo, že paulikiánské učení šířily pevně organizované církve byzantským státem až do Thracie (Thrákie). Zprvu nalezly určité sympatie u císařů ikonoklastů. Posléze se staly vážnou hrozbu pro náboženskou pravověrnost, kterou bránili catholikoi, a ohrožovaly politickou stabilitu země. Nebezpečí bylo pociťováno zvláště v letech 863 až 870 po vítězném tažení vůdce sekty Jana Chrysocheira a také vzhledem k alianci s arabskými emíry Meliteny. Spustila se proto represe, následovaná deportacemi do Thracie. Podle plánu na obranu své říše pak nechal Jan I. Tzimiskes paulikiány usadit v oblastech východního Bulharska, která dobyl (971), což otevřelo nová území pro šíření jejich učení.
Některými svými prvky bylo toto učení blízké manicheismu: dualismus Principů (opozice dobrého Boha, Otce neviditelného světa, vůči Demiurgovi, stvořiteli a pánu světa viditelného), odmítání Starého zákona, zvláštní pozornost věnovaná učení apoštola Pavla, "duchovní Kristus", který nepodstoupil inkarnaci a jehož ukřižování bylo tudíž jen zdánlivé. Paulikiáni konečně odmítali veškeré svátosti jako "materiální" a podle nich bylo třeba přijímat Tělo a Krev Krista spojeně v jeho Slově.
Bogomilské hnutí odvozuje své jméno od svého původce, kněze Bogomila ("Koho Bůh obdařuje smilováním"). Není vyloučeno, že tato sekta, která se rozvíjela zprvu v Bulharsku, byla pokračovatelkou paulikianismu. Její stoupenci šířili zde své učení vedle dalších "pochodní hereze", pocházejících rovněž z Arménie. Okolo roku 975 přemístili Byzantinci paulikiánské komunity do oblasti Filippopolisu (Plovdiv). Není snad něčím důležitým například to, že se tato oblast stala jedním z center, z nichž bogomilismus vyzařoval nejvíce a kde se udržel až do 17.století? Nové učení ovšem nečekalo až na toto přemístění obyvatelstva, aby se mohlo zrodit, neboť vzniklo již v první třetině 10.století (i když je také pravdou, že od 8.století sloužily paulikiánské kolonie jako byzantský obranný val podél bulharských hranic). I kdyby tyto dvě sekty koexistovaly a jejich činnost na sebe navazovala, nelze doložit, že by se kněz Bogomil a jeho stoupenci považovali za následníky paulikiánů. Bude patrně přesnější vidět v jejich učení jakýsi originální amalgam manicheismu a paulikianismu. V tomto smyslu ostatně psal okolo roku 954 konstantinopolský patriarcha Théofilactos v dopise, kterým odpovídá bulharskému carovi, zneklidněnému rozmachem tohoto nového hnutí, aniž by při tom zmínil jméno Bogomila.
Bogomilské učení je dosti dobře známé především skrze pojednání, které proti němu v zaníceném rozhořčení sepsal kněz Kosmas104. Sekta, která se v souvislosti s odlišným chápáním původu Zla rozdělila na dvě církve, dragoviců a bulharů, přebírá velká témata manicheismu, ovšem se značnými úpravami. Pro bulhary takto Princ Zla neexistuje od věčnosti: Satanáš je vedle Krista dalším a navíc prvorozeným synem Otce. Jako revoltující a padlý se stal tvůrcem a pánem tohoto světa. Ortodoxní církev je jedním z jeho výtvorů. "Zákon a Proroci" jsou vyloučeni z přijatého Písma. V christologii obnovují koncepce dokétismu a "pokud jde o Pannu", píše Kosmas, "šíří o ní množství nesmyslů". Bohatství a přepych všeobecně, manželství a plození, nečisté potraviny (zvláště maso a víno) jsou důrazně odsouzeny. Křest a eucharistie ortodoxní církve jsou pokládány za bezvýznamné. Mnišský asketismus, vyžadující půsty a chudobu, je povinností "dobrých křesťanů".
Za povšimnutí také stojí, že bogomilství podporovalo opoziční hnutí zaměřená proti stávajícím společenským institucím. Toto učení je v tomto směru pravý revoluční kvas; je podstatně odlišné od učení paulikiánů. Zatímco paulikiáni se projevovali jako bojovníci, které spojoval arménský nacionalismus proti byzantské říši, bogomilové byli spíše vedeni ideálem sociální spravedlnosti, která se vyjadřovala bojem chudých rolníků proti třídě velkých pozemkových vlastníků a politické moci, která sloužila bojarům. Tito "anarchisté" odsuzují zároveň jak církev, tak světskou moc:
"A vy tupíte kněze a celou církevní hierarchii, když nazýváte slepými farizeji i kněze opravdově věřící, když je zahrnujete množstvím urážek a když na ně štěkáte jako psi na karavanu... Jeden z těch heretiků mně řekl: "Kdo tě ustanovil doktorem nad námi?"
...Učí své stoupence, aby se nepodřizovali úřadům, klnou bohatým, nenávidí císaře, vysmívají se nejvyšším, napadají vrchnost, tvrdí, že Bůh se hrozí těch, kteří pracují pro císaře a nabádají každého sluhu, aby nepracoval pro svého pána."
Když posloucháme ortodoxního kněze Kosmase, jak se bouří proti těmto ohavnostem "heretiků", není to, jako bychom slyšeli hlas Optata, katolického biskupa z Milea, když obhajoval vlastníky latifundií proti revoltujícím africkým circumcelliones?
Bogomilské hnutí se rozšířilo do Srbska, po celém Balkánu a následně pak do Ruska. Na jihu překročilo Bospor a proniklo do Malé Asie, kde se dokázalo zachytit v novém prostředí, které představovalo velká městská centra, a zároveň se uchýlilo ke svému ideálu klášterů.
Světská moc, která se cítila ohrožena, se přirozeně začala bránit. Zbožného císaře Alexia I. Komnénose (1081-1118), sídlícího v Konstantinopolis, napadla účinná lest. Přál si usvědčit velkého kazatele sekty Vassilia. Proto ho pozval do svého paláce s projevy přátelství, aby se ho vyptal na bogomilské učení, které, jak tvrdil, ho mělo přitahovat. Vassilios vyložil svou víru, zatímco císařův tajemník, skrytý za závěsem, zaznamenával tato samovolná "přiznání". Uvězněn a postaven před soud, měl bulharský misionář smělost trvat na svém bludu. Svatý synod proto požadoval, aby byl heretik upálen a císař na tuto žádost ochotně přistoupil. Následovaly další hranice a nastal pravý čas ohňů.
Velké dobrodružství katarů
O katarech se psalo mnoho, s rozdílnou dovedností. Také o původu jejich sekty se vykládala pěkná řádka hypotéz. Převzali kataři v Itálii a ve Francii dědictví "neomanicheistických" nebo "kryptomanicheistických" hnutí, která předtím působila na Balkánském poloostrově? Dříve než nastíníme odpověď, shrňme to, co je nám známo o vztazích mezi manicheismem, paulikianismem a bogomilstvím.
Bylo již řečeno, že nás nic neopravňuje odvozovat v přímé linii paulikiánskou sektu od manicheismu. Paulikiáni byli sice stoupenci téhož radikálního dualismu, o kterém učil Mání, ale jejich velmi povolná etika nemá nic společného s asketickou morálkou přikazovanou perským Prorokem. Naopak po stránce disciplíny, je "bulharské" bogomilství zcela ve shodě s manicheistickou tradicí. Avšak jeho koncepce umírněného dualismu Principů je zdrojem rozdílnosti a stejně tak hluboké roztržky, ačkoliv posoudit závažnost, která byla tomuto bodu dávána ve středověkých dogmatických spekulacích, je obtížné.
Abychom stanovili místo katarského učení nebo spíše celé řady katarských učení - neboť je-li katarství homogenní, pak ho přesto nelze zúžit do jakési monolitnosti - budeme tvrdit, že se tato učení historicky zapsala jako následující za hnutím "bulgrů" (nebo "bugrů", to jest "bulharů") a že si zakládají zvláště na téže morální přísnosti.
Bogomilské komunity byly hluboce zakořeněné v Bosně, kde jejich členové, známí jako "patariáni" vytvořili doslova národní církev. Nesporně z dalmátského pobřeží pronikali šiřitelé učení do Itálie. Založili tam šest církví, z nichž dvě vešly ve známost: církev "Albánie", která působila v oblastech Verony, Milána a Desenzana na Lago di Garda, a druhá, Ecclesia de Concoresso, čítající na patnáct set svých stoupenců po celé Lombardii.
Z Lombardie se toto hnutí "katarů" (cathari, čistí) šířilo rychle na jih Francie. Napomohly mu rovněž jak politické a společenské podmínky té doby - originalita znamenité provensalské kultury horující pro svobodu a její otevřené a vnímavé národní cítění - tak zkostnatělost římského katolicismu, tu a tam znevažovaného a trpícího následkem schismatu z roku 1054. Církev "čistých" tedy přicházela těšit se pozoruhodnému rozmachu.
Vyvarujme se však věřit tomu, že se katarství rozšířilo všude tam, kde ho chtěli vidět. Neboť mnoho "manicheistů", "katarů" a "albigenských" bylo viděno. (Ti posledně jmenovaní představovali heretiky z Languedocu, objevující se ve větším počtu okolo měst Toulouse, Foix, Carcassonne, Béziers a Narbonne, proti kterým byla z iniciativy papeže Innocenta III. vedena v roce 1209 křížová výprava.) Sektáři byli známí také pod dalšími jmény: "patariáni", jak byli ostatně už označeni bosenští bogomilové, "publikáni", "poplikáni" (nebo populicani) . Tito "dobří křesťané" nebo "dobří lidé", převezmeme-li jimi používané pojmenování sekty, se rozdělovali na "Věřící" a "Dokonalé", připomínající svým zařazením manicheistické Naslouchající a Vyvolené.
Každé takovéto označení znamenalo "herezi", ačkoliv, ještě jednou připomenuto, záměny byly časté. Čistky začaly záhy: kanovníci Svatého kříže z Orléans, obvinění coby "manicheisté", byli posláni v roce 1022 na hranici. Soudy se měly odehrávat zejména v následujících dvou stoletích. Bylo však třeba čekat až do roku 1233, kdy začala díky bdělosti papeže Řehoře IX. sloužit inkvizice. Synové svatého Dominika, kteří k tomu měli pověření, dohlíželi na pravověrnost a byli, jak známo, aktivními pomocníky "světského ramene". V roce 1052 byli v Goslaru v Sasku oběšeni "manicheisté", ale v roce 1163 se u příležitosti procesu v Kolíně nad Rýnem, po němž následovalo upálení kacíře, patrně poprvé objevilo slovo kataři u soudu. Bylo by snadné pokračovat ve výčtu těchto rozličných skutků, které, pokud to tak lze nazvat, představovaly legálně páchané zločiny ve jménu "skutečného kříže" Kristova.
V roce 1157 odhalil remešský arcibiskup řízením boží prozřetelnosti nebezpečné ohnisko infekce ve své diecézi: mladé děvče odmítalo manévry příliš dotěrného klerika a tato ctnost se zdála být podezřelá. Když byla vyšetřována, neskrývala svou víru v povinné panenství a odkazovala na své bratry poblikány. Učilo se ostatně, že "manicheisté", známí jako populicani, šíří zkázu až do Flander. V Burgundsku, ve Vézelay, bylo podobně v roce 1167 souzeno a potom upáleno sedm kacířů z této sekty: navzdory mučení neuznali tito zatvrzelci, že zhřešili.
Bylo by velmi nezodpovědné pohlížet na všechny, kteří byli před poslední třetinou 12.století nařčeni z hereze a odsouzeni, jako na skutečné katary. Co se týče pojmu "manicheista", používali ho heresiologové po dlouhou dobu v takovém významu, že nebylo obtížné ho použít k označení osoby nebo komunity, jejíž věřící byli považováni za bludaře z nejrůznějších důvodů, nebo jednoduše k označení těch, jejichž nekonformismus budil podezření. Nic nebrání také tomu, spatřovat v katarském ideálu jen utopické evangelické učení, zdvojené antiklerikalismem, který živila "buržoazní" společnost, žárlivě střežící své výsady. Jisté je, že pokud se někteří křesťané, nespokojení s římskou církví a pobouření občas tím, jak ji katolická hierarchie spravovala, pokoušeli hlásat tento ideál a žít v jeho duchu, neotálel klérus, obávající se o svá dogmata a své instituce, podsouvat "heretikům" nejhrůznější obvinění.
Katarská expanze byla ovšem historickou skutečností. Zahájena v posledních desetiletích 12.století, nepřežije osudné údery, které jí byly zasazeny v letech 1230 až 1245. Přibližně polovinu století se tedy církev "čistých" mohla formovat. Navzdory soustavnému střetávání se Zlem, které mohli z řady důvodu spatřovat v inkvizici a křížovém tažení, rozvinuli kataři své učení osobitým způsobem, který se vyznačuje především snahou o syntézu.105 Vyplývá to z výslechů "heretiků", jejichž výpovědi byly zaznamenávány.106 Slovesné a ikonografické dokumenty, které se nám dochovaly, jsou jinak velmi vzácné. Mezi nimi pak první místo zaujímá Kniha dvou principů, známá díky latinskému kodexu z Florencie. Vznikla ve druhé polovině 13.století a jejím autorem by měl být katarský představený oblasti Bergama Jean de Lugio.107 Máme k dispozici také "příručku" sekty přepsanou do Liber contra Manicheos Duranda de Huesca.108 Tento někdejší katar se obrátil a založil "Bratrství chudých katolíků", navazující na hnutí valdenských (vaudois nebo valdésien) lyonského heresiarchy Pierra Valdése.
Rituály a liturgie, přijaté sektou, byly všude stejné, pokud ponecháme stranou některé krajové odchylky. Nový zákon, čtený ve shodě s manicheistickou tradicí, to jest z pozice Gnose a dualismu, zaujal spolu s modlitbou Otčenáš, Pater, výlučné postavení v duchovním životě. K tomu je třeba dodat každoměsíční veřejnou zpověď, nazývanou apperellamentum nebo servitium, po níž následoval polibek usmíření a pokání a také "lámání chleba".
Jednalo se o obřad, během kterého byl po rituálních modlitbách rozlámán jedním z Dokonalých chléb, jeho zlomky shrnuty na ubrousek a rozdělovány jako pokrm přítomným. Chléb symbolizoval přijímání "supersubstanciální" potravy, Slova božího, která se vyprošuje modlitbou Otčenáš. Členové komunit se dělili, jak už víme, na dvě skupiny, "Dokonalé" a "Věřící". Od Věřících se vyžadovaly určité, vysoce chválené, projevy úcty vůči Dokonalým: melioramentum nebo "adorace". Po obřadu convenenza, mohli být Věřící přijati do vyššího stupně. Cílem obřadu bylo prokázat, že kandidát je nejen zcela zasvěcený, ale že má ve chvíli přijetí svého závazku také všechny potřebné schopnosti.
Přijímání se pak dělo skrze "křest Duchem", který byl udělován položením rukou na hlavu: consolamentum. Nově přijímaný člen musel projít noviciátem (zkušební dobou), na jehož konci byl přijat definitivně a to během obřadu slavnostních modliteb a po všeobecné zpovědi učiněné za přítomnosti celého shromáždění, kterému předsedal nejstarší z Dokonalých. Novým "vyvoleným" se nemohlo stát dítě a obvykle se vyžadoval věk alespoň osmnácti let. Stejně se o consolamentum ucházel katechumen často jen v nebezpečí smrti, buď z důvodu nemoci nebo v časech pronásledování.
Nový Dokonalý, který postupoval pro královské cestě Gnose, se zavazoval žít podle nejpřísnějších morálních předpisů: dodržování naprosté počestnosti, časté půsty, vyhýbání se určitým potravinám (maso, vejce, sýr, mléko, víno). Skutečným ideálem bylo úplné oddělení od těla jako vězení, což bylo možné urychlit skrze sebevraždu vyhladověním (endura). Nic ovšem neopravňuje k tvrzení, že by katarská církev takové výstřelky podporovala a ojedinělé případy se vztahují k pozdějšímu období.
Zatímco obřady a liturgie jsou v různých katarských komunitách v podstatě totožné, je třeba upozornit na neshody panující ve věci dualismu Principů. Jako v případě bogomilů, zjišťujeme existenci dvou škol, z nichž jedna učí o absolutním dualismu od věčnosti proti sobě stojících - Boha a Prince Zla, a druhá považuje Satana, pána tohoto světa za padlého anděla.
Je možné, že křižáci, kteří konvertovali k "bulharské" větvi bogomilství během své výpravy, se pokusili po svém návratu do Francie, šířit tento umírněný dualismus do komunit Languedocu, které zprvu přijaly opačnou tendenci. Později se ovšem ujalo učení o absolutním dualismu "dragovické církve". Uvádějí to sice Protokoly z katarského koncilu (1167) Saint-Félix-de-Caramana (Saint-Félix-Lauragais, Haute-Garonne) a mělo se tak stát díky rozhodné kazatelské aktivitě jistého vysokého hodnostáře, zvaného Papa Niquinta, který přišel z Konstantinopolis. Dogmatické odchylky v některých italských komunitách pravděpodobně nevyvolaly doktrinální spory.
Nelze se ubránit dojmu divadla nebo tragického představení, když si připomínáme kruté represálie, které byly rozpoutány za účelem rozdrcení katarské církve a jejichž součástí byly hromadné exekuce odsouzených, posílaných po skupinách ke zrůdné likvidaci na hořících hranicích.109 Zatímco někteří inkvizitoři se projevovali jako pokojní úředníci poslušně sloužící papežství, některé nebezpečné fanatiky, jak známo, ovládla zuřivá horlivost.
Takový byl například Konrád z Marburgu, z řádu premonstrátů, nebo dominikán Robert le Bougre. Ten řádil v letech 1233 až 1239, nechávaje vršit hranice na všech stranách: v La Charité-sur-Loire, v Cambrai, v oblasti Douai a Lille, v Champagne. Nařídil přivést do Mont-Aimé (Montwimer na Marně) podezřelé z celé oblasti; sto osmdesát tři obětí, které byly po urychleném soudu vrženy 13.května 1239 do plamenů. Křižáci se často sami ujímali provádění exekucí. Stalo se tak v případě, který se odehrál v Minervě (Hérault) 12.července 1210, kdy lidé Simona de Montfort upálili na sto padesát Dokonalých. Největší hranice za dobu celé křížové výpravy, vztyčená v Lavaur (Tarn) v květnu 1211 k popravě čtyř set katarů, byla dílem "poutníků". Splnili čile svou katovskou roli, cum ingenti gaudio, jak praví kronika, která uvádí řadu podobných příkladů.110
Poslední projevy vzdorování katarů se vyskytly v roce 1244, neboť ostrůvky, které ještě nějaký čas přežívaly, jako Quéribus, mohly vést jen obranný boj v bitvě předem ztracené. Toho roku, dne 16.března, v očekávání jara, když jejich bašta, centrum hereze, byla obléhána již od května předešlého roku, Dokonalí z Montségur - faidits, desperáti pro církev a Francii - přišli na řadu k předání plamenům.
Ti, kteří dnes stále ve větším počtu stoupají úzkou kamenitou stezkou vedoucí na vrcholek "pogu" směrem k hradu, k tomuto vznešenému místu provensálské katarské církve, čnícímu k nebi protínanému blesky, nemohou nevzpomenout na dlouhé procesí dvou set deseti odsouzených, "surově pochytaných", kteří kráčeli na smrt: ženy a muži, mladí a staří, nemohoucí i zdatní, následující svého biskupa Bertrana d'en Marti.
"Sektáři byli zprvu nabádáni, aby se obrátili, ale protože setrvali ve svých bludech, bylo na úpatí hory vytyčeno ohrazení, které věrné uzavřelo. Uprostřed byla navršena hranice a oni tam byli ponecháni, aby zahynuli v plamenech."111
Je zbytečné zde vést spor o místě popravy - zda to bylo v Montségur, "na úpatí hory", na poli "Cramatchs" (spálených), jak praví Kronika opatství Berdoues, anebo v Bram (kraj Fanjeaux), jak tvrdí někteří. Hranice dohořela. "Mučedníci čisté lásky" však zůstávají žít v jejich duchovnosti a skrze jejich mystiku.
Vydalo nakladatelství
C A D PRESS
BRATISLAVA
Distribuce pro Českou republiku i Slovensko
Telefon:
6436 9928
mobil: 0903 159 404
Telefon z ČR: 00421 903 159 404
cad@atlas.sk
Doporučujeme i náš další titul
ISBN 80-88969-20-4
(Viaz., 848 strán, formát 24x16 cm)
(Slovenské vydanie)
Ježiš Kristus, Biblia a rané kresťanstvo z pohľadu teológie a religionistiky
Monumentálne dielo anglického učenca,
známeho religionisty ... Výklad učenia Ježiša Krista vo svetle najnovších výskumov
rukopisov z Nag Hammadi, zvitkov od Mŕtveho mora, apokryfných a gnostických spisov
(esejských, koptských, manichejských, nestoriánských, mandejských ... )
ako aj diel najvýznamnejších kresťanských
teológov, filozofov, cirkevných otcov a mystikov (sýrskych, egyptských, gréckych,
etiopských aj židovských).
podrobnosti na adrese:
http://www.cadpress.sk/jezisovo_evanjelium.htm