Japonské mýty Kodžiki *  Duchovní  tradice  Japonska  *  Náboženství Shinto / Šintoismus

   KODŽIKI / KOJIKI

                n e b o l i

       Kronika dávných příběhů

 

 

 

Posvátný spis šintoismu (japonské náboženství shinto) a nejstarší japonská kniha (kronika z r. 712), jedno z nejvýznamnějších děl světové mytologie. 

 

Z různých pramenů (jmenovitě uvedených v bibliografické příloze) do slovenštiny přeložil a úvodem a poznámkami opatřil PhDr. Viktor Krupa, DrSc, přední slovenský orientalista, odborník na japonskou kulturu a ředitel Ústavu orientalistiky Slovenské akademie věd.  Překlad do češtiny a grafická úprava F. R. Hrabal.

 

           Počet stran: 316,   formát 24x16 cm,    tvrdá  /  šitá vazba.

 

       České vydání                     ISBN  80-85349-97-3                Termín vydání 1/11/2007                                 

 

        PC:   360 Kč / Sk

 

v y d a l o   n a k l a d a t e l s t v í

C A D   P R E S S

http://www.cadpress.sk

http://web.stonline.sk/cad

Objednávky:

cad@atlas.cz
cad@atlas.sk

Telefon: (00421) 903 159 404

 

 

 


 

Ú V O D E M

 

Japonská mytologie, historie a vznik spisu Kodžiki (Kojiki)

 

Geneze japonského národa není dosud uspokojivě vysvětlena, i když je známo, že se na ní zúčastňovaly prvky rozličného původu. Ještě na začátku historického období osídlili celé Hokkaidó a severní polovinu největšího ostrova Honšú Ainuové (v japonských pramenech zvaní Ezo, Ebisu anebo Emiši), lovecký a rybářsky národ neznámého původu. Žili v zemljankách a některé kulturní črty je spojují s pevninskými etniky. Území Ainuů sahalo poměrně daleko na jih; místní názvy ainského původu jsou doloženy až ze středního Japonska. V jižní polovině Japonska sídlili příslušníci tzv. džómonské kultury. Byli to poměrně primitivní sběrači. Neznali chov dobytka ani zemědělství; jejich jediným domácím zvířetem byl pes a dopravním prostředkem dlabaný člun. Nositelé džómonské kultury se nedají ztotožnit ani s Ainuy, ani s dnešními Japonci.

Přibližně od r. 300 před n. l. se začíná ze severu ostrova Kjúšú šířit jajoiská kultura. Podél pobřeží postupovala rychle na sever, vytlačovala džómonskou kulturu a nakonec ovládla celé Japonsko kromě Hokkaida. Nositelé jajoiské kultury se přistěhovali do Japonska z jihovýchodní Asie. Znali zemědělství, obrábění železa i bronzu a uměli tkát.

Rozličné údaje nasvědčují tomu, že japonský národ se postupně vytvářel z amalgamu kmenů jihovýchodoasijského původu a z kmenů, které pronikaly do Japonska ze severovýchodní Asie přes Koreu; japonizace postihla i Ainuy na severu země. Toto všechno se projevuje nejen v antropologické charakteristice Japonců, ale i v japonské kultuře a jazyce. Japonština svou gramatickou stavbou velmi připomíná korejštinu a altajské jazyky. Ve slovní zásobě je však podobnost mnohem vzdálenější. Jak se zdá, slovník poukazuje nejen na styky s altajskou jazykovou rodinou, ale i s jazyky ostrovního světa jihovýchodní Asie.

Údaje o původu japonského národa jsou sice nevyhnutnou podmínkou pochopení japonské mytologie, avšak ani to není podmínka dostačující. V prehistorickém období Japonci neznali písmo a měli jen ústní literaturu, která se tradovala z pokolení na pokolení. Byl to primitivní folklór, jenž tvořily první příběhy o bozích, zaklínadla a modlitby. Tento obraz se začal měnit od třetího století n. l. (viz N. Konrad, str. 47). Přibližně od té doby zasahuje do ostrovního Japonska vliv vyspělé čínské civilizace. Dostává se do země nejdříve přes Koreu a později i přímo z Číny. Zpočátku se čínské vlivy omezovaly na poměrně úzký okruh aristokracie, proto N. Konrad předpokládá, že tvárnost japonské lidové slovesnosti se v té době ještě příliš nezměnila. Jen v písňové tvorbě se pravděpodobně tehdy ustaluje metrum, které se zakládalo na střídání pětislabičných veršů se sedmislabičnými. Toto metrum se stalo závazným pro pětiveršovou krátkou píseň (tanka) i pro tzv. dlouhou píseň (nagauta). Tanka se vžila pro lyrickou tvorbu, kdežto nagauta byla v podstatě epická a pod čínským vlivem záhy ustoupila do pozadí.

Přechod na novou kvalitu nastává až v šestém století n. l. Po konfucianismu se v Japonsku udomácnil buddhismus. R. 607 Šótoku Taiši posílá na čínský císařský dvůr první oficiální poselstvo. V Japonsku se udomácnilo čínské písmo, přestože nebylo vůbec vhodné pro japonštinu, jazyk s množstvím gramatických přípon. Japonci používali čínské znaky dvojím způsobem: buď podle jejich fonetické hodnoty (především při zápisu poezie), anebo psali jednoduše čínsky, podle pravidel čínské gramatiky. Ale ani původní japonská tvorba nezůstala ušetřena čínského vlivu a uplatňovaly se v ní nové motivy.

R. 710 se hlavním městem země stala Nara. Tento rok je současně datem, od kterého se počítá začátek tzv. narského období. N. Konrad správně upozorňuje na eklekticismus jakožto hlavní črtu tehdejší japonské státnosti i literatury (Konrad, str. 50). Pravdou však je, že zatímco ve správě státu celkem zjevně převládaly čínské vlivy (především po tzv. reformě Taika z r. 645, jejímž cílem bylo přeměnit Japonsko v centralizovanou absolutistickou monarchii podle čínského vzoru), v tehdejší lidové slovesnosti jsou buddhistické a čínské prvky zastoupeny poměrně slabě.

V období Nara se uskutečnil prvý dochovaný pokus o písemnou systematizaci japonské mytologie. Je jím dílo Kodžiki, v překladu Kronika dávných příběhů, kterou r. 712 sepsal na pokyn císařského dvora učenec Ó no Jasumaro. Jde o první zachovanou japonskou knihu a už její titul naznačuje, že čerpá z dávné minulosti, kdy se výmysl prolínal se skutečností a mytické s historickým. Kodžiki, to je systematizovaná moudrost, prvotní filozofie i historie a současně státní ideologie císařství. Kodžiki jsou nerozlučně spjaty s původním japonským náboženstvím, se šintoismem. Tento mytologický světonázor, který žije dodnes, přestože prošel vícerými peripetiemi, se opírá na jedné straně o obřadní kodex Engišiki (obsahující rituální modlitby norito) ze začátku 10. století a na straně druhé o tzv. tři základní knihy "sambu honšo" (Konrad, str. 54). Těmito třemi knihami jsou Kodžiki  (Kronika dávných příběhů) z r. 620, Kodžiki z r. 712 a Nihonšoki aneb Nihongi (Japonské kroniky) z r. 720. Prvá z těchto knih se nezachovala.

Prvky konfucianismu, buddhismus a čínská vzdělanost se uplatnily v základních šintoistických dílech poměrně málo. Později, během dlouhého období od 9. až do 19. století, dochází k svérázné syntéze šintoismu s buddhismem. Primitivnější šintoismus se obohacoval o buddhistické prvky a vytváří se teorie o jednotě japonských národních božstev s božstvy buddhistickými, tzv. hondži suidžaku. Ve třetím období, které začíná v 19. století, prochází šintoismus obrodným procesem. A pro tento znovuzrozený šintoismus jsou Kodžiki základním kamenem právě tak, jako jím byly pro šintoismus na samém úsvitu dějin.

O jaké prameny se opírají Kodžiki ? Na tuto otázku nelze dát přesnou a především ne ověřenou odpověď, neboť v podstatě můžeme vycházet jen z toho, co v úvodu zmiňuje jejich sestavovatel Ó no Jasumaro.

Shodně se předpokládá, že genealogické záznamy začaly vznikat v 6. století n. l., za vlády císaře Keitaie a Kimmeie. V díle Nihonšoki se uvádí, že r. 620 na podnět Šótoku Taišiho sepsali tato díla:


 

1)  Sumera mikoto no Fumi aneb Tennóki,  tj. Záznamy o císařích,

2)  Kunicufumi aneb Kokki,   tj. Záznamy o zemi,

3)  Motocufumi aneb Hongi,  tj. Základní záznamy.

 

Prvá a třetí kniha shořela při požáru r. 645, druhá se ztratila pravděpodobně během povstání r. 672.

Kromě toho je známo, že i přední rody si vedly vlastní kroniky a genealogické záznamy. A protože vznešený původ byl příliš důležitý, právem lze předpokládat, že v genealogiích se falšovalo. Z Ó no Jasumarových poznámek vyplývá, že falzifikace přesáhla meze únosnosti, a proto se císař Temmu rozhodl zrevidovat historické podání, aby se dopátral pravdy a odevzdal ji potomstvu. Touto úlohou pověřil dvořana, který se jmenoval Hieda no Aware a byl proslulý vzdělaností a dobrou pamětí. Současně, jak shodně upozorňuje D. L. Philippi (str. 6) i N. Konrad (str. 71), Temmu dal tímto podnětem "ad fontes" odpověď na sílící cizí, především čínsky vliv. Když Temmu zemřel, po jisté přestávce pokračovala v těchto snahách císařovna Gemmei. Pověřila dvořana Ó no Jasumara, aby zapsal a předložil záznamy, které se na Temmuův příkaz naučil Hieda no Are. Byly to záznamy dvojího druhu. Především to byla genealogie císařského rodu Sumera Mikoto no Hicugi a za druhé sbírka mýtů, legend a písní Saki no Jo no Furugoto aneb Sendai kudži.

Prvý rukopis bývá označován i jako Teiki (Císařské kroniky) anebo i Senki (Minulé kroniky). Pro druhý rukopis Ó no Jasumaro používá i názvy Hondži (Základní činy) a Kudži (Dávné činy).

Podle názoru D. L. Philippiho Kodžiki jsou v podstatě kompilací těchto dvou rukopisů, vždyť Ó no Jasumaro sepsal Kodžiki přibližně za rok.

Kodžiki se skládají ze tří částí. Prvá je skoro výlučně odvozena od rukopisu Saki no Jo no Furugoto. Střídají se v ní mýty, legendy a písně, ale nemají valnou historickou cenu. Druhá a třetí část Kodžiki se opírá zčásti o Saki no Jo no Furugoto a zčásti o genealogický spis Sumera mikoto no Hicugi. Philippiho rozbor ukazuje, že kapitoly 56-64, 69, 77, 89-91, 99, 108 (v druhé části) a kapitoly 109, 120-121, 127, 135 a 140-149 (ve třetí části) jsou čistě genealogické (Philippi, str. 10).

Všechny uváděné kapitoly jsou napsané podle jednotného schématu. Je to neměnná rovnice, do které se namísto neznámých dosazují osobní jména, místní a jiné údaje týkající se života a osoby panovníka. Uvádí se i počet jeho manželek, dětí a místo, kde je pochovaný. Přirozeně, jejich literární hodnota je pro schematičnost nevelká.

Oproti tomu pasáže odvozené z druhého pramene jsou umělecky hodnotné. Jsou lakonické a Philippi se domnívá, že byly vhodné na recitování (Philippi, str. 11).

Pokud odhlédneme od genealogického pramene, Kodžiki ve značné míře vychází z ústní slovesnosti. Zčásti jsou to tzv. katari (pověsti, příběhy), které odevzdávali z pokolení na pokolení profesionální vypravěči zvaní kataribe, zčásti lidové mýty, etymologie, legendy a obřady, a nakonec písně. Úlohu vypravěčů kataribe hodnotí Konrad velmi vysoko (str. 72-73). Oproti tomu Philippi tvrdí, že v době vzniku Kodžiki vypravěči už dávno neexistovali (str. 12). Odůvodňuje to tím, že Japonci už dávno znali písmo. Pravdou je, že Philippiho argumentace ztratí hodně z přesvědčivosti, pokud si uvědomíme, že znalost písma se omezovala na úzkou vrstvu vzdělanců a lidová slovesnost se i nadále odevzdávala ústně.

Avšak v Kodžiki kromě zmiňovaných pramenů sehrály důležitou úlohu i potřeby císařského dvora. Národní mytologie jako projev ideologie měla upevnit jednotu Japonska a potvrdit božský původ císařského rodu.

 

 

Kodžiki jsou dílem mytologickým i historickým. Jedno zde plynule přechází do druhého, ale prvý díl je téměř ryze mytologický. Philippi (str. 14) rozeznává v první části šest cyklů:

 

1)  mýty kosmogonické,

2)  mýty o božské dvojici Izanagi − Izanami,

3)  mýty o nebeské zemi Takamanohara,

4)  izumské mýty,

5)  mýty o postoupení země nebeským bohům,

6)  mýty o sestupu nebeských bohů na zem.

 

Existují i jiné možnosti členění. Konrad (str. 62-64) dělí mýty do tří základních cyklů. Prvý cyklus spojuje s bohyní slunce Amaterasu a s bohem bouřek i vod Susanoem. Druhý cyklus zahrnuje mýty o uspořádání země, která se ztotožňuje s Japonskem. Ústředními postavami jsou nebeský bůh Takemikazuči a pozemský bůh Ókuninuši. A nakonec třetí cyklus pojednává o dobytí Japonska potomky Ninigiho. Kladným hrdinou cyklu je Kamujamato, dobyvatel Jamata, a záporným hrdinou náčelník nepřátelských kmenů Nagasunehiko. Jenže Konradově analýze uniká další důležitý protiklad, a to protiklad mezi starším náboženstvím "pozemských" bohů a mezi pozdějším náboženstvím "nebeských" bohů, kteří zvítězili nad "buřičskými pozemskými" božstvy a ujali se vlády nad zemí.

Poměrně málo je prozkoumaná otázka vztahu japonské mytologie k mytologiím jiných národů. Tzv. izumský cyklus, v kterém se zdůrazňuje zemědělství a obrábění kovů, poukazuje na rané kultury střední Číny až jihovýchodní Asie. Mýty o nebeském původu panovníka mají zase paralely ve starokorejských a mongolských mýtech. Některé motivy poukazují na austronéský původ, například příběh o králíkovi a krokodýlech, důležitost obřadní čistoty, příběh o cestě do dračího paláce aj. Vyskytují se i univerzální motivy, jako je například cesta do podsvětí.

Nad samým počátkem světa, nad původem věcí, se dávní Japonci zřejmě příliš nezamýšleli. To, co Kodžiki uvádí o čase před dvojicí Izanagi − Izanami, silně zavání čínskou filozofií (Konrad, str. 60). Platí to o prapůvodním houstnutí i o mužském a ženském principu. Vcelku japonská mytologie nijak neoplývá spekulativními prvky a v tomto ohledu je možná méně vyvinutá než například poměrně vysoce abstraktní mytologické systémy Polynésanů. Svět, který vytvořili Izanagi a Izanami, to je vlastně jen Japonsko. Nebeská planina Takamanohara je v podstatě kopií dobře známého pozemského světa a kdyby nebylo Izanagiho cesty do podsvětí, nedozvíme se toho moc ani o záhrobí. Japonské mytologii je cizí i představa strašných přírodních pohrom, přestože v cirkumpacifických oblastech o ně nikdy nebyla nouze. Japonští bohové mají vesměs lidské tváře; antropomorfní koncepce bohů se vykrystalizovala dosti záhy, ale funkce jednotlivých božstev a vztahy mezi nimi zůstaly nevyhraněné. Významnou úlohu hrál kult slunce se střediskem v Ise. Od bohyně slunce Amaterasu odvozovala svůj původ císařská dynastie. Protipólem Sluneční bohyně byl Ókuninuši, jehož kult se vyvinul z kultu země a půdy. Jeho střediskem bylo Izumo.

Z Kodžiki vyplývá, že přechod od mytologického k historickému, z nebe na zem, se pokládá za definitivní a nezvratný. Po sestupu nebeské dynastie na zem  končí éra bohů. Nebeské mocnosti přestávají aktivně zasahovat do světa lidí, pravda, kromě některých výjimek. Bohové však nemají neomezenou moc a ovládli zem jen se souhlasem někdejších pozemských pánů (J. C. Pelzel, str. 15). Náboženské úkony se soustřeďovaly většinou okolo obřadní očisty. Urážka bohů se označovala jako cumi a cílem kultu bylo vyhnout se cumi. Nejhlavnější urážkou bohů byla nečistota. Vztahovala se na tělesnou nečistotu, na sex a na smrt. Dokladů na to je v Kodžiki dost. Zajímavé je, že japonské náboženství neznalo abstraktní ideu mravnosti a dobra. To se odráží i v Kodžiki . Zde se rozlišuje mezi láskou k druhé osobě a láskou k sobě. Láska muže a ženy se většinou podává nekomplikovaně; obojstranná tělesná přitažlivost je zpravidla dostatečným předpokladem nejintimnějších vztahů. Avšak přitom cílem lásky není jen nacházet radost, ale také ji dávat (Pelzel, str. 20). Vztahy rodičů a dětí jsou zde vztahy oboustranné náklonnosti, na rozdíl od Číny, kde se vyžaduje povinná synovská oddanost.

Morálka Kodžiki nevyžaduje od člověka, aby se choval podle nějakých abstraktních zásad. Rozhodující je zde vždy vztah k druhému člověku. Pravda, pokud máme být upřímní, i Kodžiki měří dvojím metrem. Povinnost, její splnění i na úkor sebe samého, je zákonem jen pro podřízeného. Naproti tomu u císaře se neodsuzuje věrolomnost a zákeřnost ani tehdy, když slouží osobným zájmům. Další důležitý rozdíl mezi čínskou a japonskou morálkou spočívá v úplné nepřítomnosti dualizmu dobra a zla, který je v čínské filozofii velice výrazný. Tyto postoje přežívají v Japonsku dodnes. Jak zdůrazňuje Pelzel, mýty obohatily japonský právní systém o názor, že společenské zlo vzniká tehdy, když jednotlivec necítí a nechce cítit s druhými (str. 25).


 

Jen o osm let později než Kodžiki vznikla druhá nejstarší japonská kniha, Nihonšoki (stručné ukázky z Nihonšoki jsme připojili na závěr této knihy jako samostatnou přílohu). Ta se od Kodžiki odlišuje především tím, že jde o pokus o první oficiální historii Japonska. Připomíná čínské dynastické dějiny a je napsaná květnatou literární čínštinou. Pokud jde o genealogie, nezachází do takových podrobností, ale zato je historiograficky spolehlivější a vychází ze širšího pramenného materiálu. A je zde ještě jeden důležitý rozdíl. Nihonšoki zaznamenává dějinné události až po smrt císařovny Džitó r. 697 n. l., kdežto Kodžiki končí smrtí císařovny Suiko r. 641 a od smrti císaře Kenzóa (pravděpodobně r. 487) se omezují jen na genealogie. Zatímco Kodžiki věnují období po smrti Kenzóa jen několik stran; v Nihonšoki jsou to celé stovky stran. Sestavovatel Nihonšoki však nejednou zacházel s fakty dost svévolně a přespříliš se podřizoval cizím vzorům. Proto jsou Kodžiki cennějším dokladem o životních hodnotách, ideálech a politických představách starých Japonců (Philippi, str. 18).

 

 

 

 


 

U k á z k y

 

 

Kapitola  1.

 

POČÁTEK  VESMÍRU

 

 

 

Na počátku světa,  když na nebi i na zemi vládl ještě chaos,  v nejvyšším nebeském světě zvaném Takamanohara se zrodili bohové. Prvý byl Ame no Minakanuši,  bůh souladu uprostřed nebeského světa.  Po něm přišel Takamimusubi,  bůh zrodu,  a vzápětí Kamimusubi.  Tato tři božstva žila bez družek a jejich těla byla neviditelná.

Později, když obloha a zem byla ještě mladá a beztvará, vypadala jako olej na vodě a byla rosolovitá jako medúza na mořské hladině. Tehdy vypučely ze země rákosové výhonky. Z nich se zrodili dva bozi. Prvý byl Umašiašikabihikodži a druhý Ame no Tokotači. I tato dvě božstva žila o samotě a jejich těla byla neviditelná.

Pětice bohů, jež se zrodila na samém začátku, stojí mimo ostatních a jmenuje se Amacukami.

 

 

 

  

 

 

 

 

 


 

Kapitola  2.

 

SEDMERO BOŽSKÝCH POKOLENÍ

 

 

Po prvých bozích,  kteří se zrodili na nebesích,  zjevili se bohové i na zemi. Z olejovité kaše povstal nejdříve Kuni no Tokotači  a  po něm Tojokumono. I tato dvě božstva žila o samotě a jejich těla byla neviditelná. Později vznikl bůh Uhidžini a jeho žena Suhidžini.

Z třaslavé olejovité kaše se oddělila mořská voda i suchá zem a písek se promíchal s bahnem v močálu. Potom se zrodil bůh Cunogui a jeho žena Ikugui.  Bahnitý močál ztvrdl a vypučely z něj jarní výhonky jako růžky. Potom vznikl bůh Óto no Dži a jeho žena Oto no Be. Tehdy ztuhla i širá pozemská planina. Zjevil se bůh Omodaru a jeho žena Ajakašikone. O pevninu již nebyla nouze, a nakonec povstal bůh Izanagi a jeho žena, bohyně Izanami.

Tato božstva, od Kuni no Tokotačiho až po božskou Izanami, jsou známa jako sedmero božských pokolení.

   

 

 

 

Kapitola  3.

 

IZANAGI  A  IZANAMI  DOSTANOU ROZKAZ ZPEVNIT ZEM  A  ZPLODÍ OSTROV ONOGORO.

 

 

 

 

Nebeští bohové, kteří se zrodili na začátku vesmíru, zasedli k poradě a vydali Izanagimu a jeho ženě Izanami takovýto rozkaz:

"Obhlédli jsme zem a viděli jsme, že je ještě řídká jako olej. Dohotovte ji, aby ji mohli obývat lidé."

Pověřili je touto úlohou a odevzdali jim nebeský oštěp vykládaný drahými kameny.

Když dvě božstva dostala tuto těžkou úlohu, sestoupili Izanagi a Izanami na vznášející se nebeský most,  ponořili drahocenný oštěp do moře a začali míchat.  Míchali olejovitou kaši,  až to bublalo,  a když posléze oštěp vytáhli, z jeho hrotu stékaly slané kapky. Tyto kapky ztuhly a přeměnily se na ostrov. A ten ostrov dostal jméno Onogoro.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola  11.

 

IZANAGI SE OČISTÍ A ZPLODÍ HODNĚ BOHŮ. MEZI NIMI I BOHYNI AMATERASU A BOHA SUSANOA

 

 

 

Když Izanagi vyvázl z nebezpečí, vrátil se domů a pravil:

"Byl jsem v odporné zemi, ve strašné, nečisté zemi. Moje tělo je poskvrněné. Musím vykonat očistný obřad."

A tak se Izanagi vybral na rovinu Ahakihara u ústí řeky Tačibana v kraji Hjúga na ostrově Cukuši. Tam se podrobil očistnému obřadu a zbavil se všeho zlého:

Odhodil na zem hůl a povstalo z ní božstvo Cukitacufunado.

Odhodil opasek a povstal z něj bůh Miči no Nagačiha, ochránce bezpečnosti cest.

Odhodil tlumok a povstalo z něho božstvo Tokihakaši.

Odhodil halenu a povstalo z ní božstvo Wazurai no Uši.

Odhodil suknici a povstal z ní Čimata, bůh křižovatek.

Odhodil čapku a povstalo z ní božstvo Akigui no Uši.

Odhodil pásky, jimiž měl převázanou levou ruku, a povstali z nich Okizakaru, Okicunagisabiko a Okicukaibera, bohové moří.

Odhodil pásky, kterými měl převázanou pravou ruku, a povstala z nich božstva Hezakaru, Hecunagisabiko a Hekaibera.

Všech dvanáct božstev se zrodilo ze šatů, které si vysvlékl Izanagi.

Potom Izanagi pohlédl na řeku a praví:

"Při povrchu teče příliš rychlým proudem a vespod zase příliš pomalu."

Sestoupil k břehu, ponořil se doprostřed řeky a vykoupal se. Tehdy se zrodila dvě božstva, Jasomagacuhi a Ómagacuči.

Tato dvě božstva se zrodila ze špíny, kterou se Izanagi poskvrnil, když navštívil nečistou záhrobní zem.

Poté se zrodila další tři božstva a ta napravila všechno zlé. Jmenovala se Kamunaobi, Ónaobi a Izu no Me.

Když se Izanagi ponořil hlouběji, vznikla božstva Sokocuwatacumi a Sokozucunoo.

Když se Izanagi koupal uprostřed, vznikla božstva Nakacuwatacumi a Nakazucunoo.

Když se Izanagi koupal u hladiny, vznikli bohové Uwacuwatacumi a Uwazucunoo.

Bohové Sokocuwatacumi, Nakacuwatacumi a Uwacuwatacumi jsou patrony mořeplavby podle hvězd. V rodě Azumi je uctívali jako své předky.

Sokozucunoo, Nakazucunoo a Uwazucunoo jsou zase tři velcí bohové pobřežního kraje Suminoe.

Když si Izanagi umýval levé oko, zrodila se velká bohyně Amaterasu, bohyně slunce.

Když si umýval pravé oko, zrodilo se božstvo Cukujomi.

Když si umýval nos, zrodil se velký bůh Susanoo.

Těchto čtrnáct božstev povstalo, když se Izanagi koupal v řece.

  

 

 

 

 

Kapitola  13.

 

SUSANOO ZKLAME OTCOVU DŮVĚRU A IZANAGI JEJ VYŽENE

 

 

 

 

 

Zatímco první dvě božstva se ujala vlády nad svěřenými úděly, Susanoo nepanoval nad vodami, jak mu otec rozkázal. Namísto toho začal naříkat a kvílet, až mu narostla brada dlouhá třicet palců, takže mu zakrývala prsa. Jeho nářek byl takový pronikavý, že od něho vadly zelené hory a vysychaly všechny řeky i moře. Odevšad se ozývaly skřeky zlých božstev. Bylo jich hodně, jako much v létě, a na svět se snesla všemožná zkáza.

Tehdy pravil Izanagi svému synovi Susanoovi:

"Proč nepanuješ nad moři, která jsem ti svěřil, nýbrž pláčeš a kvílíš?"

A Susanoo mu dal takovouto odpověď:

"Pláču proto, neboť chci jít do matčiny země Nenokatasukuni."

Když Izanagi uslyšel tato opovážlivá slova,  přeukrutně se rozhněval a vykřikl:

"Pokud mluvíš takto, potom skutečně nemáš co hledat na tomto světě!"

A vyhnal syna.

Tehdy božský Izanagi dokonal svoje poslání a vrátil se na nebesa. Jeho svatyně stojí v Tage, v kraji Ómi.

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola  17.

 

AMATERASU SE SCHOVÁ DO JESKYNĚ A OSTATNÍ BOHOVÉ JI LÁKAJÍ VEN.  SUSANOO ODCHÁZÍ DO VYHNANSTVÍ

 

 

 

Tehdy se i božská Amaterasu zhrozila. Odebrala se do nebeské jeskyně, zavřela se tam a vůbec nevycházela ven.

V Takamanohaře se úplně setmělo a na celou zemi rákosových planin se snesl soumrak.

Na svět padla věčná noc, odevšad se ozýval nářek tisíců bohyň i bohů a všemožná zkáza pustošila zem.

Tehdy se nesčíslní bohové i bohyně shromáždili k poradě na břehu řeky Amenojasu.

Bůh Omoikane, syn Takamimusubiho, dostal rozkaz, aby popřemýšlel a vykoumal něco moudrého.

Bohové zavolali kohouty ze země věčného života, jež se jmenuje Tokojo, a přikázali jim, aby neustále kokrhali.

Vzali nebeskou skálu z horního toku řeky Amenojasu a z hory Amenokanajama přinesli železo. Vyhledali kováře Amacumauru a nařídili Išikoridomemu, aby vytepal zrcadlo.

Tama no Ja dostal rozkaz, aby navlékl na dlouhé šňůry tisíce zvířecích zubů. Zavolali Ame no Kojane a Futotamu; přikázali jim, aby přinesli jelení lopatku a nebeské dřevo hahaka z hory Amenokagujama, aby mohli věštit.


 

I s kořeny vyvrátili rozkvetlé stromy masakaki, jež rostly na hoře Amenokagujama. K horním větvím přivázali dlouhé šňůry s korálky ze zvířecích zubů. Na prostřední větve zavěsili velké zrcadlo a spodní větve ozdobili bílým a modrým plátnem.

Tyto věci přinesl Futotama jako oběť a Ame no Kojane zanotoval čarodějnou píseň.

Ame no Tadžikarao se schoval za vrata. Ame no Uzume si vysoukala rukávy a podvázala si je nebeským révou. Listí posvazovala do kytic, před vchodem do nebeské jeskyně převrhla džbán a rozdupala ho na drobné kousky. Potom ztratila nad sebou vládu a vysvlékla se do naha.

Tisíce bohů se svorně rozesmálo, celá Takamanohara se otřásala od řehotu.

Božská Amaterasu, překvapená, co se to děje, odchýlila jeskynní vrata a optala se přes škvíru:

"Když jsem se zde zavřela, myslela jsem si, že Takamanohara se zahalí do tmy a na zem rákosových planin se spustí černá noc. Ale proč Ame no Uzume zpívá a tancuje? Proč se všichni bohové smějí?"

Ame no Uzume odvětila:

"Radujeme se a tancujeme, neboť tento bůh tě převyšuje!"

Po těchto slovech Ame no Kojane s Futotamem donesli zrcadlo a ukázali ho božské Amaterasu.

Bohyně se do něj podívala a ještě více se podivila. Krok za krokem vycházela z vrat a přibližovala se k zrcadlu.

Vtom ji Ame no Tadžikarao popadl za ruku, aby neutekla zpět do jeskyně. Futotama jí natáhl za zády provaz a řekl:

"Vrátit se tam nesmíš!"

Jen co Amaterasu vyšla ven, v Takamanohaře i v zemi rákosových planin se rozjasnilo.

Bohové se poradili a pak přikázali Susanoovi, aby donesl hojnou oběť. Přikázali mu ještě,  aby si ostříhal vousy  i  nehty na rukou a na nohou,  a potom ho poslali do božského vyhnanství.

 

 

  

 

   

 

 

Kapitola  50.

 

OBROVSKÝ HAVRAN UKAZUJE CÍSAŘI CESTU Z KUMANA DO JAMATA. VSTŘÍC MU PŘICHÁZEJÍ I TAMNÍ POZEMŠTÍ BOHOVÉ

 

 

 

Později mu Takaki opět pravil:

"Synu nebeských bohů, nespěchej do vnitrozemí! Je tam hodně nepoddajných božstev. Z nebes ti sešleme velkého havrana a ten ti ukáže cestu. Následuj ho."

Když se pohnuli za obrovským havranem, jak jim kázal Takaki, připutovali k prameni řeky Jošino. Jakýsi chlap tam lovil ryby do bambusové vrše. Syn nebeských bohů se ho zeptal:

"A ty si kdo?"

Rybář odvětil:

"Jsem pozemský bůh a jmenuji se Niemoči no Ko."

Jak putovali dále, přišli k studni a z té studny vyšel chlap s ocasem. V studni zářilo jasné světlo.

Císař se zeptal toho tvora:

"A ty si kdo?"

Dotyčný mu odpověděl:

"Pozemský bůh a jmenuji se Ihika."

Když vstoupili do hor, potkali dalšího ocasatého člověka. Odstrkoval balvany a blížil se k nim.

Zeptali se ho:

"A ty jsi kdo?"

Neznámý pravil:

"Jsem pozemský bůh a jmenuji se Iwaošiwaku no Ko. Právě jsem se doslechl, že k nám jde syn nebeských bohů a přišel jsem ho přivítat."

Odtud zamířili křížem do Udy.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola  94.

 

CÍSAŘOVNA DŽINGÚ SI PODMAŇUJE KOREJSKÉ KRÁLOVSTVÍ

 

 

 

Přesně podle božských pokynů postavili vojsko a na vodu spustili mohutné loďstvo.

Když se lodě plavily přes úžinu, mořské ryby, drobné i velké, si naložily lodě na hřbety a pomohly jim pohnout se z místa. V okamžiku se zdvihl příznivý vítr a lodě začaly klouzat po vlnách.

Proud zanesl plachetnice k břehům země Širagi. Tamní král celý postrašený pravil:

"Od nynějška budu plnit vůli císařovny a stanu se císařským podkoním. Každý rok postavím flotilu člunů a nedovolím, aby jim vyschla dna a aby se vesla rozsušila. Věrně a oddaně budu sloužit císařovně."

A tak se vládce země Širagi stal císařským podkoním.

Druhou zámořskou zem,  Kudara,  přeměnila císařovna na provincii.

Panovnice zapíchla před bránou širagijského královského paláce žezlo do země, poklonila se velkým mořským bohům a povýšila je na strážné bohy země.

Potom se přeplavila přes moře zpět do vlasti.

 

 

 

 



 

 

O autorovi překladu

 

PhDr. Viktor Krupa, DrSc. (nar. 23. 12. 1936, N. Mesto n. Váh.) je  nejvýznamnějším slovenským odborníkem na kulturu Oceánie a Japonska. V letech 1990 až 2002 byl ředitelem Ústavu orientalistiky Slovenské akademie věd a od roku 2002 je předsedou vědecké rady ústavu.

Již téměř čtyřicet let se zabývá jazykovědou, religionistikou a mytologií, především japonskou a polynéskou. Po skončení vysokoškolského studia (v r.1959) absolvoval několik dlouhodobých pobytů v zahraničí, např. v letech 1965-1966 na Havajských ostrovech a na Novém Zélandu (stipendium Wenner-Gren Foundation v New Yorku),  v r.1969 v USA, na Kalifornské universitě v Berkeley (stipendium  National Science Foundation ve Washingtonu), v letech 1970-1971 na  universitách v Münsteru a Tübingenu v Německu (stipendium A. von Humboldt-Stiftung) a v r.1988 na Novém Zélandu (stipendium Aucklandské university). Absolvoval i několik studijních a výzkumných pobytů ve Velké Británii, v Japonsku a v Austrálii.

Několik let externě přednášel nejprve na Filozofické fakultě University Komenského v Bratislavě a později i na univerzitách v Banské Bystrici a v Trnavě.

Uveřejnil celou řadu knih v angličtině (v Holandsku a Velké  Británii), v ruštině a slovenštině (např. Polynézske mýty [1973],  Japonské mýty [1979], Cesty bohov [1988], Polynézania [1988]).  V zahraničních odborných kruzích jsou ceněny především jeho  publikace Morpheme and Word in Maori (Haag 1966), The Maori Language (Moskva 1968) a The Polynesian languages (Routledge &  Kegan Paul; London, Boston, Melbourne a Henley, 1982).

Viktor Krupa se zabývá otázkami mytologie i v posledních deseti letech. Na japonskou tematiku navazuje pobyt hrdiny Swiftových Gulliverových cest v legendárním království Laputa a v Lugnagu. Není náhodou, že „ostrov nesmrtelných“ lokalizuje Jonathan Swift právě v blízkosti Japonska, pověstného dlouhověkostí už ve středověku. O Ostrově nesmrtelných se hovořilo v Japonsku pravděpodobně pod vlivem Číny a pobyt hrdiny v Japonsku se mimochodem stručně zmiňuje i ve Swiftových Gulliverových cestách. Jak je známo, Jonathan Swift měl bohatou knihovnu o objevných plavbách, tehdejší život obyvatel Japonska mu nebyl cizí a epizodu o nesmrtelných struldbruzích, kteří se vyskytovali mezi obyvateli legendárního Lugnagu pravděpodobně začlenil pod vlivem poznatků o tehdejším Japonsku  (viz studii Viktora Krupy Ostrov nesmrtelných, Japonsko a Jonathan Swift, v časopise Asian and African Studies 1998, č. 2, str. 113-117).

V posledních letech se zaměřuje V. Krupa především na mytologii Tichomoří a taktéž na významnou úlohu metafory nejen v pacifických , ale i v indonéských jazycích, zdůrazňujíc skutečnost, že výskyt tzv. orfeovského mýtu, jehož těžištěm je pokus o navrácení náhle zemřelé partnerky ze záhrobí, má společné črty s japonskou mytologií. S japonskou dvojicí Izanagi a Izanami koresponduje vícero velmi podobných mýtů v několika souostrovích Polynésie, například na Novém Zélandě a na Havajských ostrovech, ale i jinde.

 

V r. 1996  vydal spolu s J. Genzorem encyklopedické dílo Jazyky sveta  v priestore a čase. V témže roce vydal – ve vyd. CAD Press Bratislava − i knihu Legendy a mýty Polynésie / Polynéská kosmogonie  (Mýty o stvoření světa).

 

Nedávno Viktor Krupa publikoval kromě řady překladů a odborných článků např. i knihu Národy ostrovnej Juhovýchodnej Ázie a Oceánie (vydavatelství Slovak Academic Press, Bratislava 2006.

 

 

 


 

 

Použitá literatura

 

KODŽIKI  (v edici Nihon Kokumin Bungaku Zenšú, sv. 1). Do moderní japonštiny přeložil Takeubu Fukunaga. Kawade Šóbó Šinša, Tokyo 1960.

KODŽIKI. NORITO (v edici Nihon Koten Bungaku Taikei, sv. 1). Sest. Júkiči Takeda a Kendži Kurano. Iwanami Šoten, Tokyo 1958.

KOJIKI. Tr. Kendži Kurano. Iwanami Šoten, Tokyo 1963.

KOJIKI. Translated with an Introduction and Notes by Donald L. Philippi. University of Tokyo Press, Tokyo 1969.

KOJIKI czyli Ksiega dawnych wydarzeń. I – II. Przelozyl z oryginalu japońskiego i przypisami opatrzyl Wieslaw Kotański. Państwowy instytut wydawniczy. Warszawa 1986

Konrad, N.: Očerki japonskoj literatury. Chudožestvennaja literatura, Moskva 1973.

Lewin, B.: Kleines Wörterbuch der Japanologie. O. Harrassowitz, Wiesbaden 1968.

Pelzel, J. C.: Human Nature in the Japanese Myths. Ve sborníku Japanese Culture and Behavior, ed. by T. S. Lebra & W. P. Lebra. The University Press of Hawaii, Honolulu 1974, str. 3-26.

 

 


 

vydává

C A D   PRESS

http://www.cadpress.sk

http://web.stonline.sk/cad

cad@atlas.cz
cad@atlas.sk

Telefón: (00421) 903 159 404

 

 

 

 

 

 

Z našich dalších titulů, které vyšly v edici
Světové duchovné proudy
vám můžeme nabídnout například :

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

===================================

 

Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností

 

 

Výjimečná příručka obsahující informace o několika tisících náboženských komunit, hnutí, tajných bratrstev, mystických řádů, hermetických a okultních společností a sekt celého světa - činných od nejstarších dob do současnosti (přes 3 000 hesel) .

Údaje o všech hlavních náboženských hnutích v rámci světových náboženství a duchovních tradic i New Age.

Publikace je navíc doplněna 4 speciálními rejstříky jejichž pomocí lze vyhledávat i údaje o osobnostech, odborné termíny a pod.

váz. / 540 stran,

doplněno 4 speciálními indexy: rejstřík osobností, pojmů, geografických lokalit a společností a organizací.

Hesla Lexikonu se stala i základem religionistické sekce českých elektronických encyklopedií -

Diderot 2000 a 2001 !

detaily viz web-stránky:

http://www.cadpress.sk/sekty.htm

http://sekty.webpark.sk

nebo

http://www.mujweb.cz/www/lexikon_ukazky

http://www.mujweb.cz/www/lexikon_index

 

podrobné informace zašleme na požádání e-mailem


Aktuální nabídka vydavatelství a česko-slovenské distribuční firmy

CAD   PRESS

přes 2 000 knih, CD a videokazet z českých a slovenských vydavatelství

na stránkách:

http://www.cadpress.sk

nebo
http://cad.webpark.sk

filozofie a religionistika, duchovní tradice mimoevropských národů, léčitelství, orientální medicína

možnosť zkopírování cenníků a katalogů


Záleží LEN na kníhkupcoch či požiadované tituly od nás objednajú !

Pokiaľ v niektorej predajni naše publikácie nanájdete - sťažujte si u vedúceho príslušného kníhkupectva (nie u nás), nakoľko je v jeho komptencii naše knižky objednať a my objednávky pre SR vybavujeme okamžite !!!


Predaj našich kníh v Bratislave:

http://knihkupectva.webpark.sk

 

Pokial nie ste z Bratislavy a máte záujem objednať si naše knižky, videokazety a hudobné CD cez internet

N a v š t i v t e

Internetové kníhkupectvo a predajňa hudobných CD

virtuální
obchodní  dům
 

CAD PRESS

F.R. HRABAL

Office: Luda Zubka 23 (PP 5)

SK-844 05 Bratislava 42 - Dúbravka

http://www.cadpress.sk

http://web.stonline.sk/cad

http://cad.webpark.sk

cad@atlas.cz

cadpress@seznam.cz

cad@atlas.sk

Telefón: 0 903 159 404
------------------------------------
(02) 6436 9928


 

 

Počítadlo funguje od 09. 09. 2007