J.K. U'Fon:

 

POJEDNÁNÍ O PSYCHOLOGII,

NÁBOŽENSTVÍ, MAGII A SEXU

I.

 

Dílo vyznačující se nevšedním přístupem ke stěžejním otázkám lidské existence, přes šíři svého záběru však neobyčejně srozumitelné a čtivé. Na rozdíl od suchopárných studií na stejné téma, od této knihy se bude laický čtenář těžko odtrhávat. Z obsahu: Drzý útok na filosofii, Návštěva u světce, Černí mágové, Jugy, Geomantie, Kabalistická kostka, Něco málo o sexu, Krišna a Šiva (160 stran).

ISBN 80-85349-28-0


 

J.K. U'Fon

 

POJEDNÁNÍ  O

PSYCHOLOGII , NÁBOŽENSTVÍ ,

MAGII   A    SEXU

 

II.

 

ISBN: 80-85349-29-9

 

Obsah:

 

Fetišismus

Nekrobiotika

Prvobytně pospolná společnost

1. Úvod

2. Evoluce druhů

3. Vývoj hominidů

4. Struktura pravěké společnosti

5. Sexuální výchova

6. Vznik umění

7. Pravěká magie

8. Závěr

 

Rozhovor 2

 


výňatek z kapitoly

PRVOBYTNĚ POSPOLNÁ SPOLEČNOST

 

 

5. Sexuální výchova

 

Pro psychický vývoj člověka je tedy nejdůležitější společenský styk. Nestačí však jakýkoliv kontakt. Nejde jen o kontakt fyzický či informační. Možnost fyzického kontaktu je v dnešní době, díky moderní dopravě větší než dřív a přitom žádný velký obrat k lepšímu nepozorujeme. Rozumový, intelektuální kontakt také nedostačuje. Tím, že člověk získá víc vědomostí, se ještě lepším nestává. Víme dobře, že všech vědeckých - intelektuálních poznatků se dá zneužít. Tyto typy kontaktu jsou příliš povrchní, příliš mělké. Pro psychický vývoj je nezbytný kontakt citový.

Citový kontakt umožňuje vývoj, jeho nemožnost způsobuje stagnaci. Z nemožnosti citového kontaktu se však může časem vyvinout jeho neschopnost. A z neschopnosti citového vztahu, jak víme z psychoanalýzy, vzniká předčasné zblbnutí - dementia praecox, narcismus, paranoia. Jinými slovy - úpadek osobnosti.

Není pochyb o tom, že rozbitím skupiny na jednotlivé rodiny byl sice umožněn vývoj společnosti jakožto společenské struktury ("rodina je základ státu"), ale zároveň, jelikož "rodina" znamená omezit agresivitu na rámec rodiny (tím poklesne množství agresivity ve společnosti, což umožní její vývoj), byl znemožněn vývoj jednotlivců - členů rodiny. Došlo ke snížení možnosti komunikace, která byla také omezena jen na rámec rodiny.

Omezení agresivity na rámec rodiny tedy umožnilo vznik a vývoj státu, ale omezení vztahů znemožnilo vývoj jednotlivců. Klasické manželství je setrvávání v agresivních vztazích v rámci rodiny. Omezování vztahů může jít tak daleko, že úplně vymizejí. Pak agresivní člověk zničí sám sebe. Buď vědomě - sebevraždou, nebo nevědomě, nepřímo - předčasná demence, paranoia...

Monogamie jakožto hledání ideálního partnera je pak snahou, dostat se omezením vztahů ze stavu, který vznikl smíšením polarit a vzrůstem agresivity. Vztahy však nevadí. Vadí agresivita. Vždyť je známo, že nedostatek sociálních kontaktů, především ztráta lásky agresivitu podporuje. Jde tedy o omyl - neznalost příčiny. Případně to není snaha o řešení problému, ale o vyhnutí se problému - snaha řešit problém agresivity ve vztazích vyhnutím se vztahům. Tedy útěk. Agresivita však zůstává a nakonec zničí i člověka samotného.

Manželství, monogamní vztah, tedy můžeme považovat za přínosný jen tehdy, pokud jde o nalezení nejmíň agresivního vztahu jako vzoru, prototypu, který slouží k učení, získávání nových zkušeností, které je později možno přenášet i do jiných vztahů. Pokud jde o samoúčelné uzavření se, izolování se, pak v něm nic přínosného spatřovat nemůžeme.

V prvobytně pospolné společnosti však žádné manželství nebylo. Vyvíjel se člověk, ne společenské zřízení. Agresivita také dosud nedosáhla takové úrovně, aby mohlo manželství vzniknout z agresivních důvodů, ani nebylo třeba používat manželství sekundárně k omezení agresivity na rámec rodiny. Dosud existovaly prakticky neomezené citové vztahy. Společenské styky a sexuální styky byly synonymem. Někteří lidé si uchovali tento postoj dosud, a tak považují za přirozené, že pokud je jim příjemné s někým mluvit, bylo by jim příjemné se s ním i milovat. Když komunikovat, tak komunikovat po všech stránkách. V dnešní době však narážejí na těžké nepochopení ostatní společnosti.

Jak tedy sexuální výchova v pravěké společnosti vypadala? Především nebyla na sex uvalena prakticky žádná "tabu", žádné zákazy, pokud jde o partnery. Jediný zákaz, který se vyskytoval, byl zákaz styku se členy stejné frátrie, tedy zákaz polaritní homosexuality. Původně sice mohly existovat vrozené zábrany proti styku syna s matkou, které se vyskytují i u lidoopů, ale to je věc čistě biologická a ne kulturní. Zdá se dokonce, že i tyto zábrany byly vznikem frátrií odbourány. Důvodem vzniku frátrií je totiž snaha zabránit nízkému sexu a pěstovat sex vyšší. A u vyššího sexu, jehož účelem je citová komunikace a ne plození, na incestu nezáleží. (Podobně jsou dnes povoleny veškeré incestní vztahy v tantře.) Zákaz incestu má smysl pouze genetický, tedy v nízkém sexu - sexu za účelem početí. Jeho účelem je zabránit fyzické degeneraci. (Vznik pozdějších složitě propracovaných incestních tabu je vůbec velkou záhadou. Mnohdy totiž předpokládá až neuvěřitelné znalosti genetiky, které se pro dřívější dobu vůbec nepředpokládaly.) Neexistovala žádná omezení časová - kdy s pohlavním životem začínat, a pokud jde o zákaz sexu v těhotenství a v době kojení, nebyl původně spojen s nějakým pojetím, že by na tom bylo něco špatného, ale důvod byl opět antikoncepční. Šlo o psychologický nátlak na ženu, aby si rozmyslela rodit děti, když pak nebude smět tak dlouhou dobu souložit. Šlo o trest, nikoli o tabu. - A zvlášť v dřívější době, kdy ženy byly zvyklé souložit, musel být ještě účinnější než by byl dnes, kdy ženy zvyklé souložit nejsou.

Můžeme tedy shrnout, že název známé knihy "Odvěké tabu" je nesmysl, neboť nejde o odvěké, ale o patriarchální tabu.

Sexuální výchova vycházela z přísného rozlišování na "vyšší" a "nižší" sex, na sex tantrický a sex perverzní, na "sexuální lásku" a "sexuální instinkt", dobrý pud a zlý pud, lásku, kdy člověk zůstává sám sebou, kdy je zachována individualita a "lásku", kdy někomu nebo něčemu podléhá, prostě na to, zda se chce člověk sexu učit, nebo si užít.

Šlo o to, aby se scházely bytosti opačných, co nejvyhraněnějších polarit, a aby se navzájem obohacovaly. Aby každý dával svou polaritu do tantrické reakce, která by oběma pomohla v jejich vývoji. Šlo o lásku vyhraněných individualit, které se navzájem obohacují opačnými polaritami, o pojetí, že ani muž, ani žena nejsou celým člověkem, ale jen oba dohromady. Zcela tu chyběl dnešní ideál smíšených polarit - neboť pokud jsou muž a žena stejní, sex se příliš neliší od onanie před zrcadlem, a láska, citová komunikace není možná.

Sexuální výchova probíhala v souladu s Frommovým tvrzením, že láska je umění, a není možné se jí naučit, pokud člověk považuje něco jiného za důležitější. (Primitivní kmeny a tantrici dosud chápou celý svět sexuálně - ať konkrétně či symbolicky, a nic důležitějšího než sex pro ně neexistuje.) - Za takových okolností mohl být sex opravdu na vyšší úrovni než dnes.

Lidé začínali s pohlavním životem, podobně jako u národů, kde není dětský sex zakázán, ihned jak toho byli fyzicky schopni, tedy od svých 4-5 let. Jejich vztahy byly už od počátku promiskuitní, a nikdo z dospělých jim do nich nezasahoval. Není třeba se pozastavovat nad tím, že v tomto věku není člověk dostatečně citově zralý, a že tedy nemůže jít o citově zralý vztah. Šlo převážně o zvládnutí sexu po fyzické stránce, o hru, o cvičení techniky, a tuto stránku není třeba podceňovat. Myslím, že je každému dostatečně známo, kolik pokusů o citový vztah zkrachuje právě na neznalosti milostné techniky. Stejně tak by bylo možné se pohoršovat nad tím, jak se může někdo pokoušet o citový vztah, když ještě neovládá techniku.

(Pokud jde o citové vztahy dnešních lidí, je jejich zralost teprve pochybná. Přes 80% (a bylo mi řečeno, že vzhledem k tomu, že část populace není podchycena, možná hodně přes 80%) lidí hledá v partnerovi náhradu za matku. Nejsou schopni dávat, dovedou jen brát, podobně jako dítě od matky pouze přijímá, a samo nic nedává.1 Monogamní vztah, který by nebyl přenosem vazby na matku, je v dnešní době naprostou výjimkou. "Vyšší monogamie" totiž předpokládá natolik vysokou psychickou úroveň, že si člověk uvědomí nezdravost přenosu této infantilní vazby, odbourává ji, ale přitom se ještě nevymanil z monogamie - přenosu vazby na jednu matku. Jde tedy o zcela výjimečné okolnosti, a je nesmysl, dávat něco takového jako normu. Citová úroveň v dnešních monogamních vztazích tedy není postsexuální, jak by se mohl někdo snažit tvrdit, ale presexuální, a odpovídá tedy kojeneckému věku. ...Zbývajících pár % lidí převážně nebylo vychováváno v rodině. (A také nebývají zaměřeni monogamně.) Je až zarážející, jak negativní vliv na psychiku rodina má, a je paradoxem, že i ideální rodina (v dobrém slova smyslu) je ideální jenom proto, že to ve skutečnosti rodina není - jsou to v podstatě cizí lidé, kteří k sobě mají dobré mezilidské vztahy.)

V době dosažení pohlavní zralosti, či přesněji u chlapců po první ejakulaci a u dívek po první menstruaci byli podrobněji poučeni o pohlavním životě, zejména o antikoncepci. Od té doby se snažili zvládat sex také po citové stránce. (Mimo jiné proto, že cit je nejlepší antikoncepcí.) Toto poučení mohlo mít formu iniciace, zasvěcení, a mohlo být spojeno s různými zkouškami. Zkoušky mužů, které se dodnes u mnoha kmenů dochovaly, třebaže v porovnání s původním stavem jistě ve značně pokroucených formách, a které spočívají v pasivním snášení nepříjemností, jsou dosud dokladem o původním pojetí mužství jako pasivní polarity. Muž byl posuzován podle toho, kolik toho vydržel, a ne jako dnes podle toho, kolik toho udělá či vydělá. I když i u některých dnešních primitivních kmenů už došlo k zapomenutí tohoto pojetí, a tak je muž někdy posuzován podle množství ženské polarity nebo podle stupně smíšenosti polarit. Původní pojetí je dobře vidět i na mýtech nejstarších národů, kde zpravidla bývá žena aktivní a muž pasivní. (Např. v Melanésii.)

Obřízka, jak už bylo řečeno, je antikoncepčního původu, a byla tedy přípravou pro sexuální život. Nějaké vysvětlování obřízky jako symbolického znázornění kastrace či smrti je choromyslné. (Zřejmě jde o kastrační komplex u hlasatele takového názoru.)

Učit se lásce (či sexu po citové stránce) znamená nečekat na "náhodu", až přijde ta "největší a nejopravdovější láska", ale učit se citově komunikovat s každým vhodným člověkem. Nečekat na spontánní zamilování, ale vědomě tyto síly ovládat. Pokud ke spontánnímu zamilování dojde, dokázat tento vztah udržet. A nedovolit, aby došlo k citové vázanosti. Vztahy musí být zcela volné a svobodné. Naučit se citové vztahy ovládat co do intenzity, co do doby trvání, co do kvality, a co do množství.

Často se totiž stává, že i vztah zpočátku dobrý, se časem stane pouze silným. Pokud člověk vztah nekontroluje, dochází k připoutanosti. V dnešní době však už jen málo lidí ví, že by svůj vztah kontrolovat měli.

...Jde o typickou ukázku toho, jak kvalita přechází v kvantitu.

Je třeba vědět, že jde o učení, nechtít nic absolutního. Sex s odhodláním lásce se naučit, i když zatím není na moc velké úrovni, je nesrovnatelně vyšší než sex bez ochoty se učit. Rozhodující je vnitřní postoj, ne jak věc navenek vypadá. Rozhodující je snaha zdokonalovat se, ochota se učit. Sex i na relativně vysoké úrovni je na nic, není-li doprovázen touto snahou, a sex, který je zdánlivě na nejnižší úrovni, má smysl, pokud je touto snahou provázen.

Láska je jakási rezonance. Jsou pro ni třeba jisté předpoklady - jistá blízkost, podobná "naladěnost". Láska je však především aktivní síla spočívající v dávání, a není tedy možné omezovat ani "dávání" na fyzické úrovni. Nepřirozené vyhýbání se sexu za okolností, kdy vhodné citové naladění je, může tento cit utlumit. Člověk není na tak vysoké úrovni, aby mohl milovat jen duševně.

Vždyť podle E. Fromma byla i láska k Bohu u středověkých lidí přenosem vazby na otce, odpovídající úrovni osmiletých dětí, a láska k Bohu u dnešních věřících odpovídá přenosu vazby na otce u tříletých dětí. Lze ji tedy těžko vyvyšovat nad pohlavní lásku.

Chtít dosáhnout napřed duševní lásky a pak připustit sex, je záměna cíle a prostředku. Sex má sloužit k tomu, aby se zmíněná rezonance prohloubila na psychickou lásku. Chtít povolit sex až když je dosaženo cíle, ke kterému má vést, je prostě nesmysl. Dosáhnout takové úrovně bez sexu není snadné, a tak bývá její dosažení zpravidla předstíráno a jde tedy o jakousi pseudoúroveň. A pak, kdyby bylo této úrovně dosaženo, byl by již sex nadbytečný.

I požadavek "dokonalé lásky" totiž může mít konzumní rysy - je totiž možno brát konzumně nejen sex, ale i cit. - Je žádáno zboží vhodné ke konzumaci, ze kterého je největší požitek. Nedokonalý sex a cit, který se teprve vyvíjí, nemusí být příliš příjemný, může být i bolestný - a přesto je přínosný.

Mnohé ženy dále mluví o citu jen proto, aby zakryly svou sexuální nezkušenost - sex po fyzické stránce nezvládají, a tak mluví o lásce...

Člověk musí získat v lásce jakousi "pružnost". Nečekat až přijde jediný vhodný objekt, o kterém si lidé navíc často dělají takové představy, že ve skutečnosti ani nemůže existovat, ale umět se přizpůsobit každému přiměřenému objektu. Takové čekání na vysněný ideál nakonec často končí tak, že když tento ideál dlouhou dobu nepřichází, vezmou ze zoufalství zavděk objektem, který je v takovém rozporu s jejich ideálem, a tak pod úrovní všech možností, které v době čekání na ideál vehementně odmítali, že se jejich známí nestačí divit, neboť nedovedou tento pád z předstírané vznešenosti do masochismu (či sadismu) pochopit.

Je třeba si uvědomovat, že láska závisí především na vlastní schopnosti milovat, a ne na výjimečných vlastnostech objektu.2 Tuto schopnost je třeba cvičit, neboť pokud se člověk stane příliš úzce specializovaným, nedokáže pak milovat ani jednoho člověka. Každý má totiž své výkyvy, každou chvíli je trochu jiný, a tak bude stále vybočovat z jeho úzce stanovených mezí.

Samozřejmě, že různé citové vztahy nejsou stejné úrovně. Dosažená výše však není jediným kritériem. Pro rozvoj schopnosti milovat je důležitá i schopnost rychlého přechodu z jednoho objektu na druhý, "akcelerace" zamilovanosti - schopnost rychlého zintenzívnění vztahu. Úroveň vztahů závisí také na úrovni partnerů, kteří se mohou vyvíjet nerovnoměrně. Dále nejde jen o člověka samotného, ale také o to, jak svým vztahem pomáhá partnerovi. Nejde tedy o maximální dosaženou úroveň, o nějaký rekord, ale celé spektrum těchto dílčích schopností. (Z nichž mnohé není možno rozvíjet v monogamním vztahu.) Dá se říct, že monogamista považuje za důležitou právě určitou dosaženou úroveň, kdežto polygamista dává přednost samotnému procesu přibližování se, vyžaduje víc dynamiky.

Polygamní vztahy se neliší jen do kvantity, ale i do kvality. Kdežto v monogamním vztahu je vazba lineární, jde tedy o jakousi citovou přímku, v polygamních vztazích jde o jakýsi vícerozměrný citový prostor. Tedy o něco nového.3 Polygamní vztahy proto předpokládají značnou zralost, mají-li být citové. Jinak hrozí, že budou jen obdobou dětského sexu - hry.

Rozlišování na fyziologickou a citově mentální složku lásky není tak jednoduché, jak si mnozí představují. Rozhodující je totiž rozdělení na vyšší a nižší sex. Teprve pak můžeme dělit jak vyšší, tak nižší sex na tyto jejich složky. Máme tedy fyziologickou složku vyššího sexu a citovou složku vyššího sexu, a fyziologickou složku nižšího sexu a citovou složku nižšího sexu. Fyziologickou a citovou složku vyššího sexu sice můžeme rozlišovat, ale ne oddělovat. Naopak je vhodné je kombinovat. Oddělením fyziologické a citové složky vzniká neúplná láska, která nakonec vede k úpadku citových schopností. Je však třeba ostře rozlišovat mezi nízkým a vysokým sexem, vědět, že fyziologická složka vyššího sexu je nesrovnatelně výš než citová složka sexu nízkého.

Tvrzení, že Řím zanikl, protože Římané byli příliš zjemnělí a rozlišovali fyziologickou a citovou složku lásky, se tedy může jevit i jinak. Nemuselo jít vůbec o zjemnělost, ale naopak o zhrubělost, neboť už zaniklo daleko důležitější rozlišování na nízký a vysoký sex. Rozlišování na fyziologickou a citovou složku je k něčemu dobré, jen když je toto rozlišování nižšího a vyššího sexu dokonale zvládnuto. Jinak vede jen k úpadku. S podobným nepochopením (naprostým nepochopením) a rozlišováním pouze na sex a lásku, bez ohledu na úroveň se setkáváme také u křesťanských církví. Tato jejich citová láska, kterou považují za vyšší než sex, je skoro vždy přenosem vazby na matku. Není tedy nad fyzickým sexem, ale pod ním, je to nedospělý, infantilní vztah, který je navíc u dospělého člověka nepřirozený.

Ke zkáze Říma však přispělo i opačné chápání polarit. Problémy Říma jsou problémy patriarchátu vůbec. Napřed je zotročena žena, pak se usiluje o ovládnutí všech obyvatel v určité oblasti, to pak vede k nacionalismu a světovládným touhám, které samozřejmě musejí zkrachovat. Proto skončil Řím, a proto hrozí dnešní civilizaci, že sama sebe zničí. Řím uskutečnil v předstihu a v podstatě naráz to, co se v ostatní Evropě uskutečňovalo pozvolna a po krocích. Řím ovládl svými výboji veškeré obyvatelstvo v podrobených krajích. Otroky se stali jak zemědělci, tak řemeslníci, i vzdělanci a filosofové. U ostatních národů, kde se zotročovalo obyvatelstvo vlastního národa, se postupovalo pozvolně. Napřed byli znevolněni zemědělci, pak byla zničena řemesla a nastoupila dělnická třída, a nakonec byli donuceni dát se do služeb vládnoucí třídy z valné části i vzdělanci. Zánik Říma byl varováním, kam až může takovýto vývoj dospět.

(Záleží i na ekonomickém vývoji. Kdežto ve starověkém Řecku a Římě byla řemeslná a intelektuální složka početně zastoupena, v ostatní Evropě se musely tyto složky napřed stát natolik početnými, aby vzbudily pozornost vládnoucí třídy.)

Je třeba objasnit i tvrzení, že cit je nejlepší antikoncepcí. Dnes už je i v lékařství známo, že početí není podmíněno jen fyziologicky, ale také psychickým stavem ženy. Nejlépe je to vidět na případech mnoho let bezdětných manželství, kdy dochází k početí zpravidla ihned, jakmile dojde ke zhoršení vztahů mezi partnery. Například, když už se rozvádějí, nebo když adoptují dítě a začnou se kvůli tomu hádat, atd. (Tedy na příkladech, kdy je plodnost snížena).

Je známo, že u národů, kde panuje značná sexuální volnost - a mohou se tedy setkat partneři, kteří k sobě mají silný citový vztah, je plodnost žen velmi malá. Naopak u národů, kde jsou ženy drženy v izolaci a sex je pojímán hrubě, je plodnost extrémně vysoká. (Arabové.) Existuje dokonce i kombinace obojího - ženy na Trobriandských ostrovech žijí před vstupem do manželství promiskuitně a jen výjimečně se stává, že některá otěhotní, v manželství jsou pak normálně plodné. Přitom se tato věc nedá vysvětlovat antikoncepcí, neboť tito domorodci nemají ani základní fyziologické znalosti o spojitosti sexu a plození, a žádnou antikoncepci nepoužívají. (Kromě potratů a izolace v těhotenství a po porodu.)

U některých zvířat byl pozorován zajímavý jev. - Když se samice v časném stádiu březosti dostane do blízkosti sexuálně žádoucího samce, potratí nebo je zárodek vstřebán. Nemusí dojít ke styku, stačí pouhá přítomnost. Samice tedy může porodit jen tehdy, pokud se po tuto dobu s žádným sexuálně žádoucím samcem nesetká (zpravidla musí jít o cizího samce, samec, který ji oplodnil, pro ni většinou přestává být sexuálně žádoucím). Jestli porodí nebo neporodí je tedy u těchto zvířat dáno hustotou populace. (U lidí by to pak bylo hustotou společenských styků.)

(Hustota společenských styků určuje u lidí plodnost i jiným způsobem. - Pokud jsou společenské styky natolik omezeny, že je těžké si najít přátele, lidé zpravidla reagují tak, že si je chtějí "vyrobit".)4

Tento jev bývá vysvětlován existencí chemických látek - feromonů. Je to však stejné, jako vysvětlovat vzrušení člověka dívajícího se na pornografii chemickým složením tiskařských barev. Rozhodující je citové vzrušení. Jestli k němu došlo prostřednictvím toho či onoho je vedlejší.

S antikoncepcí citem souvisí i předpis krišnovců (ISKCON), že v den, kdy chtějí souložit, mají manželé odříkat daleko víc "mal" než jindy. Původně šlo o to, dostat se odříkáním manter do takového stavu citového (či extatického) vzrušení, ve kterém početí není možné, tedy o "antikoncepci mantrou". I když později byl tento původní smysl u krišnovců zapomenut, a jejich pojetí sexu je ještě horší než u křesťanů.

Dalo by se uvažovat o tom, že v pravěku mohla být citová úroveň lidí tak vysoká, že sama o sobě postačovala k regulaci počtu obyvatel, ale domnívám se, že by šlo o přílišné idealizování. Myslím, že tyto věci byly známy a používány, byly však doplňovány i používáním jiných antikoncepčních metod.5

Tyto znalosti však musely také nutně vést k tomu, že plození dětí nemohlo být považováno za něco vznešeného. Promítají se i do lidových způsobů léčení neplodnosti. Ty jsou zásadně sadistické nebo nekrofilní (z Evropy známé bití ženy při souloži, čínské pohřbívání mrtvol pod manželské lože), a i v případě, kdy se používá zdánlivě neškodných bylin, jde výlučně o byliny s otupujícím účinkem na mysl. Léčení neplodnosti a prostředky pro zvýšení plodnosti patří do černé magie.

Toto pojetí plození jako něčeho nečistého se odráží ve staroindických výrocích o lůnu pomazaném močí a výkaly (nejde o neznalost fyziologie této části těla, ale o psychický postoj k plození), v křesťanském "rození mezi močí a výkaly", v pojetí "zlého pudu", který je dobrý jen k tomu aby druh nevyhynul, atd.

Je dost divné, že křesťané rezolutně zavrhli veškerý sex spojený s citem, a za jediný správný prohlásili právě nejhrubší smilstvo, soulož za účelem početí a plození, tedy něco, co se v přírodě vůbec nevyskytuje, co můžeme nejpříhodněji nazvat "soulož proti přirozenosti", či proti přírodě. I u zvířat se můžeme setkat prakticky se všemi sexuálními úchylkami, ale spojování soulože s plozením se nevyskytuje dokonce ani u mnohých dnešních kmenů a národů. Vyskytuje se jen v těch patriarchálních společnostech, které mají pro to potřebné fyziologické znalosti. Je pravděpodobné, že v původní prvobytně pospolné společnosti byl takový sex považován za perverzní či za černou magii.

(Původní význam slova "smilstvo" (v češtině etymologicky "smlsnout si") je soulož pro hmotný požitek. - Čím by pak měla být soulož pro hmotný užitek - soulož za účelem získání dítěte, původně levné pracovní síly?)

Otázkou je také možnost vyššího sexu u homosexuálů. Vzpomeneme-li si na zmíněné rozdělení na dvě frátrie, tam byla rozhodující převažující polarita, a na pohlaví těla nezáleželo. Vyšší sex byl považován i v takovém případě za možný. Naproti tomu křesťané považují vyšší sex za naprosto nemožný u kohokoliv (spíš o něm vůbec nevědí). Nejspíš tedy nezáleží jen na smíšenosti polarit, ale také na individuální citové zralosti, na schopnosti vázat pouze jednou polaritou a druhou ovládnout.

Teoreticky je možný vyšší sex i u smíšených a převrácených polarit, a to buď jednoduchý - člověk navazuje kontakt jen jednou polaritou a druhou ovládne, nebo i dvojnásobný, kdy i druhá polarita nachází u partnera svůj protějšek. Složky, kterými člověk při takovém dvojnásobném sexu váže, mohou být řízeny vůlí, nebo mohou do sebe "pasovat", pokud je jeden partner přesným obráceným obrazem či negativem druhého. (To může být také jedním ze zdrojů pojetí výlučnosti monogamního vztahu, hlásaného právě lidem se smíšenými až převrácenými polaritami.)

...V praxi je to asi o něco těžší.

Pokud jde o smíšenost polarit, víme, že u heterosexuálních osob je žárlivost známkou potlačených homosexuálních sklonů. Skutečnost, že homosexuálové bývají ještě žárlivější než heterosexuální partneři, je pak známkou toho, že nejsou až tak homosexuální, jak si o sobě myslí.

Ve společnosti, kde se provozovaly sexuální hry od dětství, samozřejmě panenství neexistovalo. Požadavek panenství mohl vzniknout teprve tehdy, když se žena stala předmětem vlastnictví, zbožím, jako záruka výhradního vlastnického práva. Panenství však už předtím hrálo roli v černé magii. Zejména v defloraci byl spatřován prostředek pro magické zajištění poddanosti, k magickému ovládnutí ženy. Proto bylo i později v patriarchátu (u primitivních národů dodnes) zvykem, že defloraci nesměl provádět manžel. Musel to být vždy někdo jiný, kdo na ovládnutí nemohl mít zájem, případně by své nároky ani nemohl uplatňovat. Zvyk je rozšířen zhruba v poměru, v jakém je u kmenů a národů rozšířeno všeobecné používání magie. Také hraje roli právo ženy na psychologickou samostatnost, které se vzrůstem patriarchálních tendencí mizí.

(Pokud jde o používání panen v černé magii, platí totéž i o panicích.)

(Není ovšem zcela správné, vidět ve zvycích z některých evropských zemí, kdy je postupováno sexuální právo na nevěstu ženichovým druhům, přímé pokračování zmíněného zvyku. Jde tu totiž o splynutí či křížení dvou proudů. Pokračováním prvního by mohl být svědek na svatbě - původně by měl dosvědčit, že nevěsta není panna, o čemž by se přesvědčil tím nejpřirozenějším způsobem.

Druhý proud vychází z prostředí, kde nevěsta byla předmětem obchodu, a její rodiče si proto nepřáli, aby jí ženich "používal" před svatbou, před zaplacením, ale přesto tu panovala značná sexuální volnost. Projevil-li vážný zájem, mohl poslat své blízké přátele, kteří se s ní blíže seznámili, a ženich z jejich vyprávění usoudil, zda mu bude nevěsta vyhovovat. Byla to jakási obrana před "sňatkovými podvodníky". - Ženich sám by si zneužitím tohoto zvyku neužil. Nevěsta pak obdobně posílala své kamarádky - družky, aby se blíže seznámily s ženichem. I v tomto zvyku je možno spatřovat funkci svědka na svatbě. - Jelikož zná osobně ženicha a ví, jaké jsou jeho požadavky, a zná sexuálně nevěstu (či naopak), může se vyjádřit k tomu, zda si budou vyhovovat či nikoli. Pozdější křesťanské pojetí svědka už je zcela absurdní. - Jak se může k těmto věcem vyjadřovat, jakou může skýtat záruku, když o nich nic neví.

V pozdější době, kdy už bylo míň sexuální volnosti, mohlo být právo druhů na nevěstu posunuto až do okamžiku po svatbě, a druhové tak mohli přijmout funkci prvního proudu. - Byli pak tedy pouze zárukou, že nevěstu nedefloruje ženich, ale k vhodnosti sňatku se nemohli vyjádřit, neboť nevěstu blíž neznali.

Funkce svědků a druhů byly tedy tak popleteny a zkresleny, že už dnes skoro nikdo nezná jejich původní účel. Proto se dnes mohou na svatbách objevovat malá děvčátka jako družičky, což by v původním pojetí nejspíš znamenalo, že ženich je úchylný.)

Je třeba podotknout, že pozdější cenění panenství zdaleka nemá takovou tradici, jak by si mohl někdo myslet. - Podle zpráv arabských kupců ještě staří Slované pannami opovrhovali.

I slovo "panna" a "panic" mělo původně širší význam. V požadavku panenské a panické čistoty v náboženském smyslu šlo pouze o bezdětnost. Šlo o čistotu svědomí - "nevinnost" spočívala v neúčasti na plození, které bylo považováno za zabíjení ve vyšším světě. (Případně mohla být nečistota plození vysvětlována jinak, ale vždy bylo plození považováno za něco nečistého.) O sex samotný nešlo. Vždyť je známo, že tyto "panny" a "panicové" často sex provozovali. Dnešnímu uchu však už zní dost divně, když slyší o pannách, které provozovaly chrámovou prostituci...

 

Můžeme se zamyslet nad některými problémy dnešního citového a pohlavního života, v souvislosti s podmínkami dřívější společnosti:

O žárlivosti napsal i Engels, že vznikla poměrně pozdě. Žárlivost jakožto reakce na porušování "vlastnických práv" může existovat až ve velmi pokročilém patriarchátu, kdy je žena vlastněna po všech stránkách. - Jak víme, původně bylo manželství pouze ekonomickou institucí, a sexuální vztahy byly nadále volné. Dokonce i u některých dnešních národů, třebaže mají patriarchální zřízení, žárlivost neexistuje. (Eskymáci, obyvatelé Tichomoří.) A podobně žárlivost ženy vůči muži může vzniknout až tehdy, když se v dané kultuře stane možným, aby si žena činila na muže vlastnický nárok.

Samozřejmě, že žárlivost jakožto projev agresivity se mohla občas projevit i dřív. - Známe přece žárlivost i u zvířat, například u psů. To je však jev spíš biologický než kulturní.

...A také je třeba odlišovat pouhou závist či lítost, kdy člověk sám jiné možnosti nemá, a tak je druhému závidí, či je mu líto, že on sám možnosti nemá, nebo že na něj má partner málo času. Bývá to způsobeno vnějšími okolnostmi a nesvědčí to ještě o změnách charakteru. Jde o ono "zevní odepření", které nepůsobí patogenně. Pokud však někdo skutečně žárlí - vadí mu, že druhý možnosti má, nedá se o patologických změnách charakteru pochybovat. (... Známé: "aby sousedovi chcípla koza", či ve védech popsané čarování na zabití manželovy milenky.)

Už Freud se pozastavoval nad tím, že člověk je jediným živočichem, u kterého probíhá sexuální vývoj ve dvou fázích. Napřed v útlém dětství, ve věku 3-5 let, ten je pak přerušen či potlačen výchovou, a probouzí se opět v pubertě. Této složitosti vývoje také přičítal častý vznik sexuálních úchylek. Sexuální úchylky vykládá jako zastavení pohlavního vývoje v infantilní fázi.

Vidíme však, že takovýto vývoj není dán biologicky, ale pouze "kulturou". Dosud existují národy (nebo alespoň ještě na začátku století existovaly), kde takovéto přerušení vývoje nenacházíme, kde existuje plynulý vývoj sexuality od dětství až po dospělost. ... A také se udává, že sexuální úchylky jsou u těchto národů velmi vzácné.

(I když známé jsou. Není však na ně pohlíženo jako na něco zakázaného či nezdravého, ale pouze s despektem jako na ubohou náhražku.)

Pokud jde o homosexualitu, ženská homosexualita pochází právě ze zabrzděného citového vývoje - fixace vazby na matku natolik, že je i v dospělém věku vyhledáván objekt stejného pohlaví. U mužské homosexuality je příčin víc. Ale ani fixace na matku - ztotožnění se s matkou, ani snižování ženy se v dřívější společnosti nemohlo vyskytnout. O homosexualitě jakožto "nouzovém řešení" ani nemluvě. Atd.

Výskyt ostatních perverzí byl zřejmě velice vzácný. Jednak neexistovaly podmínky vhodné pro jejich vznik, a také tu působila výchova k vyššímu sexu.

I když důkazy o vyšším sexu v pravěku není snadné najít. Vyšší sex v prvobytně pospolné společnosti můžeme pouze v souhlase s jinými autory předpokládat. Za nepřímý důkaz můžeme považovat pouze různé archaické rysy zachované v dnešní tantře - učení o vyšším sexu. Zejména je nápadná naprostá nepřítomnost jakýchkoli stop po patriarchátu. Jde tedy s největší pravděpodobností o pre-patriarchální učení. Dále uctívání Velké Matky a lingamu (stylizovaného penisu), které nacházíme jak v dnešní Indii (v přímé spojitosti s tantrou), tak i u nejstarších vyspělých kultur (Malta, Mohendžo-daro), atd.

Jedním z nejstarších dokladů "klasické" tantry je razítková pečeť z Uruku (3000 př.n.l., neopravený radiokarbon), na které vidíme souložící pár a zobrazení hada.

A nejkrásnějším literárním dokladem jsou první tři kapitoly Bible. Tématicky pocházejí zřejmě také z Babylonie (nacházíme tam podobné starší obdoby), a pokud někdo ví něco o tantře, nemůže pochybovat o tom, že je to tantrický text.

...Tantra si zasluhuje naší pozornosti i proto, že jako jediné staré učení tvrdí, v souladu s dnešní vědou, že člověk se vyvinul z opice. (Nepřímo je to řečeno i v Bibli.)

S tantrou, správným chápáním polarit a vyšším sexem souvisí také aktivita ženy. Žena dřív nebyla aktivní jenom v "obyčejných věcech", ale i ve vybírání partnera. U všech živočichů si vybírá partnera samice, a ani člověk nebyl výjimkou. Ostatně se tento zvyk dosud zachoval u některých kmenů. Pokud se snaží muž "balit" dívku, je to vždycky nějaké divné, nepřirozené, trapné, často pro dívku urážlivé, atd. Prostě to není ono.

Také je známo, že aktivita ženy v sexuálních věcech, a prožívání orgasmu (spíš pasivita a neprožívání) není dáno biologicky, ale kulturou, ve které žena žije. - V prostředí, které aktivitu u ženy a orgasmus schvaluje, je žena aktivní a orgasmus prožívá, v prostředí, kde tomu tak není, je pasivní a orgasmus zpravidla neprožívá.

A pokud se udává, že k pohlavnímu rozvití ženy dochází v dnešní době v jejích 35-40 letech, je to jen dalším dokladem toho, jak je u nás sexuální vývoj opožděn.

Z nepřirozenosti sexuálního vývoje (či neexistence žádného vývoje až do dospělého nebo i pokročilého věku) u dnešních lidí pochází i problém impotence (též frigidity). Je logické, že orgány, které se po dlouhé roky nepoužívají, ztrácejí funkční schopnost. Je známo, že potence může zůstat zachována i u starců (i po 80. roce). Závisí to pouze na pravidelném sexuálním životě během celého života. Pro mužskou potenci je nejdůležitější sex v první polovině života, který však právě v dnešní době často chybí.6 Psychická impotence (či frigidita) je pak způsobena citovou nezralostí. Člověk se zpravidla bojí toho, co nezná, a tak je nemožnost a neznalost sexu nejlepší cestou ke strachu z sexu a tím i k psychické impotenci. ...A celková citová zaostalost podporuje u lidí strach vůbec.

V důsledku nedostatku sexu tak tedy na místo toho, aby se obě pohlaví dostala do formy ve stejnou dobu, a tuto formu si pak udržovala, dochází k tomu, že žena se dostává do formy velmi pomalu a vrcholu dosahuje až po třicítce, kdežto muž své fyziologické schopnosti pozvolna ztrácí, a právě po třicítce u něj dochází k výraznému "úbytku sil". - Proto si starší muži hledají jako partnerky dvacetileté dívky, a starší ženy dvacetileté chlapce. (Nehledě na neshody v manželství, které z tohoto "nepoměru sil" vznikají.)

Citová zaostalost - infantilismus bývá často i důvodem, proč lidé touží po dětech (či vnoučatech). - Jsou sami citově dětmi, sami nedokáží navazovat kontakt s dospělými, či s lidmi, kteří si na dospělé hrají, a tak touží po někom, s nímž by mohli komunikovat na své úrovni. A můžeme často vidět, jak šišlají při hovoru s dětmi, které už dávno mluví normálně.

Dalším problémem je citová a tím i duševní degenerace starších lidí. Jak víme, pokud člověk zůstane schopným citově vázat, zůstává i ve stáří psychicky svěžím. Dříve tomu tak bylo a staří lidé byli ctěni pro moudrost. V dnešní době, kdy možnosti citových vazeb chybí, pozorujeme u starých lidí čím dál tím větší duševní úpadek.

(I když věc vypadá vážnější tím, že pomocí dnešního lékařství jsou staří lidé udržováni při životě déle než dřív, a tak psychický úpadek nabývá děsivějších rozměrů. Sebevraždy starých lidí se nezdají potvrzovat, že by toto nepřirozené udržování při životě bylo tak správné a humánní, jak se dnes všeobecně soudí.)

Evropská civilizace je snad jediná kultura, která vyvozuje nějaké důsledky z biologického otcovství. Je to i poněkud nelogické, neboť funkce otce (spíš otcovského principu) ve výchově dětí má být výchovně-vzdělávací, tedy sociologická. Biologickou funkci zastává matka. Proto téměř u všech národů nevyplývají z biologického otcovství žádné povinnosti. Můžeme se u nich setkat s takovými definicemi otce, jako: "Otec je ten, kdo poskytuje dítěti ranní nápoj." (Markézy), apod. Například na Trobriandských ostrovech existuje otec jen v manželství. Není-li manželství, není ani otec. Nemanželské děti se považují za nevhodné, jsou dokonce důvodem k rozchodu partnerů. (Podobné pojetí nacházíme dokonce v Novém zákoně.) Žena smí rodit jen tehdy, když si sežene někoho, kdo se o děti chce starat. Otcem může být jen ten, kdo otcem být chce. Žádná instituce otce z donucení jako u nás neexistuje.

...Je i známo, že vývoj dětí v rodinách kde nedošlo k rozvodu, "aby děti měly otce", je narušen daleko víc, než vývoj dětí v rodinách, kde k rozvodu došlo.

Pojem mateřství také není tak jednoznačný jak se zdá. Nic takového jako rozmnožovací a mateřský pud totiž v přírodě neexistuje. Existuje pouze pud vyrovnání polarit, který k sobě táhne opačné polarity, a ke kterému se rozmnožování přidružilo jako vedlejší produkt, a pud pečovací, který není na mateřství vůbec vázán - i u zvířat může pečovat kterékoli zvíře o kterékoli. Pokud jde o rozmnožovací a mateřský pud u lidí, jde o pouhé konvence.7

(... Naopak je možno uvést argumenty proti "biologické potřebě mít děti". - Po porodech bývá soulož čím dál tím míň uspokojivá a orgasmus je prožíván málokdy.)

I když touha po dětech se skutečně může vyskytnout. - Pokud má člověk zralou citovou úroveň, obrací svůj pečovací pud na lidi na stejné úrovni, na dospělé. U infantilních lidí se však pečovací pud obrací na děti. A nesnadnost přístupu k cizím dětem probouzí touhu po vlastních. Touha po dětech tedy není dána biologicky, ale nevyvinutostí či degenerací psychiky.

V dnešní době kultu dítěte, kdy je možné frází "já mám děti" všechno omluvit, samozřejmě mnozí lidé plodí děti také proto, aby si ospravedlnili, sami před sebou i před druhými, svou nízkou úroveň nebo špatný charakter.

A pokud jde o potrat, ten byl skoro u všech kultur považován za normální věc, věc, nad kterou se nikdo nepozastavoval. Odsouzení potratu je v Evropě až křesťanskou záležitostí (poprvé snad Augustin). Později se chopili agitace militantní vlády, které chtěly mít co nejvíc vojáků, a začaly potrat zprvu prohlašovat za "zločin proti státu", nebo přímo za "zločin proti bezpečnosti státu", za "zradu" a podobně, později přešly k nenápadnějším metodám. Na současném odmítavém postoji k potratu u mnoha lidí má proto větší podíl vojenská propaganda než původní církevní zákaz.

Monogamie vzniká v přírodě jen v nepříznivých přírodních podmínkách, když je pro přežití druhu nutné, aby se o mláďata starali oba rodiče. A když pak dojde ke změně podmínek, mizí. Typickým takovým příkladem jsou například husy. V přírodě žijí přísně monogamně (relativně přísně). A domácí husy, které žijí v příznivějších podmínkách, jsou opět polygamní. U lidí byla pro přežití vždy výhodnější skupina. A tak u lidí dochází k monogamii teprve vlivem špatných podmínek sociálních.

Důvody pro vznik monogamie můžeme rozdělit na vnější a vnitřní. Vnější důvod je důsledkem početního poměru mužů a žen, který je přibližně 1:1. Proto je i u národů, kde je považována za ideál patriarchální polygamie (spíš polygynie), naprostá většina manželství monogamních. Tam, kde je ideálem monogamie (a navíc je uzákoněna), jde o "spravedlivé rozdělení kořisti". O dohodu mezi muži, že si každý přivlastní pouze jednu ženu, aby zbylo na každého.

Vnitřní důvody pak pocházejí z nesnesitelných mezilidských vztahů, před kterými člověk uniká do samoty ve dvou. Monogamie je pak z nouze ctnost - chrání člověka před úplnou samotou, kterou by neunesl. Je to jediné možné řešení v dobách, kdy není pro všeobecnou nesnášenlivost lidských charakterů soužití více lidí možné.

(Podobně lidé, kteří nemají možnost sexu, dělají z nouze ctnost z celibátu - panicové nebo lidé, kteří dřív možnosti měli, a pak je ztratili, například přestěhováním do velkoměsta, apod. Otázka, jak svou samotu snášejí, je ovšem sporná.)

Křesťanské pojetí bližního zcela popřelo skutečnost, že pro člověka existují lidé, ke kterým něco cítí, a lidé, ke kterým nic necítí. K lidem, ke kterým nemá osobní vztah, může cítit v nejlepším případě neosobní všelásku. Lásku, kterou není možno tak přísně oddělovat od sexu, může cítit jen k lidem, kteří jsou mu blízcí. To je původní význam slova "bližní".

Křesťanské pojetí však prohlásilo za bližní všechny a předepsalo pro ně lásku, i když samozřejmě pouze "bratrskou". Erotickou lásku povolilo, a i to s velkými výhradami, pouze pro manželského partnera. A tak se mnozí lidé na jedné straně nutí předstírat lásku k lidem, ke kterým nic necítí, a na druhé straně dávají pozor, aby se jejich láska k lidem, ke kterým něco cítí, nestala příliš důvěrnou.

Místo, aby tedy bylo přikázání "miluj bližního svého" pochopeno a uposlechnuto, je naopak vysvětlováno tak, že je láska ke skutečným bližním úzkostlivě cezena, a ve styku s cizími lidmi je nasazována přetvářka. Došlo k jakémusi zprůměrování vztahů. Není činěn rozdíl mezi původními cizími a bližními, a namísto toho je činěn velký rozdíl mezi jediným manželským partnerem a všemi ostatními lidmi.

Samozřejmě, že i dřív existoval rozdíl v citových vztazích. - Člověk ani nemůže milovat či mít rád různé lidi stejně silně. I v dřívější společnosti se proto mohly vyskytovat i jakési páry. Nebyly však monopolní, existoval tu plynulý přechod, různé odstíny vztahů, neexistovalo tu dnešní černo-bílé vidění. Tento "rozdíl vztahů" byl však "morálkou" absolutizován - vztah nebo nic.

Honba za mravností, likvidace špatných vztahů, vedla díky pojímání sexu jako něčeho nízkého k zapomenutí, že mohou existovat také vztahy pozitivní. Sex byl něčím špatným, co je možno trpět pouze v jediném případě. (Za oněch okolností také o nízký sex šlo.)

Zde se dá oprávněně uvažovat o spojení náboženství a sexu - o tom, zda u mnohých lidí náboženská nesnášenlivost nepramení právě z jejich nesnášenlivosti vůči sexu.

Ztráta tolerance je vůbec charakteristická pro patriarchální společnost. Kdežto za přirozených, svobodných podmínek se zamezuje pouze věcem, které jsou jasně negativní, za nesvobodných podmínek se "povolují" pouze věci, které jsou považovány za pozitivní.

Pomineme-li skutečnost, že často jsou neutrální i dobré věci považovány za špatné a naopak špatné za dobré, můžeme nakreslit takovéto schéma:

 

Vše, co je mezi tím, co je považováno za jasně negativní a tím, co je považováno za jasně pozitivní, je pro vývoj jedince ztraceno.

(... A proto lidé často marně hledají "jediný zaručeně pravý vztah", místo aby se spokojili se vztahy, které "pouze" splňují podmínku, že nejsou negativní. Pokud ovšem nepovažují za negativní všechny vztahy.)

Společnost je dosud do značné míry založena na římském "rozděl a panuj". Jak víme, byla dřívější společnost založena daleko víc na společenských než na výrobních vztazích. Později došlo k převrácení tohoto poměru - omezením společenských styků bylo možno prosadit pracovní vztahy jako téměř jedinou možnost komunikace. - Většina dnešních lidí nachází partnery v zaměstnání či ve škole. (A škola je ve zdejších podmínkách zase jen přípravou pro zaměstnání.) Došlo tím sice ke zvýšení produktivity práce, ale zároveň k omezení možnosti komunikace, což příliš neprospělo vývoji člověka jakožto jednotlivce.

Omezení možností komunikace vedlo také k tomu, že se z nouze začaly namísto společenských vztahů pěstovat vztahy příbuzenské. Zcela se zapomnělo na to, že dospělým se člověk může stát jenom tehdy, když je citově nezávislý na rodičích a příbuzných vůbec. Proto jsou dosud u některých národů mladí lidé před iniciací dlouhou dobu odloučeni od příbuzných, a po iniciaci nesmějí ani dávat najevo, že své dřívější příbuzné poznávají. Zcela vymizelo původní pojetí, že dospělí si hledají přátele podle podobného smýšlení, a ne podle pokrevního příbuzenství.

Zcela se vytratilo původní pojetí sexu jako prostředku k udržování životních sil, sexu, který je víc než pouze "spojením s touto ženou, s tímto mužem, ale touhou stát se celým člověkem". A pojetí, že sex je věcí pouze zúčastněných osob teprve.

Zcela zmizela otevřenost mezi lidmi. Člověk nepřistupuje k druhému s otevřeností, připraven na obejmutí, ale naopak se upevní tak, aby vydržel sprosté nadávky, hysterický záchvat, atd. Tyto nenormální reakce jsou dnes natolik běžné a všeobecné, že nějaká otevřenost je možná teprve tehdy, až když někdo někoho pozná natolik, že ví, že se těchto nenormálních reakcí nemusí obávat.

Jak patriarchální převrácené pojetí polarit, tak emancipace chápaná jako stejnost mužů a žen, vede k tomu, že "polarita pohlaví mizí a s ní erotická láska, která je na ní založena".

...Lidé se smíšenými polaritami totiž nejsou muž i žena, ale ani muž, ani žena. (tak nějak E. Fromm)

I časté tvrzení, že muži jsou založeni polygamně, kdežto ženy monogamně, je naprosto nesprávné. Ženy jsou dnes pro polygamii daleko přístupnější než muži. Díky své aktivní polaritě jsou daleko víc "osobnostmi", nepodrobují se tak snadno různým předpisům a nařízením. Žena, která udržuje víc vztahů, proto netrpí výčitkami svědomí, kdežto muž za takových okolností zpravidla ano. Muž je totiž daleko náchylnější se těmto "rozumovým" omezením podrobovat, žena se řídí víc citem. Je to hlavně proto, že muži se cítí povýšeni nad ženy, cítí tedy jakousi pseudozodpovědnost, jakousi povinnost "jít příkladem" v dodržování "zákonů" (které si ostatně sami vymysleli). A i v případě, že muž několik vztahů udržuje, často se nejedná o citové vztahy, ale o to, aby si za každou cenu "něco" dokázal, a jde tudíž zase jen o rozumovou úvahu. Patriarchální polygamie pak už vůbec není založena na citovém, ale na vlastnickém vztahu.

A další tvrzení, že je dnes těžší pro ženu najít muže, než pro muže najít ženu (už na první pohled nesmyslné), také souvisí s tím, že jen málo mužů je schopno citového vztahu. Navázat kontakt je pro ženu mnohonásobně snazší. Jelikož však ne každý muž vyhovuje, je velký "odpad". U mužů je to naopak. Je téměř nemožné navázat kontakt, ale když se to povede, je pravděpodobnost, že žena bude schopna citového vztahu daleko větší.

V prvobytně pospolné společnosti směřovala výchova k tomu, aby byl sex prožíván na co nejvyšší úrovni. V době patriarchátu pak byly všechny tyto věci postupně zapomenuty, a pokud jde o dnešní sexuální výchovu, dokonce se zdá, že naopak ve všem směřuje k tomu, aby byl sex prožíván na úrovni co nejnižší.

Napomáhají tomu patriarchální a matriarchální tendence, které vylučují rovnoprávnost partnerů, instituce manželství, která nahrazuje cit vlastnictvím, požadavek monogamie, který je kvantitativním i kvalitativním omezením sexu, zákaz dětského sexu, který má za následek zaostání sexuálního a citového vývoje, a zejména dnešní asexuální "morálka", která útočí hlavně proti vyššímu sexu a přitom nízký sex nechává na pokoji nebo jej dokonce ospravedlňuje. Dále tomu napomáhá i dnešní stěhování do velkoměst, kde je pro větší anonymnost daleko menší možnost komunikace mezi lidmi, a tím i podstatně míň sexu než v menších městech či na vesnici.

Je třeba si uvědomit, že jediným důvodem proti sexu je, že člověk sex ať po fyzické či psychické stránce nezvládá.

-----

1) Přenos vazby na matku se může projevovat i v dost skrytých formách. Z psychologického hlediska však není rozdíl mezi dítětem dožadujícím se pozornosti matky, a "dámou", která vyžaduje přehnanou pozornost muže či společnosti. Infantilismus je i činění si přehnaných nároků na partnera - např. požadavek "věrnosti". Dále je infantilismem i monogamie jakožto hledání "jistoty" - mateřské jistoty.

2) "Láska není především vztah k určité osobě; je to postoj, orientace charakteru, určující spřízněnost se světem jako celkem, a nikoli s jedním "objektem" lásky. Miluje-li někdo jen jednoho člověka a ke všem ostatním lidem je lhostejný, není jeho láska nic jiného než symbiotické připoutání či rozšířené sobectví. Většina lidí však věří, že lásku představuje objekt, ne schopnost. Věří dokonce, že je důkazem intenzity jejich lásky, nemilují-li nikoho jiného než "milovanou" osobu. To je stejný klam, o němž jsme hovořili již dříve. Někdo totiž nevidí, že láska je aktivita, síla duše, věří, že vše, čeho je třeba, je najít správný objekt - a pak již vše půjde samo od sebe." Erich Fromm

3) V knize Odvěké tabu a dnešní člověk je psáno o zkušenostech hippies:

...Z jejich zkušenosti však vzniká nový pojem promiskuitní lásky: skupinová láska a sexuální účastenství. Skupinové manželství nedávno propagoval časopis Modern Utopian v seriálu článků. V jednom z nich píše T. Pascal:

"Ve způsobu jednoúrovňového, lineárního života jsme vedeni k víře, že každý z nás může podle výchovy, emočně a jinak, zapadnout pouze do jediné společenské a profesionální přihrádky. Milióny mužů a žen, jimž byla vsugerována představa tohoto lineárního rozvoje a štěstí, si vůbec nedovede představit, že existuje mnoho lidí, kteří by mohli vnést do jejich soukromého života radost a zájem o ně... Věříme, že ti, kteří si plně uvědomují komplikovanost naší doby, musejí hledat novou úroveň mezilidských vztahů. Užíváme výrazu mnohoúrovňový, protože nemáme vhodnější výraz, ale je to přesně to, oč skupinové schůzky (Group-Dating) usilují: nabídnout každému ve skupině širší souvislost k zdůraznění nebo zvýšení jeho emočního, osobního a duchovního růstu. Akt vzájemné lásky mezi dvěma lidmi různého pohlaví v určité skupině je plně vědomý a chtěný a nemá žádný podtext a není to "hra". Koná se otevřeně a, jak musíme dodat, s určitým osobním zájmem o všechny ostatní členy oné určité skupiny. Díváme se na to takto: při takovém postupu je širším cílem umožnit existenci druhých, a to nejen jako abstrakcí, ale živých bytostí. Pomocí takového rozšířeného uvědomování můžeme vytvářet větší a hlubší lásku než ti, kdož lpí na vzájemných vztazích, vyplývajících z jedné úrovně."

4) "Hlavní příčinou růstu populací pokud vůbec k němu došlo, bylo snížení hustoty společenských vztahů. Početní růst pravěkých společností nemůžeme proto považovat za autonomní faktor, který by mohl sám o sobě vysvětlit ať ekonomické nebo historické změny v pravěkých společnostech; růst populací je naopak jevem, který lze považovat za důsledek ekonomických, společenských nebo historických změn (v užším slova smyslu)." Evžen Neústupný

5) Spojení plodnosti s agresivitou je možné doložit i skutečností, že muži vegetariáni mají nižší plodnost - pohyblivost spermií než muži masožravci. Není však radno se na tuto "sterilitu vegetariánů" příliš spoléhat (viz přemnožená Indie).

6) Je pravda, že většina mužů udržuje funkční schopnost onanií. Je známo, že přes 70% ženatých mužů onanuje. V průměru dokonce i ženatí muži častěji onanují než souloží. - Příliš to nesvědčí o domnělém dostatku sexu v manželství. ...O svobodných ani nemluvě. (Snad by se v současné době dalo dokonce mluvit o vzestupu onanie související s úbytkem sexu.) Onanií je sice možné zabránit impotenci po fyziologické stránce, degeneraci orgánů, ne však impotenci psychické. Při pohlavním styku jsou okolnosti podstatně odlišné, a člověk na ně nemusí být psychicky připraven.

7) "Newyorský psychiatr dr. R. Rabkin prohlašuje: "Potřeba mít děti není u ženy větší než jíst špagety. Ale jestliže žijete ve světě, kde každý jí špagety v přesvědčení, že je potřebuje a že po nich touží - budete myslet stejně i vy." Jiný vědec, dr. William Goode, předseda Americké sociologické společnosti, píše: "Existují reflexy, například mrkání, nebo pudy, jako je sex. Neexistuje však žádný vrozený pud mít děti." Když žena slyší takovéhle názory, má pocit, že byla oklamána, kdežto její děti jí považují za naivní slepici." K. Jankowski

 

... Nízký sex, sex který bývá spojen s plozením, sadismem, masochismem, atd. - vybití přebytečné, často destruktivní energie, se sublimuje do techniky, do násilí, válek, ničení, zabíjení aj. Často se uvádí i jistá "dělba práce" - že u mužů bývá sex sublimován do techniky a násilí, u žen do rození. Nejde však o nějakou přesnou hranici - třebaže mají ženy na plození větší podíl - muž dává pouze jednu buňku, žena celý zbytek, mají na něm v současné době větší zájem muži. - Po dětech touží daleko větší procento mužů než žen.

Vysoký sex, touha po něčem vyšším, povznášejícím, touha naplnit se, nabít se kladnými, konstruktivními silami, touha dávat lásku celému světu, se za okolností, kdy je sexu nedostatek, projevuje hledáním těchto povznášejících sil jinde, a tím jinde bývá umění.

Umění je tedy zhruba řečeno náhražkou za sex (vyšší sex). - Což ovšem může znít jako odsouzení umění. Odsouzení si však zasluhuje pouze umění, které už necítí se sexem spojitost, které se cítí od něj zcela odtržené či nad něj povýšené, umění které je jen samoúčelným útěkem, který nikam nevede. Naopak správně pochopené umění může být vhodným prostředkem citové a tím i sexuální výchovy, zvlášť v dnešní době, kdy je sexuální vývoj značně narušen. Velice zjednodušeně řečeno: I člověk, který je natolik citově nezralý, že by při pohledu na nahou ženu byl stržen nízkým chtíčem, může vnímat krásno a touhu po něčem vyšším při pohledu na ženské tělo umělecky podané. Správně pochopené umění má vést i citově nezralého člověka a člověka se smíšenými polaritami, pro něhož zprvu není vyšší sex možný, k tomu, aby nakonec vyššího sexu schopen byl. Má rozvíjet touhu po vyšším, vznešeném, nejprve v oblasti, kde by člověk pro svou nezralost a špatnou připravenost nebyl strháván k opaku. Umění, které toto nemá neustále na mysli, může snadno zbloudit.

... Přehnaný výskyt sexu v umění, charakteristický pro dnešní dobu, pramení z naprostého nedostatku sexu - když už není sex v běžném životě, tak aspoň na plátně či na papíře. (Této zákonitosti, že u národů, kde se o sexu hodně mluví, ve skutečnosti sexu moc není, si také všímá už B. Malinowski.) Takovéto "umění" však citovému vývoji lidí příliš nepomáhá.

Pravěcí lidé dokázali do jisté míry zapřáhnout do služeb umění i nízký sex. Důvodem ke stavbě mnohých megalitických staveb byla snaha o spoutání přebytečné energie lidí, která by se jinak mohla projevit destruktivním způsobem. Šlo o vědomé řízení těchto sil, a jak vidíme ze zachovaných památek, velice promyšlené. Později za patriarchátu samozřejmě stavba velkých staveb zdegenerovala na zálibu megalomanských vládců.

 

... Původní Freudovo pojetí jednoho sexu a jedné sublimace je snad největší chybou původní psychoanalýzy. - Těžko může vzniknout skutečné umění sublimací nízkého sexu. Výchozí kvalita zůstává u sublimace stejná. Změnit je možné pouze oblast, ve které se uplatňuje. (V ideálním stavu tak, aby člověk nebyl strháván věcmi, na které ještě není připraven, nebo aby energie nepůsobila destruktivně, případně aby působila destruktivně pouze na svého původce.) Pro umění musí být charakteristická touha po něčem vyšším, touha po dobru, po poznání. Tato touha musí být v člověku ještě dřív než k umění přistoupí. Pokud člověk v sobě tuto touhu nemá, nemůže mu ani umění pomoci.

A pokud jde o dnešní konzumní "umění" či spíš o prostředky, které v člověku budí dojem kontaktu s lidmi - televize, filmy, rozhlas, beletrie aj., jde o to, že budí právě jen iluzi komunikace. Nejde o skutečný kontakt. Člověk tuto iluzi pasivně přijímá, ale sám se žádného kontaktu aktivně neúčastní. Jen se tím posilují sklony ke komunikaci na infantilní úrovni dítě - matka. Člověk si odvykne do vztahu něco dávat. (Takže islámský zákaz zobrazování lidského těla není zase tak úplně blbý.)

Každý druh takovéhoto umění je do jisté míry pornografií - podporuje jednostranný vztah. Přínosné může být jen potud, dokud si z něj člověk bere touhu po kontaktu, ne však, pokud i nízkou úroveň jednostranného vztahu.

 

... Masožravost a monogamie se stala rysem otrokářské společnosti, ale není člověku jako jedinci biologicky vlastní, není mu vrozena. Je mu vnucena až špatně pojatou "výchovou". Výchovou, která v podstatě výchovou není, neboť místo aby vedla k rozvoji individuálních schopností, vede u mnohých lidí ke ztrátě schopnosti samostatně myslet a jednat, k přijímání navyklých schémat. Člověk pak v podstatě přestává být člověkem, bytostí, která myslí a pracuje, neboť myšlení v navyklých schématech a stereotypní práci ani nemůžeme za myšlení a práci považovat.

Hlavním problémem je dnešní rodinná výchova, která je biologicky nepřirozená. Především jde o rušivý vliv otce. Podle E. Fromma by se měl otcovský princip - rozumová výchova uplatňovat ve výchově až od šesti let. Přesněji, až když se dítě zbaví citové závislosti na matce. Tím, že otec zasahuje do výchovy dřív, dochází k tomu, že vývoj vztahu dítěte k matce je narušen. Naprostá většina lidí se proto citové závislosti na matce nezbaví, a přenáší tuto vazbu i později do partnerských vztahů. - Spíš dnes vidíme pravý opak: otec se podílí na výchově právě do této doby, a pak dochází k rozvodu. (K rozvodům dochází nejčastěji, když je dítěti 3-7 let.) Nicméně nechci vylučovat, že i někteří muži mohou přistupovat k dítěti mateřsky a být tedy schopni vychovávat i zcela malé děti. Naproti tomu výchova v jeslích, třebaže ji provádějí ženy, je spíš otcovského typy. ...Výchova dětí není tak jednoduchá, a je proto třeba značné opatrnosti.

Podle E. Fromma se i náboženství stalo rozumovým - z původního náboženského cítění se stalo náboženské rádoby intelektuální tlachání, díky příliš zdůrazňovanému otcovskému principu. A podobně jako dnes postava otce v rodině narušuje vztah dítěte k matce, který se pak nemůže dál vyvíjet, a člověk ustrne na citové úrovni odpovídající kritickému věku zhruba tří let, je i postava Boha otce pro většinu dnešních věřících pouze rušivým elementem, který narušuje vývoj jejich vztahu k hmotě, realitě, a tak se stávají po této stránce hrubými materialisty. Náboženství tak člověku brání dosáhnout "nezávislosti na přírodě".

(Z požadované pasivity ženy pochází i známý psychiatrický problém - "nesnesu vedle sebe pěknou ženskou" - častá neschopnost žen snášet "konkurenci". Je to způsobeno tím, že jelikož ženy přijímají svou přidělenou pasivní roli a nevycházejí ven, je všude "ve společnosti" výrazná převaha mužů. Je-li všude mimo kuchyň početní poměr mužů a žen zhruba 5:1, není divu, že ženy na konkurenci nejsou zvyklé, kdežto muži byli nuceni si zvyknout. - Žena je zvyklá na to, že ve společnosti se točí všichni muži kolem ní, muži na to, že se všichni točí kolem jedné ženské.)

 


výňatek:

 

FETIŠISMUS

(aneb jak nedojít k úhoně citové)

 

Předně, co pod tímto pojmem rozumím. Fetišismem rozumím, když někdo dává přednost sexuálnímu objektu, který je možno vlastnit, před oboustranným vztahem. Tímto objektem může být cokoliv, nejen předměty, ale i lidé. Je lhostejné, zda je to vystřižený kus kalhotek, nebo manžel. Rozhodující je, že to musí být předmět, který je možno vlastnit. Fetišista je člověk, který je neschopen oboustranného vztahu, případně schopen je, ale tuto schopnost potlačuje, protože si myslí, že tím něco získá. Fetišista je schopen pouze vlastnit a neschopen dávat, případně někdo, kdo se do této pózy nutí.

Bylo by tedy možno rozlišit pravý a nepravý fetišismus, ale tím by se mohlo podcenit nebezpečí fetišismu "nepravého", a ignorovala skutečnost, že se zpravidla časem stane "pravým". A tak oba tyto druhy nejen na papíře, ale i v běžném životě splývají. Jde v podstatě o dvě fáze jedné a téže nemoci. Jejich rozlišování má smysl pouze v konkrétním případě určitého člověka, pro posouzení jeho léčitelnosti.

Takže tam, kde je vlastněný objekt, tam kde není reciprocita, kde je neschopnost citové komunikace, tam kde nejde o plnohodnotný vztah, jde o fetišismus.

Pojem fetišismus byl dosud chápán příliš úzce, nebyl poznáván ve vlastnickém vztahu k lidem, a zcela se ignorovalo nebezpečí jeho vzniku postupnou citovou degenerací.

Dnešní civilizace je vůbec ohrožena citovou degenerací.

Už Freud říká, že prekoxní demence (dementia praecox) - předčasné zblbnutí, narcismus a paranoia vznikají z neschopnosti citově vázat navenek.

Dnešní doba vůbec citovým vztahům nepřeje. Všechny přirozené citové vztahy, všechny vztahy, kromě vztahu k osobě, na kterou má člověk dokundamenty, byly prohlášeny za nemravné, obracet všechny city k Bohu ani není pro naprostou většinu lidí možné, a pokud se o to snaží, náboženství se pak také stává fetišismem. - Jak mi jeden známý říkal, když přijde do kostela, cítí nevraživé pohledy "věřících", a cítí jak v duchu říkají: syčáku, co tady chceš? pánbíček je náš! ...A nově vzniklé ideály také nedostačují.

(I když někdy kupodivu ano. Je podivuhodné, kolik dokáží vydržet lidé, kteří jsou oddáni nějakému, třeba i svrchovaně špatnému (například fašistickému) ideálu. Nesvědčí to samozřejmě o jeho správnosti. Svědčí to pouze o tom, že tito lidé se ještě úplně neuzavřeli a jsou do jisté míry schopni citové komunikace. - Spíš se udusíte v dokonale čistém pokoji, je-li vzduchotěsně uzavřen, než ve větrané žumpě.)

V dnešní době jsou prostě možnosti citových vztahů velmi omezené, a není divu, že pokud lidé plně nevyužívají ani možnosti které mají, časem schopnost citově vázat úplně ztrácejí, ...stávají se zprvu fetišisty, ...a pak dementními. Je dost šokující, když si člověk vzpomene na staré lidi, které zná, a na to, že dřív se nic takového nevyskytovalo, že dřív si lidé uchovávali duševní svěžest až do vysokého stáří a byli ctěni pro moudrost.

Někdo se již jako citově neschopný narodí. Je to karmicky dáno, a asi se s tím nedá nic dělat. Jiný tuto schopnost třeba zpočátku má, a později ji ztratí. I to může být karmicky dáno a těžko se tomu dá zabránit.

Horší však je, když někdo citově vázat schopný je, a předem si plánuje, že časem tuto schopnost ztratí, protože tento proces považuje na normální. Předem se programuje na nemoc. (A síla sugesce je mocná. Když budete léta žít v očekávání, že dostanete nějakou nemoc, a zvlášť nemoc psychického původu, nejspíš ji dostanete.) ...Tento postoj se v dnešní době stal naneštěstí všeobecným.

Je dost smutné, že citová degenerace a demence se dnes považují za zcela normální, a nikdo ani neuvažuje o tom, že by se proti tomu mohlo, nebo dokonce mělo něco dělat.

Bude vhodnější, popsat napřed průběh citové degenerace u ženy než u muže. U té tento vývoj úzce souvisí se vztahem k mužům a s plozením dětí, a ostatní náhražky hrají, na rozdíl od situace u mužů, jen podružnou roli.

(Málokterá žena tvrdí, že chlast je lepší než sex. Ženy jdou v této věci tak daleko, že odmítají uznat převahu mužských náhražek i v negativním aspektu. Většina z nich dokonce rozhodně popírá snadno dokazatelný fakt, že porodní bolesti nejsou nic proti pořádné kocovině.)

Žena může být neschopná partnerského vztahu už v době, kdy se stává ženou. (Tuto neschopnost mohla získat vlivem výchovy rodičů.) Pak se snaží najít muže, které může vlastnit, které může ovládat, kterými může orat, ukájí se na dementních, nebo se snaží pořídit si co nejdřív děti, bez ohledu na to s kým, a uplatňovat své vlastnické sklony přímo na nich.

Nebo zprvu citově schopná je, pak se vdá, vztah k manželovi se časem citově vyčerpá, a jelikož jiné citové vztahy nepěstuje, ztratí nejprve schopnost citově vázat s dospělým člověkem, a tak se buď stane vztah k manželovi vlastnickým, což může po nějakou dobu uspokojovat, nebo, pokud si to manžel nenechá líbit, začne uvažovat o tom, že by se dokázala citově vázat na děti - ty jsou přece menší, snadněji ovladatelné, a vůbec je to jednodušší.

...Nebo obojí.

Pokud se váže na děti a schopnost citově vázat na někoho jiného ztratí, udržuje ji to "při životě" dokud děti má. Jakmile děti vyrostou a od ní odejdou, během pár let je z ní senilní troska. To matky často cítí a tak se snaží udržet u sebe děti co nejdéle - a i v jejich 40 či 50 letech se k nim chovají jako k malým dětem. Není to láska. Je to neschopnost lásky k někomu jinému.

A pokud se váže pouze na partnera, a pokud její vztah k partnerovi zdegeneruje natolik, že na této úrovni už není možné navázat s nikým jiným, pak dochází k rychlému úpadku právě po ztrátě partnera.

Tato neschopnost citového vztahu ve vyšším věku může být předem karmicky daná - člověk tuto schopnost ztratí a těžko se tomu dá zabránit; nebo uměle vypěstovaná.

Dnešní postoj mnoha mladých žen, dosud schopných citového vztahu, které tvrdí, že zatím děti nechtějí, ale že až jim bude třicet, že děti chtít budou, protože pak by byly samy a nikoho by neměly, je hrůzný.

Jinými slovy:

Předem počítají s tím, že do třiceti citově zdegenerují natolik, že už nebudou schopny citového vztahu k dospělému člověku.

Je pravda, že svému postoji nerozumějí, že se programují nevědomě. Ale právě tomu by měly rozumět.

Je pravda, že je mnoho žen, které chtějí v pokročilém věku děti. Ale je třeba vědět, proč tomu tak je, a co dělat, aby člověk nešel stejnou cestou, jak tomu zabránit.

U mužů je vývoj složitější, neboť tu hrají větší roli umělé náhražky - zejména alkohol, sport a nejrůznější "zájmy". Tyto náhražky jsou povýšeny nad sex, a tak se tu spojuje přímý otupující vliv např. alkoholu, a psychický vliv mnohahodinových hospodských řečí stylu: žena je žena, ale cigareta to je pokouřeníčko. Muži také nepřipustí, že by jim bylo z jejich náhražek špatně - pokud jim špatně je, svádějí to zpravidla na něco jiného.

...I tady je vidět opačné pochopení polarit:

citově zdegenerované ženy se chlubí, kolik toho vytrpěly při porodu, a citově zdegenerovaní muži tím, kolik toho dokázali vypít, a nic jim nebylo.

A přitom právě mužské polaritě odpovídá pasivní karma, snášení utrpení, a ženské aktivní karma - vytrvalost v činnosti.

(Při posuzování toho, jak kdo trpí, je dobré vědět, že množství utrpení není přímo úměrné tomu, jak věc navenek vypadá. I navenek stejná věc může nést různé množství karmy.)

Vidíme tedy, že typickou ženskou náhražkou za plnohodnotný vztah jsou děti, mužskou chlast.

A také je tu dobře patrné přeceňování náhradního, vlastněného objektu, známé z psychoanalýzy - ženy povyšují nad oboustranný vztah děti, muži alkohol, nebo své "zájmy".

(Případné vychvalování ovládnutých partnerů je dostatečně známo.)

Fetišismus je také "výchovně dědičný". Když byl někdo po jistou dobu vlastněným objektem, chce si to zpravidla vynahradit, odreagovat tím, že bude on sám někoho vlastnit. Když k někomu zaujímali takovýto vztah rodiče, bude chtít tento postoj uplatňovat vůči partnerovi, když někdo zaujímal podřízenou roli ve vztahu s partnerem, bude si to chtít vynahradit na dětech, apod.

"... dáte-li muži moc nad ženou a ženě moc nad dítětem, pěstujete ve světě tyranii". Simone Beauvoirová

Hlavním nedostatkem výchovy v dnešní společnosti je jednak přílišná izolace, nemožnost citových vztahů.

"Nedostatek sociálních kontaktů - především ztráta lásky podporuje agresi." Konrad Lorenz

A pokud nějaké citové vztahy existují, jsou nepřirozeně omezeny na jednoho partnera, a po jejich odeznění bývají často nahraženy ne jiným partnerem, ale náhradním objektem, často dětmi.

"Je-li žena uzavřena v domácnosti, vyžívá se v hrabivosti.""Manželská láska = nenávist.""Manželství muže sráží a ženu ubije.""Manželství - zvrácená instituce.""Manželství zabíjí lásku." Simone Beauvoirová

 

"Spárovaní živočichové jsou agresivnější." Konrad Lorenz

 

Děti jsou ovládnuty a není umožněn jejich zdravý vývoj. Není divu, že takto vychovávané děti nejsou v dospělosti schopny oboustranného citového vztahu.

O lásce k dítěti říká Freud jasně, že je to přenos narcismu, egoismu.

Můžeme se zamyslit i nad tím, co považuje za důležité pro vývoj osobnosti Erik H. Erikson:

Pocit identity je pocitem vnitřní souvislosti a totožnosti v průběhu vývoje. K uskutečnění takového stavu je třeba několik skutečností. Během prvních formativních let je třeba, aby osobnost dítěte byla rodiči uznávána. V dalších letech je třeba postupného osvobozování od nadměrného vlivu osobností rodičovských tak, aby mladistvý byl schopen zvolit si sám jiné vhodné osoby za své další identifikační vzory, a konečně je třeba i toho, aby takové osoby pro něho skutečně existovaly, aby mu společenské okolnosti dovolily se s nimi setkat.

Je však třeba rozlišovat, nakolik je citová degenerace skutečná a nakolik namlouvaná - nakolik je kontakt skutečně nemožný, a nakolik jde o dobrovolné přijímání norem společnosti, které tento kontakt zakazují.

Zevní odepření je považováno za neškodné. Patogenní je teprve odepření vnitřní, kdy člověk již tyto omezující normy přijal za své, a tak tu působí "síly svědomí" - skupinové duše. K tomu však může dojít právě dlouhodobým vlivem vnějšího odepření.

Fetišem může být i droga. - Splňuje veškerou jednu podmínku, která je pro to nezbytná - lze ji vlastnit. Slovo "fetiš" tedy může znamenat i fetišistu. Není to tedy jen pouhá slovní shoda.

Proto je možné "léčit" narkomanii přenosem. Narkoman může omezit dávky nebo i přestat se svou drogou, najde-li se nějaká dívka. Problém však je v tom, že k ní zpravidla zaujme typicky fetišistický - vlastnický vztah. Dnešní chápání manželství a monogamního vztahu vůbec pak napomáhá jen upevnění tohoto přenosu, a vlastní vyléčení - pochopení nezdravosti vlastnického vztahu a obnovení schopnosti citového vztahu činí ještě nesnadnějším.

Pokud se do něčeho takového pouštějí z dobré vůle mladé dívky, neznalé psychoanalýzy, může to být pro ně i nebezpečné. Nedokáží totiž to, co je nezbytně třeba - udržet odstup a nenechat se ovládnout.

A pokud chce nějaká energická žena předělat někoho, kdo je upnut na náhradní objekty, a přistupovat přitom k němu vlastnicky, neuvědomuje si, že ten druhý bude chtít přistupovat k ní také vlastnicky, a že z toho vyplyne jen stálé napětí, stálý boj.

Na to, aby se u někoho změnil objekt i postoj, na to jsou třeba trochu hlubší znalosti než jaké má ten, kdo chce předělávat.

Především je třeba zvážit, zda ten, koho chceme léčit, může být vůbec výhledově schopen jiného než vlastnického vztahu. Vztahu bez žárlivosti - reakce na porušování "vlastnických práv".

Pokud je však tak těžká léčba pokročilé nemoci, je prevence poměrně snadná:

Pěstovat v co největší míře citové vztahy. - Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj - bez ohledu na jejich počet a ty blbosti, kterým se říká morálka. Jen tak si může člověk udržet schopnost citově vázat a s tím spojenou duševní svěžest až do vysokého stáří. Kdo své hřivny z ohledu na "mravnost" zakope, tomu bude vzato i to málo, co má.

Touha po dětech, "mateřský pud" tedy není ničím jiným než stupněm citové degenerace, kdy už vztah k partnerovi plně nedostačuje, kdy už žena není schopna citově vázat na dospělého člověka.

I touha po vdavkách svědčí o citové degeneraci. Je stupněm citové degenerace, kdy se dává přednost vlastnickému vztahu před citovým.

Klasická citová degenerace tedy probíhá ve stupních: sňatek, děti, demence či paranoia.

Nebo trochu abstraktněji:

náhrada citového vztahu vztahem vlastnickým - náhrada přirozeného objektu objektem náhradním - neschopnost žádného vztahu.

To, že dnes mnoho žen ve třiceti letech touží po dětech a ve stáří jsou dementní, tedy není dáno biologicky, ale způsobem života v dnešní společnosti, či spíše nevyužíváním ani těch možností, které společnost člověku dává.

Přemýšlejte o tom, nakolik jste schopni citových vztahů a nakolik neschopni, nakolik si tuto neschopnost namlouváte. Nakolik jsou citové vztahy možné a nakolik nemožné. - A nakolik si tuto nemožnost namlouváte. A zjistíte-li nějaké rezervy, neváhejte jich využít.

the End


Každá činnost, kterou vykonáme, každý pohyb těla, každá myšlenka, kterou pomyslíme, zanechá určitý otisk v mysli, a i tehdy, když tyto stopy nejsou na povrchu viditelné, jsou dostatečně silné, aby působily pod povrchem v podvědomí. To, co jsme, je každým okamžikem určeno konečným součtem těchto dojmů na mysl. Co já právě v tomto okamžiku jsem, je výsledkem konečného součtu všech dojmů mého předchozího života. Právě to je míněno charakterem. Charakter každého člověka je určen konečným součtem těchto dojmů. Převládají-li dobré dojmy, bude charakter dobrý, jestliže špatné, charakter bude špatný. Když člověk neustále slyší zlá slova, když myslí zlé myšlenky a dopouští se zlých činů, jeho mysl se naplní špatnými dojmy, a ty ovlivní jeho myšlení a jednání, aniž by si toho byl vědom. Skutečně, tyto dojmy pracují nepřetržitě, a jejich výsledkem musí být zlo. Takový člověk musí být zlý. Nemůže za to - konečný součet těchto dojmů v něm zplodí mocnou hnací sílu ke konání špatných činů. Bude jakoby strojem v rukou svých dojmů a ty ho donutí, aby činil zlo.

Vivékánanda - Karma-jóga


další tituly na podobné téma :

 

Mistr Mantak Chia & Maneewan Chia:

LÉČIVÁ LÁSKA

KULTIVACE ŽENSKÉ SEXUÁLNÍ ENERGIE I, II

Příručka taoistického mistra obsahující množství návodů a cvičení k nastolení duchovní a tělesné harmonie.

Podrobnosti viz

http://mojweb.sk/sexualita

nebo

http://www.mujweb.cz/www/Kultivace

http://www.mujweb.cz/www/Sexualita

 

======================================================

 

J.Starkbauer:

VĚČNÉ TABU - EROS A ETOS V NÁBOŽENSKÝCH SYSTÉMECH I

http://www.mujweb.cz/www/Sexualita

======================================================

 

Charles Poncé: 

HRA  ČARODĚJŮ - KOŘENY ESOTERICKÝCH UMĚNÍ

Kniha uvádí čtenáře do všeobecných základů esoterních nauk a spojitosti mezi astrologií, kabalou, tarotem, I-ťing, alchymií a jungovskou psychologií.

http://www.mujweb.cz/www/Astrologie_okultismus_a_magie

http://www.mujweb.cz/www/SPIRITUALITA_ESOTERIKA_MYSTIKA

======================================================

Guy Casaril: 

RABBI ŠIMON BAR JOCHAJ A KABALA

http://www.mujweb.cz/www/Astrologie_okultismus_a_magie

======================================================

 

 

 

K N I H Y

z edic

SVĚTOVÉ DUCHOVNÍ PROUDY,

MEDICA

a

B U D O

v y d á v á
už přes 20 let

CAD PRESS

Nejstarší česko-slovenské vydavatelství ezoterické a religionistické literatury a knih o asijských bojových uměních a léčitelství

(založeno 1980)


ALTERNATIVNÍ MEDICÍNA, ANTROPOLOGIE, ASIE, BOJOVÁ UMĚNÍ, BUDDHISMUS, BUDO, ČCHAN, ČCHI-KUNG, ČÍNA, DUCHOVNÍ NAUKY, ESOTERIKA, ETNOGRAFIE, FILOZOFIE, HINDIUSMUS, CHI-KUNG, INDIE, ISLÁM, JÓGA, KABALA, KOSMOGONIE, KŘESŤANSTVÍ, KUNG-FU, LÉČITELSTVÍ, LEGENDY A MÝTY, LITERATURA, MAGIE, MEDITACE, MYSTIKA, MYTOLOGIE, NÁBOŽENSTVÍ, ORIENT, PARAPSYCHOLOGIE, PSYCHOLOGIE, PSYCHOTRONIKA, RELIGIONISTIKA, SPIRITUALITA, SÚFISMUS, ŠAMANISMUS, TAI-CHI CHUAN, TAO, TERAPIE, TIBET, ZEN


CAD PRESS

Richard F. HRABAL

Office: Luda Zubka 23 (PP 5)

SK-844 05 Bratislava 42 - Dúbravka

Na požádání Vám kdykoli zašleme náš kompletní katalog a ceník v elektronické podobě!

 

Telefon:

(02) 6436 9928

Telefon z ČR: 00421 903 159 404

 

http://mojweb.sk/cad

http://www.mujweb.cz/www/CADPRESS

http://web.stonline.sk/cad

http://cad.webpark.sk

 


VELKOOBCHODNÍ DISTRIBUCI

pro knihkupce, organizace a knihovny

V ČESKÉ REPUBLICE

zajišťuje firma

S A N A

a

částečně i distribuce

K O S M A S

 

Záleží JEN na knihkupcích, zda naše knihy objednají a zařadí do své nabídky !

 

Na požádání Vám kdykoli zašleme náš kompletní katalog a ceník v elektronické podobě!

Vyhladavac NAJDI.TO

Seznam

QUICK.CZ - hledá a najde!

Prodej našich knih v Praze



 

Server alternativní medicíny


Počítadlo
Počitadlo funguje od 27. 07. 2003