F.R. HRABAL-KRONDAK

CESTA NA TAJMYR

aneb

Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu - krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie

 

 

 

Sociálně-antropologicko-politologický cestopis

Edice "Cesty za horizonty"

Vydavatelství

CAD PRESS

 

Vyšlo 10/10 / 2020

 432 stran textu + 96 stran barevných příloh (c. 750 jedinečných fotografií).  Formát 24x16 cm, vázaná kniha.

 

 

O knize ve zkratce / slovy českých osobností:

 

CESTA NA TAJMYR - DOPORUČENÍ.

Přes notorická varování všem, kdo se pokoušejí porozumět Rusku, autor Cesty na Tajmyr se o to pokouší. Ojedinělým způsobem: kombinací zasvěcených pozorování a pečlivého studia všemožné literatury.

Po řekách se vydal severním směrem hledat a poznávat údajné srdce Ruska - Sibiř. Toho srdce, které bylo zároveň odedávna úběžníkem ruského utrpení v "souostroví " trestných táborů.

Jeho plavba je úctyhodná. Z cestopisu, který je dílem věcnou reportáží, dílem výletem do ruské minulosti i současnosti, vytěžil obrovské množství poznatků. Téměř encyklopedických.

Jeho kniha je ale nakonec stejně plavbou do ruské duše, do ruské mysli, do ruského pohledu na vlastní minulost i na svět. Pohled, který čtenáře uchvacuje i děsí. Autor dokázal spojit až technickou věcnost svého pohledu s občanským zaujetím toho, kdo musí myslet na obavy občana země, která si s Ruskem, hlavně s tím sovětským, ale nejen tím, užila své.

Vznikla tak kniha, která, myslím si, nemá u nás obdoby. Je v ní uložena obrovská píle, autorská práce, schopnost vhledu. Směs věrohodného zájmu o člověka i svět kolem velkých řek, starostí o budoucnost Ruska, obavy z jeho imperiálního, přecitlivě vztahovačného vnímání světa.

Přitom oceňuji, že v autorovi není nenávist, ani zlomyslnost. Spíše lidská účast a snaha porozumět.

Kniha nepochybně zasluhuje vydání.

 

 

Doc. JUDr. Petr PITHART,

bývalý předseda české vlády a dlouholetý předseda a podpředseda Senátu Parlamentu ČR, historik a politolog

 

 

Váš rukopis jsem hned nejen prolistoval, ale do některých pasáží se rovnou s velkým zájmem začetl. A to i přesto, že práce mám (v souvislosti s uváděním mého nového filmu „Nabarvené ptáče“ jak v zahraničí, tak i v Česku), nad hlavu a pořádně nic nestíhám.

Až kniha vyjde, dejte vědět, prosím, protože si jí musím koupit a přečíst.

Je to opravdu daleko, daleko více než jen cestopis.

Recenzi Vám k ní nenapíšu, omlouvám se, to nestíhám a stíhat nebudu, ale Vaší žádosti o napsání anotace opravdu rád vyhovím. Bude krátká, ale věřte, že od srdce:

Mohu napsat jen jedno… Doporučuji…. Doporučuji… Doporučuji!

 

Václav MARHOUL

Filmový režisér

 

 

Poutavý cestopis Fr. Hrabala-Krondaka není pouhým cestopisem, nýbrž cenným svědectvím o současném Rusku, doplněným mnohými sondami do ruské politické a kulturní historie. Zvláště cenné jsou poukazy na neuralgické body česko-ruské historie, úlohu Československých legií, osud Podkarpatské Rusi či srpnovou okupace roku 1968, dodnes zkreslovanou ruskými médii.

Podobně jako slavná kniha Andre Gida byla statečným hlasem pravdy v době, kdy na Západě vycházely obdivné chvalozpěvy renomovaných intelektuálů na Stalinovo Rusko, je i dnes - kdy Putinovo Rusko zaplavuje svět, a zejména bývalé sovětské satelity, produkty svého propagandistického průmyslu lži - potřebné korigovat tsunami ruských trollů osobním svědectvím i uváděním historických faktů, které oficiální ruská média zamlčují nebo překrucují.

 

Mons. prof. PhDr. Tomáš HALÍK, Th.D.

teolog, sociolog a filozof; prezident České křesťanské akademie a viceprezident mezinárodní vědecké rady – Council for Research in Values and Philosophy.

 

 

 

Kniha CESTA NA TAJMYR nepředstavuje jenom pouhý další cestopis o Rusku. Jde o cestopis “literárně-sociologicko-politologický“, resp. plasticky podaný reálný obraz dnešního Ruska z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel doslova křížem krážem, absolvujíc desetitisíce kilometrů – od Petrohradu po Vladivostok, od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal, Tajmyr a Jakutsko – a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím.

Jednoduše a krátce, z jeho vyprávění úplně čiší, že zná Rusko zevnitř, že ho má doslova bytostně prožité. Navíc, své osobní zážitky a prožitky dokáže zároveň projikovat do širšího kontextu kulturních, historických a politických souvislostí, čímž vzniká plastický obraz, který dokáže oslovit i čtenáře, obeznámené dosud - byť i dokonale - pouze s jeho jednotlivými aspekty.

Každopádně Hrabal-Krondak momentálně nepochybně patří k největším znalcům dnešního Ruska; neznám nikoho, kdo by tuto zemi poznal na vlastní kůži tak jako on, kdo by ji dokázal tak věrohodně popsat.

Během svého několikaletého putování napříč Ruskem autor navštívil nejen četná muzea, archivy a chrámy, ale též mnohé školy a výzkumné ústavy i řadu těžko dostupných míst – starověká posvátná místa, opuštěné vojenské základny, archeologická naleziště, zlaté doly i polární stanice, megalitické svatyně, továrny i mrtvá města, hroby čs. legionářů i pozůstatky stalinských lágrů, redakce a ateliéry umělců, ale i pozoruhodné přírodní scenérie, zahraničním turistům nedostupné.

Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmarů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě, zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Burjatsku, Tuvě a Jakutsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzku...

Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit, sdílejíc s domorodci mnohé intimní životní epizody (rodinné oslavy, svatby, křtiny a náboženské rituály), měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.

Cestujíc po Rusku autostopem, dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i domorodými šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, spisovateli, zálesáky, léčiteli, geology a naftaři, představiteli samospráv, byznysmeny i politiky, s polárníky, záchranáři, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, kozáky, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky četných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.

 

Stejně jako se liší jeho styl cestování od způsobu cestování běžných turistů, tak se liší i styl a forma jeho knih od běžných cestopisů. Neomezuje se jen na pouhý popis místních zajímavostí, památek a přírody, ale reflektuje i všemožné aspekty reálného každodenního života a snaží se v mezích možností přiblížit i historii tohoto regionu, včetně kulturního a politického kontextu. A to jak formou krátkých politologických či etnografických exkurzů, tak prezentací jedinečných fragmentů tzv. malých dějin, získaných během rozhovorů s domorodci. Právě ona orální historie, mapující především „dějiny viděné zdola“ (resp. dějiny každodennosti, všedního dne), je pomyslným kořením všech autorových "literárních cestopisů", které běžný cestopis mapující tu kterou zemi "zvenčí", tj. pohledem turisty, zákonitě postrádá. Zvláště pak, jde-li o návštěvníka, limitovaného při své návštěvě zmíněné země jak krátkostí pobytu, tak způsobem dopravy a ubytování, nezřídka i samotnou chatrnou znalostí místního jazyka, což platí dnes, v době Google Translatoru, dvojnásob.

Celá kniha je prakticky dílem interdisciplinárním, i proto je autor charakterizuje celkem výstižně jako “literárně-politologický cestopis“. Své vlastní poznatky a fragmenty tzv. malých dějin (vyslechnuté příběhy a svědectví) doplňuje autor údaji a fakty z oblasti historie, etnografie, politologie a sociologie, ale i řady dalších disciplín (botaniky, kulturologie, lingvistiky, atd.), v míře, nenarušující zásadně čitelnost textu.

Kniha totiž, samozřejmě, nemá ambice suplovat odbornou monografii, nýbrž spíše probudit u běžného laického čtenáře hlubší zájem o uvedenou problematiku, resp. osvětlit širší souvislosti té či oné epizody. Specifickým aspektem autorových knih jsou pak patriotické poukazy na českou, potažmo československou stopu, na kterou lze v navštívených místech narazit.

Není divu, že bezprostřední dojmy a popisy reálného, autentického Ruska zvedají žluč členům ruské páté kolony a naivním "rusofilům", kteří vesměs v Rusku nikdy nebyli (nanejvýš kdysi dávno se zájezdem SČSP) a pro něž je dnešní RF symbolem pořádků zborcených Listopadem i naděje v jejich návrat.

Již vzhledem k jejich rozdílným ideovým východiskům není divu, že mnohým „rusofilům“ připadá autorův pohled na ruskou realitu (a jmenovitě v souvislosti s porušováním základních lidských práv, „morbidní postsovětskou nostalgií“ a ruským imperialismem) jako projev rusofobie. Vezmeme-li však do úvahy, že na rozdíl od těchto svých kritiků Hrabal-Krondak zasvětil podstatnou část svého života jednak odboji proti totalitě, jednak následnému boji proti totalitarismu a neostalinismu, jejichž reliktem je právě současný putinovský režim, nejsou nijak překvapující jeho striktní, resp. nesmlouvavě kritické názory a stanoviska.

Naopak, pro mě, který s autorem sdílí nejen zážitek autentického Ruska (a jmenovitě Kavkazu), ale i prožitek reálného socialismu, během něhož jsme se navíc oba v 70. letech – nezávisle na sobě – podíleli na šíření tzv. samizdatů (ilegální či přesněji zakázané literatury), jsou jeho pocity a postoje zcela pochopitelné a sympatické.

Většinu zemí bývalého Sovětského svazu znám totiž z autopsie velmi dobře, jelikož v letech 1990-2000 jsem tam s nevelkými přestávkami jako novinář Lidových novin, České televize a agentury Epicentrum působil (než jsme byli s mojí kolegyní Petrou Procházkovou označeni za persony non grata a z Ruska vykázáni, stejně jako Hrabal-Krondak o 20 let později).

 

Konkrétně třeba v případě Kavkazu jsou nepochybně relevantnější závěry autora, jenž např. místa masakrů – jako Beslan či Horská Balkaria – během svých návštěv regionu navštívil v doprovodu pamětníků a pozůstalých, než předžvýkané či tendenční články pisálků, kteří tato místa nenajdou ani na mapě, o jejich znalosti ruské historie ani nemluvě.

Není divu, že názory kremlobotů, čerpajících ze Sputniku a dalších pochybných virtuálních studnic demagogie, se diametrálně liší od poznatků a závěrů autora, který místo informací instantních čerpal své poznatky ze širokého spektra autentických, místních informačních zdrojů a své apriorní představy mohl dlouhodobě konfrontovat s každodenní realitou i s očitými svědectvími.

A není proto divu, že titíž jedinci, kteří mi uprostřed noci přes telefon vyhrožují „My tě dostaneme, ty česko-čečenská svině“, budou touto knihou pohoršeni, stejně jako naivní „rusofilové“, prosťáčci, upřímně věřící iluzi bezpečného spočinutí v lůně bratrských slovanských národů čele s kremelským gosudarem.

 

Abych to shrnul:

Hrabalův popis Ruska, to není nějaká primitivní antiruská agitka, ideologicky či nacionálně motivovaný žlučovitý projev rusofobie, je to prostě jen syrový popis surové ruské reality vnímané pohledem bezprostředního pozorovatele, s přihlédnutím k historickým souvislostem a nejrůznějším konotacím.

Jako červená nit se vine celou knihou téma konfliktu evropských hodnot a ruského myšlení ("ruské pravdy"), který se nepromítá jen do mezinárodních vztahů (konfliktu Evropa versus Rusko), ale dennodenně i do aktivit českých kremlobotů - jak protievropských politiků, tak internetových trollů - otravujících společenské klima, zamořujících politickou scénu i mediální prostor proruskou propagandou a nihilismem.

 

Toto je moc důležitá kniha. Málokdo totiž v Evropě ví, co je to Rusko.

 

 

Jaromír ŠTĚTINA

předseda hnutí Evropa společně (ESO)

(Bývalý válečný reportér z oblastí Sovětského svazu, spoluzakladatel společnosti Člověk v tísni, senátor PČR a místopředseda podvýboru (SEDE) Evropského parlamentu)

 

 

Milý pane Hrabale-Krondaku,

mnohokrát vám děkuji za dopis, a hlavně za přiložený rukopis. Je to veliké a úctyhodné dílo, které odráží nejen Váš spisovatelsky talent, ale též cestovatelskou odvahu a vášeň poznávat nove věci. Obdivuji i Vaši občanskou inteligenci, která je v textu vidět.

Každý čtenář, především ten, který Rusko nezná, se z vaší knihy naučí podstatně víc, než z nějaké učebnice.

Je to veliké dílo a moc vám k němu blahopřeji.

 

Prof. Igor LUKEŠ

Professor of History & International Affairs, Frederick Pardee School of Global Studies, Boston University

 

 

 

Text jsem se zájmem přečetl a musím říci, že ho česká společnost potřebuje. Dává plasticky vyniknout všemu tomu, co na Rusku tolik obdivujeme, a co nás ale zároveň tolik zneklidňuje. Krása přírody i průmyslová devastace. Krása lidských příběhů žitých ve skrytu a ve skromnosti, vedle níž bují okázalost a nabubřelost. Jsem rád, že jste se pustil do psaní a že edice už má jasný obrys. Rád ji budu doporučovat.

 

Senátor Pavel FISCHER

(bývalý ředitel Ústavu empirických výzkumů STEM, poradce presidenta Václava Havla, náčelníka Generálního štábu Armády ČR a ministra kultury ČR pro oblast zahraniční politiky).

 

 

Nový cestopis F.R. Hrabala-Krondaka Cesta na Tajmyr není jenom poutavou zprávou o současném životě na Sibiři, v oblasti povodí řeky Jeniseje a za polárním kruhem, ale podává ucelený a propracovaný obraz současného Ruska v širokých souvislostech.

Autor zachycuje nejen historii míst, která navštívil, ale zajímají jej veškeré náboženské, kulturní, etnografické, ekonomické i politické souvislosti s nimi spojené. Jeho vyhraněný a nemilosrdně kritický pohled na iluze a mýty, kterým o roli Ruska v dějinách a v současnosti podléhají i vzdělané vrstvy ruské společnosti, je podložen faktickými znalostmi a osobní zkušeností.

Kniha pana Hrabala-Krondaka je výrazným a důležitým příspěvkem do diskuse o našem vztahu k Rusku a o vztahu Ruska k nám.

Měla by se proto stát povinnou četbou pro české a slovenské politiky, zejména ty nejvyšší.

 

Daniel KROUPA,

odborný asistent Katedry politologie a filozofie FF UJEP,

někdejší předseda ODA a senátor PČR.

 

 

Kniha Cesta na Tajmyr F. R. Hrabala-Krondaka je poutavým cestopisem po současném Rusku. Autor se podíval do míst, kam nejenže běžný turista nezavítá, ale cizinec se vlastně ani teoreticky podívat nemůže. Autor procestoval řadu míst, jimiž prošla bouřlivá i drastická historie Ruska, míst, která mohou vyprávět mnohé o škodlivosti jakékoli ideologie a velikášství. Nezůstal u vnějšího pozorování jevů, hovořil a přátelil se lidmi, zjišťoval jejich postoje a názory, které neváhá podrobit kritické reflexi.

Knihu mohu doporučit ke čtení jako doplněk k "velkým" dějinám SSSR a postsovětského Ruska.

 

doc. PhDr. Hanuš NYKL, Ph.D.

Ústav východoevropských studií

 

 

„Konečně jsem se dostal k Vašemu textu a je to skvělé čtení!  Moc zajímavé a místy i velmi zábavné."

 

Jiří ŠEDIVÝ

ředitel Evropské obranné agentury (EDA),

bývalý ministr obrany ČR a náměstek generálního tajemníka NATO

 

 

Doslova jedním dechem jsem přečetl řádky, které mne vzrušily, zaujaly, překvapily, přesvědčily a obohatily. Autorem je člověk, který neprojel Rusko jen tak rychlíkem ve vagónu první třídy. Naopak, citlivě a pokorně vnímá lidi kolem sebe, stejně jako jejich každodenní život, jenž následně dokáže jemně a barvitě popsat, čímž mi přinesl řadu dalších vjemů a pocitů doprovázených fakty a ne mýty.

Směs dobrodružných, cestopisných, historických a osobních postřehů působí věrohodně, jakoby autor žil v místech, o nichž píše, dlouhodobě. Není pouhým cestovatelem a zprostředkovatelem cizího poznání, nepopisuje a neškatulkuje. Patří mu můj obdiv. Teď vím více!

 

PhDr. Miroslav KARAS,

ředitel ostravského studia České televize

(bývalý stálý zpravodaj ČT v Rusku)

 

 

Četba mi dala zabrat, ale četl jsem to rád a opravdu dočetl do konce.

Silnou stránkou žánrově hodně heterogenního spisu, který autor z tohoto hlediska přiléhavě nazval "sociálně-antropologicko-politologický cestopis", je jeho jistá syrovost a autenticita.

Myslím, že tato rozsáhlá kniha pomůže našemu čtenáři pochopit Rusko bez brýlí mámení, i když zase z hodně krajní pozice, ale je to kniha deziluzivní a to je asi pro reálné a pravdivější poznání země lépe.

Až kniha vyjde, rád ji doporučím našim studentům jako radikální obraz země, kterou studují a o které by se měli něco dovědět právě z pozice autentičnosti, zážitkovosti a ostrého vidění.

 

prof. PhDr. Ivo POSPÍŠIL, DrSc.

ředitel Ústavu slavistiky Masarykovy univerzity v Brně

 

 

Můj nejoblíbenější bonmot praví, že cokoliv řeknete o Rusku, je pravda. Je to fakt. Chcete důkaz, že Rusko je bohaté země? Projděte se v sobotu večer před některým z moskevských exkluzivních klubů, a takovou koncentraci Maybachů, Rolls-Royců a Maserati jen tak nenajdete. Že je Rusko chudé? Zajeďte si kousek od centra sibiřského Kemerova a popovídejte si jako já s Naděždou Alexandrovnou, která celý život pracovala jako asfaltérka. Teď žije v jednopokojovém bytě v polorozpadlém dřevěném třípatrovém domě s penzí ve výši necelých sto dolarů. Má Rusko nádhernou přírodu? Zajeďte si na Altaj. Je v Rusku příroda zničená? Navštivte Krasnojarsk s jeho hliníkárnami. Zážitek pro silné povahy.

 

Rusko je země polymorfní, mnohotvará, nesmírně rozmanitá, často paradoxní až šokující. Cestování je způsob, jak ji poznat. Pochopit ji asi ne, to ostatně podle známého výroku básníka Fjodora Ťjutčeva ani rozumem nelze, ale uvědomit si, jak pestrá je.

 

Tím spíše, že cesta jako taková má v ruské kultuře zvláštní místo. Všechny rituály lidové magie, tedy takové ty věci, které děláte, aniž byste věděli proč, jsou spojeny s cestou. Zvyk posadit se před cestou na chvíli na stoličku, zákaz podávání ruky přes práh a další mají poutníkovi přinést štěstí. Však ho ostatně potřeboval. Dějiny Ruska 19. a hlavně 20. století jsou plné masových přesunů obyvatelstva, ve značné míře nedobrovolných. I dnes, řekne-li vám někdo, že jede do Magadanu, zježí se vám chloupky na zádech. A to i přesto, že dobře víte, že váš známý tam letí na obchodní cestu na týden a ne do pracovních lágrů s velmi nejistou perspektivou návratu.

 

Cesta, tím spíše po rozhlehlých ruských prostorách, sbližuje. Lidé ve vlaku či maršrutce se vám otevřou výrazně častěji, než by se vám to přihodilo u nich doma. Za pár dní ve vagonu 3. třídy či v podpalubí pasažérské lodi se dozvíte řadu rodinných příběhů a z tohoto kaleidoskopu si můžete vytvořit plastičtější obraz Ruska. Samozřejmě zdaleka ne každý má čas, odvahu a jazykové vybavení, aby to mohl zažít na vlastní kůži. 

O to cennější je kniha Fera Hrabala, kterou tímto vřele doporučuji k přečtení.

 

Ondřej SOUKUP

Redaktor Hospodářských novin

(Absolvent moskevské fakulty historie a bývalý dopisovatel HN v Rusku)

 

 

Hrabalova Cesta na Tajmyr

 

Rusko se více či méně prolíná skoro celým mým životem. Jako dítě jsem měl rád ruské pohádky o krásné Vasilise, statečných bohatýrech, ptáku Ohniváku, Kostěji Nesmrtelném, babě Jaze, která létá v hmoždíři a bydlí v chaloupce na kuří noze... 

Moji rodiče postižení vpádem vojsk Varšavské smlouvy a sovětskou okupací a následnou normalizací mě od malička vedli k tomu, abych rozlišoval mezi sovětským a ruským, abych nevnímal všechny Rusy jako komunisty a okupanty, abych četl Puškina, Dostojevského, Tolstého, Gogola a mnoho dalších autorů pokud možno v originále, abych se dokázal zaposlouchat do geniální hudby Čajkovského, Stravinského a Rachmaninova, abych se snažil vnímat a pochopit Rusko v jeho nekonečné rozmanitosti. A já se snažil a bavilo mě to. Pamatuji se, jak mocně jsem byl zaskočen a překvapen, když se mi poprvé dostaly do ruky Šolochovovy Donské povídky. Jak jsem pak hledal dál a objevoval Bulgakova, Solženicyna, Okudžavu, Vysockého... Bylo to vzrušující a přirozené spojenectví intelektu a citu proti bezduchosti, prázdnotě a cynismu tehdejšího systému. 

 

Poprvé jsem se dostal do Ruska až v roce 1992 jako mladý vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, pak znovu o rok později jako stipendista norského Nobelova institutu. V obou případech byla místem mého pobytu Moskva. Už tehdy všichni, které jsem tam potkal, zdůrazňovali, že Moskva není Rusko a že chci-li jejich zemi opravdu poznat, musím na venkov. Neměl jsem na to čas, snažil jsem se co nejvíc pracovat a studovat, cesta z města se nekonala. A pak jsem se stal českým diplomatem a najednou mé vztahy s Rusy a Ruskem dostaly jiný rozměr. Navštívil jsem tuto zemi pracovně ještě mnohokrát, nakonec jsem tam působil i jako velvyslanec. Šanci ji skutečně poznat mi ale vzala oficialita mého postavení. Snažil jsem se o to alespoň zprostředkovaně, zval jsem do své rezidence různé osobnosti a setkával se s obrovským množstvím rozmanitých Rusů, Vladimírem Sorokinem a Borisem Němcovem počínaje, Vladimírem Jakuninem konče... Oheň a voda. Západ a východ. Evropa a Eurasie. Srdce jedněch na dlani, pěst druhých na stole před vámi. 

 

Nejcennější pro mne byly debaty s ruskými přáteli, kterých jsem se mohl otevřeně ptát a klást i nepříjemné otázky, abych se nakonec stejně většinou dozvěděl, že Rusko rozumem nepochopíš, jenom srdcem. Smířil jsem se s tím, že má snaha o porozumění Rusku a jeho lidem bude nekonečný proces, na jehož konci stejně bude nejspíš poznání, že vím, že nic nevím. 

 

A pak se mi dostal do ruky rukopis knihy Františka Hrabala-Krondaka Cesta na Tajmyr. Autor sám svou práci charakterizuje jako sociálně-antropologicko-politologický cestopis.

 

Začetl jsem se. Je to výjimečně zdařilý pokus o vhled do ruské duše, úporně a neúnavně prověřovaný přímo v terénu, skutečnými zážitky mezi ruskými lidmi. Postřehy autora informovaně zasazené do geopolitického kontextu a podávané strhujícím tokem jeho putování a vyprávění autentických zážitků vtáhnou i díky svébytnému jazyku a stylu čtenáře do světa, který by jim jinak zůstal utajen.

 

Kniha Cesta na Tajmyr se čte jedním dechem. Udivuje, překvapuje, pomáhá pochopit. Autor nám nevnucuje svůj pohled, ale dopřává vidět pod povrch všem, kteří hledají pravdu a chtějí chápat Rusko v souvislostech a kontextu historickém, antropologickém, etnologicko-etnografickém, geografickém i politickém. Nabízí unikátní příležitost k obohacení vlastních znalostí a dojmů o Rusku všem, které zajímá realita ve své nekonečné škále odstínů a nechtějí zůstat zamčení v komfortním, ale plytkém světě jednoduchých a zavádějících šablon, předsudků a klišé. 

 

Je to poutavé čtení, které doporučuji každému, kdo místo laciné generalizace chce přemýšlet o plastičnosti a různorodosti současného Ruska, aby pak lépe chápal i jeho vnímání sebe sama a chování na mezinárodní scéně.

 

PhDr. Petr KOLÁŘ 

 

Diplomat, etnograf a politik;

bývalý náměstek ministra zahraničních věcí a velvyslanec ČR v Rusku

 

 

 

Na rukopisu si především cením Vašeho „svědectví“ – tedy výjimečné skutečnosti, že jste skutečně svědek zvláštního, těžce přístupného, v řadě ohledů unikátního světa. Významná část věcí, jevů a míst, které popisujete, má nádech odkrývání až jakési terra incognita, což vnímám jako zásadní připomenutí člověku XXI. století, že ne vše je jasné a přístupné.

Docela často jste mne také překvapil některými mně neznámými historickými detaily – např. o „bitvě“ o Dikson – děkuji.

Nikterak mne nepohoršovalo Vaše zaangažování do toho, co píšete, a jak to interpretujete, to plně vnímám jako autorské oprávnění, jako autorskou licenci.

A konečně na několika místech (Omsk, Charkov, Užhorod) či popisem některých zážitků se Vám podařilo evokovat mé zkušenosti z mých cest z přelomu staletí. To mi přímo udělalo radost…

Shrnuto, díky za možnost si Váš rukopis přečíst. Zcela chápu a respektuji a fandím tomu, že pro Vás má cenu zachycení Vašich zážitků a naplnění Vašich snů a tužeb.

 

 

prof. PhDr. Jan HOLZER, Ph.D.

Mezinárodní politologický ústav a Katedra politologie, Fakulta sociálních studií MU Brno

 

 

 

Hic sunt leones!

Najnovšie dielo Františka Hrabala-Krondaka nás v zmysle dávnej zemepisnej floskule, ktorou stredovekí kartografi vyjadrovali bezmocnosť nad nepreskúmaným územím nepresviedča azda o tom, že v Rusku okrem medveďov žijú aj levy, ale skôr čitateľov usvedčuje z toho, ako málo o tejto krajine vieme. A práve preto potrebujeme knihy ako je „Cesta na Tajmýr“ a spisovateľov ako je jej odvážny autor.

Odvážny nielen preto, že podnikol tak ďalekú cestu za polárny kruh a do povodia rieky Jenisej, ale pre spôsob ako tamojšiu, pre nás často nepochopiteľnú realitu uchopil s úprimnosťou, prajnosťou i kritickosťou informovaného cestovateľa, ktorý tadiaľ iba neprechádzal, ale skutočne nahliadol do osudov miestnych ľudí.    

Nápaditý muž s mladistvým elánom bádateľského ducha, ktorému roky a nie vždy radostné životné skúsenosti nadelili filozofický nadhľad na život nám sprostredkúva kaleidoskop každodenného a predsa tak nevšedného života v odľahlých končinách Ruska. Vďaka nemu z prvej ruky poznávame všetko to, čím nás táto ohromná krajina fascinuje a desí zároveň. Je to tvorivá odpoveď na vábivé volanie, ktorým nás Matka Rus volá do svojho náručia, aby sme sa potom od nej s úzkosťou odvrátili, keďže jej objatie je pre nás, Čechov a Slovákov, napokon iba nebezpečným chvatom obmedzujúcim našu ľudskú a tvorivú slobodu.

Nie, toto nie je kniha o geopolitike či populárna zemepisná príručka, napriek tomu (alebo práve preto) prezrádza o živote v súčasnom kremeľskom impériu veľmi mnoho. Čitateľ putuje, žasne, obdivuje, obáva sa i premýšľa spoločne s autorom na fantastickej ceste krajinou, oproti ktorej sú dobrodružstvá Michaela Strogova v jednom z najlepších románov Julesa Verna „Cárov kuriér“ iba príbehom na skrátenie dlhých zimných večerov.

Zato rozprávanie Františka Hrabala-Krondaka vám zalezie pod kožu ako pravá sibírska zima a obohatí vaše myslenie na celý život.

 

Dr. Miloš JESENSKÝ, PhD.,

publicista a odborný pracovník Národného osvetového centra v Bratislave,

bývalý riaditeľ Kysuckého múzea v Čadci,

 

 

Hrabalova Cesta na Tajmyr

 

Kniha nakladatele, bloggera a cestovatele Františka Hrabala-Krondaka Cesta na Tajmyr seznamuje čtenáře s průběhem a zážitky ze čtyřměsíční cesty po ruském Severu vedoucí na poloostrov Tajmyr.

Jak sám autor uvádí, jedná se především o „něco jako sociálně-antropologicko-politologický cestopis“, který je doprovázen jeho vlastními úvahami či sdílením informací o historii i paměti míst, která navštívil.

Hrabalova kniha zprostředkovává především atmosféru cest ve vlaku, na lodích a při nejrůznějších akcích, kterých se zúčastnil. Jedním z jejích cílů je ukázat dopady politiky současné ruské vlády na ruský Sever (mj. ekologickou likvidaci Sibiře či velmi nízkou úroveň života většiny obyvatel) i na myšlení lidí, kteří v těchto regionech žijí. Součástí politiky je i oligarchizace ruské společnosti (která, jak víme, započala již v 90. letech 20. století) a která se projevuje mj. i v rozložení ekonomické moci a výrobní síly (nejen) ruského severu.

Hrabal zde poukazuje na jeden velmi zajímavý jev, a sice na rostoucí nespokojenost obyvatel Sibiře s moskevskou centralizací a na opakované (vždy neúspěšné) snahy o alespoň autonomii. Zároveň si velmi bedlivě všímá projevů ruského šovinistického (nebo imperiálního) myšlení, které se nijak nevylučuje s averzí k vládě Vladimira Putina.

Co mne na knize zaujalo nejvíce, je popis polo- či téměř zapomenutých míst stalinského Gulagu, které by se měly v podstatě stát „místy paměti“ (lieu de mémoire ve smyslu Pierra Nory), avšak stala se místy „zapomnění“.

V tomto směru je Hrabalova kniha pozoruhodnou paralelou vědeckých prací na toto téma. Za všechny jmenuji knihu mladé německé slavistky Niny A. Friess Nichts ist vergessen, niemand ist vergessen? Erinnerungskultur und kollektives Gedächtnis i heutigen Russland (Postdam 2010) či publikace Manuely Putz a Ulrike Huhn Der Gulag im russischen Gedächtnis. Forschungsergebnisse einer deutsch-russischen Spurensuche in der Region Perm (Bremen 2010), dokumentující marnou snahu rusko-německých iniciativ o zachování paměti sibiřského Gulagu. Existují samozřejmě i další vědecká díla, která se zcela objektivně fenoménem paměti v Rusku zabývají; v českém prostředí je to spíše marginální a marginalizovaná oblast, a z tohoto pohledu je pak pochopitelný rétorický tón autora, který velmi expresivně varuje před ruským revanšismem a nacionalismem fašizoidního typu (a to i s rizikem, že jej mohou někteří kritici obvinit z politické nekorektnosti i přesto, že vždy argumentuje konkrétními fakty).

Kniha nás tedy provází obdobím příprav na cestu po trase Moskva-Krasnojarsk a okolí přes polární kruh až na ruský sever (Dudinka, Norilsk, Putorana, Dikson) a odtud zase zpět přes Omsk, Bělgorod, Charkov a Podkarpatskou Rus do Košic. Odehrává se ve vlacích, terénních autech a z velké části na rybářských i nákladních lodích, na jejichž palubě se plavil po Jeniseji a Angaře.

Cesta je rozdělena zastávkami v jednotlivých městech a vesnicích, které slouží k rozhovorům se známými a průvodci autora, a dále k prohlídce měst, muzeí, památníků, přírody, pamětních míst na stalinské zločiny nebo návštěvě nejrůznějších koncertů i etnofestivalů, divadel či Krasnojarské hydroelektrárny (známé např. z cyklu povídek Viktora Astafjeva Car´- ryba z 80. let 20. století). Třetí vrstvou textu jsou, jak jsem již zmínila, vsuvky autora komentující buď floru dané oblasti (a případně doplňující informace o ní kuchařskými recepty) nebo historické události spojené s jednotlivými místy a doplněné o paralelní výklad (např. o čs. legiích, paktu Molotov-Ribbentrop ad.) zvláště tam, kde je v Rusku podáván jednostranný výklad a kde jsou překrucována fakta.

/…/

Kniha je rozhodně velmi čtivá a lze ji doporučit každému, kdo hledá poutavé čtení obsahující zajímavé a běžně nedostupné informace; přiznám se, že jsem v ní nalezla shodné momenty z cest po Rusku a Bělorusku, které jsem podnikla v první polovině 90. let (na ruském způsobu cestování se tedy mnoho od té doby nezměnilo až na výjimku, že tehdy se nacházely tyto země na rozcestí a zdálo se, že půjdou alespoň částečně „evropskou cestou“).

Proto je velmi cenné i poznání v knize obsažené, jak se Rusko od konce 90. let 20. století proměnilo a nakolik se liší od romantického obrazu o něm vytvořeného v pozdních 80. letech v období tzv. přestavby či v první polovině 90. let.

 

Doc. PhDr. Helena ULBRECHTOVÁ, Ph.D.,

předsedkyně Rady Slovanského ústavu AV ČR a členka Ústavu východoevropských studií a Vědecké rady Filozofické fakulty Ostravské univerzity

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   PODROBNOSTI o KNIZE  

   

OBSAH

Objednávka

UKÁZKY

 

přímá koupě přes E-shop

 

 

       

 

NÁVRAT NA HLAVNÍ STRÁNKU
http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm

 


 

 

 

 


 

 

Předmluva Alexeje Kelina

Lidé, nahlížející na události probíhající v současném Rusku evropskýma očima, se zoufale mýlí v hodnocení příčin a následků všech jevů v této nemocné zemi.

 

Tento mimořádně zajímavý cestopis mne velice potěšil. Způsob podání zážitků názorně demonstruje příslušnost autora k menšině. Nikoli menšině národnostní, ale k menšině, o které tvrdí profesor Radkin Honzák, že tvoří cca ⅓ obyvatel této planety.  Jsou to lidé, kteří používají svůj mozek k myšlení.  Zbylé ⅔ lidí myšlení bolí a unavuje.  A tak vyhlížejí Vůdce, který z nich sejme odpovědnost za vlastní osud a umožňuje jim zůstat součástí snadno manipulovatelného stáda.  Skvělé je, že se autor neomezuje na suchý popis míst, lidí a událostí a myslícím lidem umožňuje pochopit mnohé příčinné souvislosti, které přivedly lidskou společnost k opakování tragických událostí, jen v novém kontextu a s novými technickými prostředky.

Smutné je, že ony ⅔ lidí, kteří potřebují ke své existenci vůdce stáda, tento cestopis číst nebudou. Vyhovují jim marketingové metody psychopatických vůdců, kteří rozeštvávají jednotlivce i celé národy, aby mohli snáze ukojit svou patologickou touhu po moci a penězích.

Potěšující je, že je v dnešní době o něco snadnější cestování a komunikace jednotlivých lidí přímo, přes hlavy politiků. A to dává naději, že lidé z různých států a civilizací, kteří se poznají blíž, záhy pochopí, že je toho mnohem víc spojuje, než rozděluje. Pak začnou chápat příčiny většiny tragických historických událostí a přemýšlet, jak se z dějin konečně poučit. Geniální je povídka Karla Čapka „Poslední soud“, která vysvětluje, že Bůh nemůže soudit, protože je vševědoucí a tak zná objektivní příčiny všech skutků.

Na božskou vševědoucnost nedosáhneme. Ale je užitečné o poznání alespoň usilovat.

Rusko a jeho obyvatelé se stali obětí zločinecké ideologie, dovedně postavené na negativních vlastnostech člověka. Nenávisti neschopných a líných vůči schopným a pracovitým. Rusko se mělo stát ohniskem požáru světové revoluce. Doslova jen palivem, jak prý říkal Lejba Davidovič Bronštejn, známý pod pseudonymem Trockij. A tak se jeho obyvatelstvo, které se snažilo pracně dohánět téměř třísetleté zpoždění za Evropou, způsobené tataro-mongolskou okupací, stalo hlavní obětí zrůdné bolševické ideologie.

Cíleně byla likvidována intelektuální elita národa a všichni lidé, kteří se svoji mentalitou nehodili do pokorného a nemyslícího stáda. A tak dodnes nemá v Rusku lidský život žádnou hodnotu ve srovnání s imperiálními cíli. Ve šťastnějších a úspěšnějších zemích je jejich výkonnost a kvalita života postavena na vy-užití tvůrčího potenciálu velkého množství lidí, z nichž je tvořena střední třída. V centrálně řízeném systému je jakákoli osobní iniciativa potenciálně nebezpečná a tudíž nežádoucí.

Proto Rusko, které má obrovské energetické, surovinové i lidské zdroje, zoufale zaostává za mnohem menšími zeměmi, které těmito zdroji nedisponují. Proto je v Rusku kreativní střední třída nahrazena masou vyznačující se naprostou, až tupou loajalitou k vrchnosti. Jakýmisi Mankurty. Čím ohebnější páteř a čím větší absence svědomí, tím větší šance na závratnou kariéru. Zákony platí selektivně a nad zákony stojí osobní známosti a klanové vazby.

Vliv zločineckých klanů se promítl i do degradace jazyka. Objevily se v něm pojmy, pro jejichž pochopení se musíte seznámit se Solženicynovými nebo Šalamovovými díly z vězeňského prostředí. Typicky zločinecké je vnímání okolního světa. Záměna pojmů vážit si někoho a bát se jej. „Neváží si nás, protože se nás přestali bát!“

Je pozoruhodné, že zločinecký žargon používá i doživotní prezident Vladimír Vladimírovič Putin. Jeho oblíbený výraz, používaný jako výhružka nepřátelům „мочить в сортире“ (utopit v hajzlu) okouzlil většinu jeho poddaných. Pravdu má vždy silnější a nikdo se nad tím nepozastavuje. Lidé, kteří se dívají na události probíhající v současném Rusku evropskýma očima, se zoufale mýlí v hodnocení příčin a následků všech jevů v této nemocné zemi. K pochopení tamních jevů a událostí je užitečná četba známých Orwellových děl. Ale ta slouží jen jako úvod k tématu.

Obtížné se lze smířit s poznáním, že se lidská společnost nechová příliš racionálně. Ztráta racionálního uvažování je obzvlášť výrazná v autoritářských a totalitních režimech. Názorný příklad poskytuje momentálně například Venezuela, která byla do nástupu Ugo Cháveze k moci jednou z nejrozvinutějších zemí Jižní Ameriky, jelikož zdroje ropy jí zajišťovaly dostatek financí.

Nicméně komunistická agitace, postavená na nenávisti neschopných a líných vůči schopným a pracovitým, obdobně jako v roce 1917 v Rusku, přivedla do funkce prezidenta Ugo Cháveze, za jehož autokratické vlády doprovázené centralizací hospodářství se Venezuela propadla do ekonomické krize, kterou jeho nástupce Nicolás Maduro ještě prohloubil a proměnil v naprostý chaos, takže se dnes Venezuela nachází mezi nejhoršími ekonomikami světa podle indexu bídy.

A není rovněž divu, že spatřujeme takovou synergii mezi navenek rozdílnými režimy, jako je Putinovo Rusko a Madurova Venezuela.

Navzdory kulturní odlišnosti a geografické vzdálenosti jsou si oba režimy v hlavních rysech neskutečně podobné. V Rusku i Venezuele se ukázalo, že během desetiletí totalitního režimu bylo společenské vědomí natolik zdeformované, že tyto režim jsou schopny nadále přežívat navzdory prohlubující se ekonomické krizi, potažmo chudobě obyvatelstva.

Jednak byla ve společnosti vybudována mentalita obležené pevnosti, kterou se Západ, resp. ti zlí kapitalisté, snaží podmanit a zničit. Dále se zde i tam během oněch desetiletí vytvořila nová zkorumpovaná „elita“, tvořená ozbrojenými složkami a státními úředníky, která si mohla beztrestně dělat, co se jí zachtělo. Zejména se osobně obohacovat na úkor státního rozpočtu a úplatků. Jedinou povinností byla bezvýhradná loajalita vůči vládnoucímu klanu. A do třetice zemi opustila nevzdělanější a profesionálně nejzdatnější část společnosti, která emigrovala. V Rusku její místo zaujali někdejší Putinovi kolegové z KGB a jejich bílí koně, ve Venezuele pak revoluční fanatici z Kuby. Stejně organizačně a pracovně neschopní jako Chávez, Maduro a Fidel Castro.

Přestože nespokojenost s režimem je v Rusku i Venezuele takřka všeobecná (v RF paradoxně i v řadách stoupenců Vladimíra Putina – v souladu se starým pravidlem: "Car je dobrý, ale bojaři špatní"), potíž je v tom, že toxický režim za uplynulá desetiletí zničil přirozenou autoregulační funkci společnosti a tu její část, která by dokázala nabídnout funkční řešení a vybudovat demokratické státní zřízení. Opozice je slabá a roztříštěná, její lídři – navíc mnohdy nepříliš liberálnější než současná garnitura − nedokážou účinně postupovat proti zkorumpované státní správě a ozbrojeným složkám, kterým jde o existenci.

Problém současného Ruska spočívá v tom, že je podstatně větší než Venezuela, devastace společnosti trvá již celé století, ruský národ fakticky postrádá historickou paměť (díky čemuž sílí i absurdní nostalgie za sovětským režimem) a ozbrojené složky disponují arsenálem zbraní hromadného ničení.

Náš problém zase spočívá v tom, že jsme ve sféře zájmů RF.

Její současní vládci neumí dovést zemi k ekonomické prosperitě, která by odpovídala jejímu surovinovému, energetickému a mentálnímu, lidskému potenciálu. Systém „vertikály moci“ jim to ani neumožňuje. Takže musí udělat všechno pro to, aby se udrželi u moci za každou cenu. Proto věnují miliardové částky na vymývání mozků, vývoj zbraní, hybridní války, ovládnutí Internetu.

EU se brání zcela neadekvátně a neví si s touto situací rady. Současné Rusko je ovšem v ještě horší situaci než Venezuela. Z této patové situace se RF (ale ani EU) nedokáže dostat.

To jen baron Prášil dokázal sám sebe vytáhnout za vlasy z močálu i se svým koněm. Jenže to byla bajka.

Proto pokládám za jedinou možnou šanci udělat vše pro vzájemný kontakt a pochopení alespoň té jedné třetiny myslících lidí. Jak ukazuje i tento cestopis, je to možné. Musíme spolu komunikovat bez demagogie, otevřeně a upřímně.

Zmatení jazyků je možné překonat snadno. Zmatení mysli obtížněji. Ovšem při dobré vůli to jde. Ne všichni mají dost sil, motivace, odvahy a znalostí, aby se vydali na tak náročné putování, jako to dokázal autor.

Ale po přečtení jeho skvělé knihy dokážou pochopit v čem je hlavní problém a jak je možné jej řešit nejen v mezinárodních vztazích ale i uvnitř naší země.

Jak zdůrazňuje prof. Radkin Honzák (i MUDr. Koukolík), k moci se vždy derou psychopati. To je pravda stará jako lidstvo. Právě proto 400 let před naším letopočtem Řekové vymysleli demokracii, která částečně kompenzuje zneužívání moci vládci. Je křehká a zranitelná a musí se stále opečovávat.  Nic lepšího zatím nikdo nevymyslel.

Když už se nedokážeme poučit z dějin, měli bychom aspoň posilovat tu naši nedokonalou demokracii a usilovat o to, aby se ujala i v těch velkých zemích, kde lidský život stále ještě nemá žádnou cenu a které naši křehkou svobodu ohrožují.

 

 

Alexej Nikolajevič KELIN,

Ataman Vševelikého Donského kozáckého vojska v zahraničí

 


 

 

 


 

Libor Dvořák:
OD NEDOKONALÉ DEMOKRACIE K NEDOKONALÉ DIKTATUŘE

 

Rukopis Cesty na Tajmyr jsem otevíral s dychtivostí přímo nedočkavou a poměrně rychle jsem zjistil, že nebudu zklamán. Dojmy a poznatky ze svého pozoruhodného, často dobrodružného putování nekonečným terénem největší země světa autor popisuje střízlivě, věcně, nejednou s důležitými historickými odbočkami a paralelami, a vytváří tak možná poněkud mozaikovitý, ale zároveň plastický obraz toho, co všechno se dá v Rusku objevit.

Když jsem si pak chtěl v pár bodech zformulovat, v čem konkrétně pro mě jakožto novináře a rusistu má toto cestopisné dílo největší cenu, vyšlo mi z toho následující:

 

1. Moskva není Rusko a naopak – Rusko není Moskva. Tuhle základní pravdu vám sdělí v podstatě každý alespoň trochu přemýšlivý Rus a autor této knihy to dokládá prakticky na každé stránce: když přijíždíte do umírajících nebo již vymřelých vesnic, kam nevede ani silnice, ani splavná řeka, ba ani třeba lesní železnice (a právě ty na řadě míst byly jediným dopravním poutem zapadlých krajů s alespoň jakous takous civilizací), a maně si vybavíte naleštěnou, leč odlidštěnou monumentálnost moskevských skleněných mrakodrapů, rychle pochopíte, že tady zavládla, či vlastně už dávno, víceméně historicky vládne jakási bazální disproporce. Ta sice při podobném srovnání bije do očí v mnoha koutech světa, ale tohle je přece jen trochu moc…

Což se jednoduše musí vidět!

 

2. Důležitý v knize je obraz Rusa, o němž v české kotlině máme představu také dosti pokřivenou. Na východ od Moskvy bychom rozhodně nevystačili s představou klasického reprezentanta ruské zbohatlické rodiny, spokojeně žijící v Praze. Hrabal vykresluje typy zcela jiné – počínaje třeba nadutými provinčními papaláši, jako vystřiženými ze sovětských časů, přes prvoplánové vyznavače velkoruského šovinismu až (a to je nejdůležitější!) po opravdu klasické prosté Rusy, kteří by se rozdali a udělali pro vás i to poslední. A měli bychom vědět, že takovéto lidské typy jsou v Rusku nejčastější.

 

3. Autor se na svých cestách Ruskem ocitl v nesmírně zajímavé etapě mezi nedokonalou demokracií, na jejímž počátku stála Gorbačovova perestrojka, následovaná chaotickými 90. léty Jelcinovými, a nedokonalou diktaturou, která prozatím vrcholí původně velmi úspěšným putinismem z počátku tohoto století, měnícím se ovšem hlavně v posledních letech ve svou vlastní karikaturu.

4. Za velice důležitý pak nutno považovat právě Hrabalův nekompromisní vztah k Putinovi a jeho právě zmíněnému „ismu“, který počátkem století vypadal tak samospasitelně a který po bezmála dvaceti letech zmítá ve slepé uličce bezuzdné korupce, velkopanské zvůle, nepotismu a kleptokracie, která se u moci udržet musí – jinak by její cesta vedla za mříže nebo v nejlepším případě za hranice, a to navždy.

 

Pasáže věnované Putinovi a podstatě jeho režimu (doplněné četnými analogiemi) jsou obzvlášť důležité dnes, kdy právě autokratická mocenská praxe má značné procento příznivců i u nás a kdy svéhlavých vládců želbohu vytrvale přibývá po celém světě.

 

Přečtěte si tuhle knihu od začátku až do konce!

 

Libor DVOŘÁK

 

Libor Dvořák, renomovaný rusista, překladatel ruské literatury, publicista a dlouholetý komentátor pořadu Českého rozhlasu "Názory a argumenty", patří k předním českým odborníkům na Rusko a postsovětský prostor.

 

 

Další informace o edičním projektu:

http://cadpress.sk/cestopisy.htm 

 

 

 

 

Informace o autorovi a jeho cestách:

https://www.facebook.com/groups/364710763539851/

http://www.cadpress.sk/cestovani/

 

 

F. R. Hrabal-Krondak -- rozhovor o současném Rusku a rusko-evropských vztazích pro "Krajské listy" / 18. únor 2021:

https://www.facebook.com/fero.hrabal/posts/5320866491286721
nebo
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/25283-kazda-ctvrta-ruska-rodina-obyva-drevenici-bez-wc-to-je-35-milionu-lidi-rika-cestovatel-fero-r-hrabalkrondak-pritom-se-kreml-ohani-raketami.htm

 

***

Literárna revue 4/2021 / Sobota 13.02.2021

Hosťom sobotnej Literárenej revue je FRANTIŠEK HRABAL KRONDAK - cestovateľ a autor knihy CESTA NA TAJMYR alebo po Jeniseji k Severnému ľadovému oceánu:

https://www.rtvs.sk/radio/archiv/1099/1517565

 

***

Ohlasy mých cest v zahraničních médiích

http://www.cadpress.sk/medialni_ohlasy.htm