Čínské tradiční zbraně kung-fu / kungfu neboli wu-šu / wu-shu

STAROVĚKÉ ČÍNSKÉ ZBRANĚ

Průvodce historií válečných nástrojů a tradičních zbraní čínských bojových umění

Dr. Yang Jwing-ming

 

   

Obsáhlá a podrobná příručka jak pro adepty praktikující tchaj-ťi (taiji / tai chi) a tchaj-ťi čchüan (taijiquan / tai chi chuan), tak pro vážné zájemce o čínskou historii a bojová umění, resp. o dějiny a techniky válečných umění všeobecně.  Pojednává o zbraních používaných čínskými válečníky v bitvách během posledních 3 000 let (od dynastie Šang po dynastii Čching), stejně jako o zbraních vytvořených k individuální sebeobraně, resp. v rámci rozličných škol kung-fu. Obsahuje okolo 350 ilustrací – vyobrazení zbraní.

Autor, jenž je presidentem Jangovy akademie bojových umění (YMAA) v Bostonu, čerpá převážně z historických čínských spisů a klasických příruček, které nebyly nikdy přeloženy do evropských jazyků!

Přeloženo z anglického originálu Ancient Chinese Weapons – A Martial Artist’s Guide (Yang's Martial Arts Association / YMAA), Jamaica Plain, Massachusetts, 1999)

 

Edice BUDO

cca 200 stran / okolo 350 ilustrací

ISBN 80-88969-04-2

 

 

N O V I N K A
vydavatelství
CAD PRESS

 

E-Mail:

cad@atlas.sk

cadpress@stonline.sk

cad@atlas.cz

 

 

 

 

Obsah knihy:

 

 

Kapitola 1. VŠEOBECNÝ ÚVOD

1-1. Úvod

1-2. Obecné informace

1-3. Zbraně a čínská geografie

1-4. Zbraně a mistři bojových umění

1-5. Zbraně a bojová strategie

1-6. Historický přehled

1-7. Historie a vývoj zbraní

 

Kapitola 2. DLOUHÉ ZBRANĚ

2-1. Úvod

2-2. Velmi dlouhé zbraně

2-3. Dlouhé zbraně

 

Kapitola 3. KRÁTKÉ ZBRANĚ

3-1. Úvod

3-2. Velmi krátké zbraně

3-3. Krátké zbraně

 

Kapitola 4. LEHKÉ ZBRANĚ

4-1. Úvod

4-2. Lehké zbraně

 

Kapitola 5. STŘELNÉ A VRHACÍ ZBRANĚ

5-1. Úvod

5-2. Střelné a vrhací zbraně

 

Kapitola 6. ŠTÍTY A BRNĚNÍ

6-1. Úvod

6-2. Štíty

6-3. Brnění

 

Kapitola 7. Závěr

Příloha A. Přehled / rozdělení zbraní

Příloha B. Chronologická tabulka čínské historie

Příloha C. Slovníček čínských výrazů

 

 

Tabulky zbraní

 

 

 

Dlouhé zbraně

 

 

Velmi dlouhé zbraně

1.                 Kónická tyč dlouhá 18 čch’ (Šuo / Shuo; Mao-šuo)

2.                 Kopí neboli dlouhé kopí (Mao)

3.                 Hůl dlouhá 12 nebo 13 čch’ (Šu nebo Čang-er / Zhang-Er)

4.                 Kónická tyč dlouhá 9 čch’ (Ťiou-čch’ / Jiu-Chi)

 

Dlouhé zbraně

A.                Jednoduché dlouhé zbraně

1.                 Hůl neboli palice (Kun / Gun nebo Tchiao-c’ / Tiao-Zi)

2.                 Kopí (Čchiang / Qiang)

3.                 Dlouhá hůl (Čchang-pang / Chang Bang)

4.                 Šavle na dlouhé násadě (Ta-tao / Da Dao)

5.                 Lopata neboli rýč (Čchan / Chan)

6.                 Vidlice (Čcha / Cha)

7.                 Hrábě (Pa a Tchang)

8.                 Kopí ve tvaru L (Halapartna s plochou hlavicí) (Ke / Ge)

9.                 Halapartna (Ťi / Ji)

10.            Bojová sekera na dlouhé rukojeti (Jüe / Yue)

11.            Štětec, Jehlicové pero, Mosazná pěst (Pi / Bi, Pi-čua / Bi Zhua, Tchung-čchüan / Tong Quan)

12.            Srp na dlouhé rukojeti (Ta-lien / Da Lian)

13.            Pařát na dlouhé rukojeti (Čua / Zhua)

14.            Motyka (Pa-tchou / Ba Tou)

15.            Buddhova ruka (Fo-šou / Fo Shou)

16.            Ostatní zbraně na dlouhé rukojeti

a.                 Ohnivý hák (Chou-kou / Hou Gou)

b.                 Divoký nebeský zabiják (Teng-čang / Deng Zhang)

c.                 Stromový uzel (Čchun-ťie / Chun Jie)

d.                 Větrný ocas nebeského lotosu Tchan (Tchien-che-feng-wej-tchan / Tian He Feng Wei Tan)

e.                 Vlčí jehlice (Lang-sien / Lang Xian)

f.                   Lampová hůl (Teng-čang / Deng Zhang)

g.                 Dlouhé kleště (Čchang-ťiao-čchien / Chang Jiao Qian)

h.                 Pozvánka k přetahování holí (Čching-žen-pa / Qing Ren Ba)

i.                   Šavle Nebe-Země Slunce-Měsíc (Čchien-kun-ž’-jüe-tao / Qian Kun Ri Yue Dao)

B.                Párové dlouhé zbraně

1.                 Párové kopí se dvěma hlavicemi (Šuang-tchou-čchiang / Shuang Tou Qiang)

 

 

 

Krátké zbraně

 

Velmi krátké zbraně

1.                 Krátký meč (Tuan-ťien / Duan Jian)

2.                 Krátká šavle (Tuan-tao / Duan Dao)

3.                 Železné pravítko (Tchie-čch’ / Tie Chi)

4.                 Šavle s drážkou (Siao-tao / Xiao Dao)

5.                 Rukávový meč (Siou-li-ťien / Xiou Li Jian)

6.                 Krátký trojzubec (Tuan-čcha / Duan Cha)

7.                 Srp (Lien / Lian)

8.                 Vidlicový trojzubec (Pi-ťia-čcha / Bi Jia Cha)

9.                 Flétna (Siao / Xiao nebo Ti / Di)

10.            Činely (Pa / Ba nebo Nao)

11.            Vějíř (Šan / Shan)

12.            Dýka (Pi-šou / Bi Shou)

13.            Sekera mandarínka C’-wu (Zi Wu), Jelení hákovitý meč nebo Jelení parohová šavle (Jüan-jang-jüe / Yuan-Yang Yue nebo Lu-ťiao-tao / Lu Jiao Dao)

14.            Bodec E-mej (E-mej-cch’ / Emei Ci)

15.            Prstenec neboli kruh (Čchüan / Quan nebo Li)

16.            Sluneční a měsíční zubatá šavle (Ž’-jüe-ja-tao / Ri Yue Ya Dao)

17.            Měsíční zubatý bodec (Jüe-ja-cch’ / Yue Ya Ci)

18.            Palácový nebeský hřeben (Kung-tchien-šu / Gong Tian Shu)

19.            Štětec (Pi / Bi)

20.            Nůžky a pravítko (Ťien-tao-čch’ / Jian Dao Chi)

21.            Penízkové prstence a párové šavle (Čchien-ling / Qian Ling a Šuang-tao / Shuang Dao)

 

Krátké zbraně

A.                Jednoduché krátké zbraně

1.                 Meč (Ťien / Jian)

2.                 Šavle nebo meč s širokou čepelí (Tao / Dao)

3.                 Bičová hůl (Tvrdý bič) (Pien-kan / Bian Gan)

4.                 Bič / Tvrdý bič (Jing-pien / Ying Bian)

5.                 Železná tyč (Tchie-ťien / Tie Jian)

6.                 Tlouk či palička (Čchu / Chu)

7.                 Hůl (Pang / Bang)

8.                 Krátká sekera (Fu)

9.                 Berla (Kuaj / Guai)

10.            Kladivo (Čchuej / Chui)

11.            Mečové kopí (Ťien-čchiang / Jian Qiang)

12.            Železný dráp (Tchie-čua / Tie Zhua)

13.            Blokovací ústní dýmka (Lan-mien-sou / Lan Mian Sou)

14.            Šíp se dvěma háky (Šuang-kou-s’ / Shuang Gou Si)

15.            Mosazný muž (Tchung-žen / Tong Ren)

16.            Kruté kleště (Lie-čchien / Lie Qian)

B.                Párové krátké zbraně

1.                 Párový meč (Šuang-ťien / Shuang Jian)

2.                 Párová šavle (Šuang-tao / Shuang Dao)

3.                 Motýlí šavle (Chu-tie-tao / Hu Die Dao)

4.                 Hák (Kou / Gou)

5.                 Párový tvrdý bič (Šuang-pien / Shuang Bian)

6.                 Vlasová jehlice neboli Saj (Čchaj / Chai)

7.                 Ostrý kuřecí dráp jin–jang (Ťi-čua-jin-jang-žuej / Ji Zhua Yin Yang Rui)

8.                 Párová vidlicová hůlka (Šuang-čcha-kan / Shuang Cha Gan)

9.                 Tygří křížová blokovací zbraň (Kchua-chu-lan / Kua Hu Lan)

10.            Párové sekery (Šuang-fu / Shuang Fu)

11.            Kyj vlčí zub (Lang-ja-pang / Lang Ya Bang)

12.            Párové kladivo (Šuang-čchuej / Shuang Chui)

13.            Blokovací dveřní kleště (Lan-men-ťüe / Lan Men Jue)

14.            Kuřecí drápovitý srp nebo kuřecí šavlový srp (Ťi-čua-lien / Ji Zhua Lian nebo Ťi-tao-lien / Ji Dao Lian)

15.            Párové berly (Šuang-kuaj / Shuang Guai)

16.            Koňská halapartna (Ma-ťi / Ma Ji)

17.            Soudcovo pero (Pchan-kuan-pi / Pan Guan Bi)

18.            Jednoduchá berla Tao (Tan-tao-kuaj / Dan Dao Guai)

 

 

 

Lehké zbraně

1.     Cep (Šao-c’ / Shao Zi)

2.     Železný řetězový kyj (Tchie-lien-ťia-pang / Tie Lian Jia Bang)

3.     Trojdílná hůl (San-ťie-kun / San Jie Gun)

4.     Lehké kladivo (Žuan-čchuej / Ruan Chui)

5.     Měkký bič na holi (Kan-c’-pien / Gan Zi Bian)

6.     Čtyřdílná Tchang (S’-ťie-tchang / Si Jie Tang)

7.     Límcová hůl (Lien-ťia-kun / Lian Jia Gun)

8.     Dělený kovový bič (Ťie-pien / Jie Bian)

9.     Lanová šipka (Šeng-piao / Sheng Biao nebo Suo-piao / Suo Biao)

10. Kometová palice (Liou-sing-čchuej / Liu Xing Chui)

11. Bič s dračí hlavou (Lung-tchou-kan-pang / Long Tou Gan Bang)

12. Dráp švestkového květu nebo Dračí dráp (Mej-ča / Mei Zha a Lung-ča / Long Zha)

13. Létající pařát a Létající hák (Fej-čua / Fei Zhua a Fej-kou / Fei Gou)

14. Měkký kožený bič (Pchi-pien / Pi Bian)

15. Řetízkový meč neboli Řetízkové pero (Lien-c’-ťien / Lian Zi Jian nebo Lien-c’-čchiang / Lian Zi Qiang)

16. Bičové kopí neboli Řetězové kopí (Pien-c’-čchiang / Bian Zi Qiang nebo Lien-c’-čchiang / Lian Zi Qiang)

17. Dvojitá kometová palice nebo Dvojitá létající palice (Šuang-tchou-liou-sing-čchuej / Shuang Tou Liu Xing Chui  nebo Šuang-tchou-fej-čchuej / Shuang Tou Fei Chui)

18. Dvojitý Létající pařát (Šuang-tchou-fej-čua / Shuang Tou Fei Zhua)

 

 

Střelné a vrhací zbraně

1.                       Luk a šíp (Kung-ťien / Gong Jian)

2.                       Prakový luk neboli prak (Tan-kung / Dan Gong)

3.                       Kuše (Nu)

4.                       Zádový samostříl (Pej-nu / Bei Nu nebo Chua-čuang-kung / Hua Zhuang Gong)

5.                       Nášlapný samostříl (Tcha-nu / Ta Nu)

6.                       Létající šipky (Fej-Piao / Fei Biao)

7.                       Vrhací šípy (Šuaj-šou-ťien / Shuai Shou Jian)

8.                       Rukávový prstenec (Siou-čchüan / Xiu Quan)

9.                       Šipkový nůž (Piao-tao / Biao Dao)

10.                  Mince Luo-chan neboli Vrhací mince (Luo-chan-čchien / Lo Han Qian nebo Č’-čchien / Zhi Qian)

11.                  Křížová šipka Matka–Syn (Mu-c’-š’-c’-piao / Mu-Zi Shi Zi Biao)

12.                  Rukávový šíp (Siou-ťien / Xiu Jian)

13.                  Létající kameny (Fej-chuang-š’ / Fei Huang Shi)

14.                  Rukávové vejce (Siou-tan / Xiu Dan)

15.                  Létající bodec (Fej-c’ / Fei Ci)

16.                  Mosazné tyčinky (Tchung-ču / Tong Zhu)

17.                  Železná mandarínská kachnička (Tchie-jüan-jang / Tie Yuan Yang)

18.                  Jehlice švestkového květu (Mej-chua-čen / Mei Hua Zhen)

19.                  Jedovatý písek nebo Červená písková ruka (Tu-ša / Du Sha nebo Chung-ša-šou / Hong Sha Shou)

 

 

Štíty a brnění

Štíty

1.                       Boční štít (Pchang-pchaj / Pang Pai)

2.                       Zkosený štít (Aj-pchaj / Ai Pai)

3.                       Ruční štít (Šou-pchaj / Shou Pai)

4.                       Štít vlaštovčího ocasu (Jan-wej-pchaj / Yan Wei Pai)

5.                       Ratanový štít (Tcheng-pchaj / Teng Pai)

6.                       Jezdecký boční štít (Ťi-ping-pchang-pchaj / Ji Bing Pang Pai)

 

Brnění

1.                 Brnění

A.     Přilbice (Čou; Siang-tun-mou-tchou / Xiang Dun Mou Tou; Tou-ťien / Dou Jian)

B.     Kryt ramen a horní části hrudníku (Pchi-po / Pi Bo)

C.    Brnění těla (Šen-ťia / Shen Jia)

 

 

 

 

VŠEOBECNÝ  ÚVOD

 

1-1. Úvod

Čínské wu-šu (neboli „bojové techniky“; wushu), známé na Západě jako bojová umění, se vyvíjelo v Číně téměř 5 000 let. Na tomto vývoji se podílelo nejen mnoho škol boje s holýma rukama, ale také široké spektrum mistrů praktikujících cvičení se zbraněmi. S vývojem různých typů zbraní se vyvíjely i materiály a technologie jejich zpracování. Od nejprimitivnějších zbraní vyrobených z dřeva a kamene můžeme sledovat jejich vývoj přes měď, bronz, železo, mosaz a nakonec velmi pevné a přesto lehké slitiny. [Ocel vyráběli Číňané už od 2. stol. př.n.l.; ve středověku vyráběli i meče z wolframové oceli a v 10. stol. zavedli čínští zbrojíři v Japonsku technologii využívající dokonce titanové rudy. Kvalitní hliníkové slitiny, jako je alpaka či tzv. hliníkový bronz, vyráběli již ve 4. stol. Mosaz legovaná ze smithonitu a mědi se v Číně vyráběla zhruba od 5. stol. – pozn. českého editora.]

Ačkoli čínské zbrojařské mistrovství má slavnou minulost, jeho budoucnost je nejistá. Moderní kultura odvádí lidstvo od studia historických zbraní z různých důvodů. Za prvé, střelné zbraně se svým jednoduchým použitím a větším smrtícím účinkem jsou příčinou toho, že porozumění tradičním zbraním se lidem zdá být zbytečným. Za druhé, žije jen velmi málo kvalifikovaných mistrů, kteří vyučují, a tím zachovávají umění ovládání historických zbraní. A nakonec, stát se profesionálem v jakémkoli bojovém umění (zvláště v tom s výzbrojí), vyžaduje mnoho času, trpělivosti a cvičení. Zdá se, že v dnešní společnosti si jen málo lidí přeje vynaložit energii nutnou na zvládnutí starobylého umění čínských zbraní.

Studium a cvičení s čínskými zbraněmi, stejně jako osvojení kteréhokoli bojového umění, má hodnotu daleko přesahující hranici určenou perfektním zvládnutím technik. Je zde ještě vnitřní historická hodnota. Tato umělecká forma se vyvíjela po více než 5 000 let a reprezentuje neuvěřitelný vývoj lidské kultury. Je zde i umělecká hodnota. Stejně jako vynikající tanečník, i mistr bojových umění předvádí absolutní kontrolu nad svým tělem. Je zde hodnota pro zdraví člověka. Procvičování umění ovládání čínských zbraní vyžaduje náročný fyzický trénink. Celé tělo zesílí a dostane se do dobré kondice. Samozřejmě je tu i osobní hodnota ve smyslu umění sebeobrany. Válečné zbraně byly původně vyvinuty pro obranné účely. Cvičení s nimi trénuje jedincovo vnímání a reakční čas, což umožňuje rychlé a správné manévrování. Morální hodnota zůstává nejdůležitějším aspektem bojových umění se zbraní. Cvičící se musí naučit trpělivosti, vytrvalosti a pokoře. S pílí a oddaností jedinec posílí své spirituální přesvědčení a sílu.

Historické čínské zbraně svým velkým množstvím způsobují rozpaky u většiny adeptů bojových umění. K těmto rozpakům přistupuje skutečnost, že mnoho zbraní vzniklo v jiných místech než v Číně. Pro účely klasifikace uvádím, že orientální zbraně, které se dnes obecně používají, jsou  čínské, japonské, korejské, indočínské a okinawské.

Téměř všechny orientální zbraně mají původ v Číně a postupně se vyvážely do jiných zemí. V následujících staletích vývoje v různých kulturách se zbraně samozřejmě začaly lišit. Doufám, že tato kniha vyjasní nepřehlednost, která byla způsobena těmito okolnostmi.

 

 

1-2. Všeobecné informace

 

Ve starověké Číně se zbraně velmi lišily. Tyto variace vznikly z odlišností v: 1) terénu různých provincií, 2) fyzických proporcích adeptů bojových umění, 3) místní kultuře a životním stylu a 4) zvláštním určení každé zbraně. Rozumět všem aspektům bojových umění znamená chápat tyto odlišnosti a navíc rozumět i čínským zbraním samotným. Tato kapitola se proto bude zabývat klasifikací čínských zbraní a vysvětlí vztahy mezi zbraněmi a čínskou geografií, mistry bojových umění a bojovou strategií.

 

Klasifikace čínských zbraní.

V minulosti se v Číně používalo pro „zbraně“ názvu ping-čchi (bingqi), což se překládá jako „nástroj vojáka“. Později bylo toto slovo zkráceno na pouhé ping (bing). Proto čchang-ping (Chang Bing) znamená „dlouhé zbraně“ a tuan-ping (Duan Bing) znamená „krátké zbraně“. Další termín, který se běžně používá v Číně, je wu-čchi (wuqi), což se doslovně překládá jako „nástroje bojovníků“ nebo „bojové zbraně“.

Během 5 000 let historie ping-čchi (bingqi) se měnily styly, tvary, materiály a výrobní technologie od jedné dynastie k druhé. V období jedné dynastie, které mohlo trvat i 800 let, se vyvinulo nespočetné množství zbraní.

Abychom charakterizovali tento rozsah zbraní, bylo vybráno osmnáct druhů zbraní zahrnujících dlouhé, krátké, velmi krátké, lehké a vystřelovací zbraně. Bojovník, který mistrovsky zvládl všechny tyto typy, byl považován za Š’-pa pan-wu-čchi (Shi Ba Ban Wu Qi) neboli „mistra osmnácti bojových technik“.

V této kapitole je uvedeno těchto „osmnáct“ zástupců zbraní vybraných ze tří různých období. Běžné zbraně, klasifikované jako dlouhé, krátké, lehké a střelné a vrhací, budou shrnuty v Příloze A, která obsahuje čínské názvy, výslovnost a český překlad.

Problémy vznikly při pokusu o prezentaci relativně jednoduché klasifikace čínských zbraní. Za prvé, stejná zbraň může mít různé názvy v různých dynastiích, např. Šu ( kuželovitá tyč dlouhá 12 čch’) z dynastie Chan (206 př.n.l. - 220 n.l.) je identická s Čang-er (Zhang Er) z období dynastie Čching (1644-1911/12). Za druhé, zbraň s velmi malou změnou tvaru často dostala nový název. Např. halapartna s tupou hlavicí z dynastie Šang (1751-1111 př.n.l.) se nazývala Ke (Ge), ale typ s ostrou hlavicí, přestože jde o jinak zcela identickou halapartnu z období Jara a podzimu a Válčících států (770-221 př.n.l.), se nazývala Ťi (Ji). Nakonec, z historických spisů známe sice mnoho zbraní, ale jejich přesné tvary zůstávají mnohdy zahaleny tajemstvím. Například zbraň Fa  z dynastie Chan (Han,  ; 206 př.n.l. - 220 n.l.) byla považována za jednu z osmnácti hlavních zbraní, ale fa mohlo znamenat spíše „bojovou strategii“ než konkrétní zbraň. Ťüe (Jue) byl jakýsi druh zbraně ve tvaru ostrého kopí, jenž však dnes neexistuje. Nebo třeba Chuan (Huan), jehož název se sice překládá jako „prstenec“, ale je zařazován do třídy dlouhých zbraní. Pen (Ben) byl údajně odvozen od teslice, používané tesaři, ale detaily jeho tvaru zůstávají nejasné.

 

 

1-3. Zbraně a čínská geografie

Země tak rozlehlá jako Čína zahrnuje mnohé typy krajiny. Zatímco severní teritorium tvoří pouště a náhorní plošiny, na západě převažují horská pásma. Jihovýchodní pobřeží a centrální oblasti, kterým Číňané dávali po tisíce let přednost, se vyznačují teplým podnebím, mají bohatou vegetaci s mnoha jezery, rybníky a řekami.

Tyto geografické odlišnosti podmiňovaly i významné rozdíly ve vývoji místních kultur. Fyzický vzhled obyvatel, stejně jako etnické tradice, se liší od oblasti k oblasti. Takové rozdíly způsobily i různorodost zbraní, které vznikaly. Například Číňané ze severu bývali vyšší a silnější než jejich jižní bratři. Bojovníci ze severu užívali tudíž delší a těžší zbraně. Oproti tomu, Číňané z jihu, kteří byli nižší a všeobecně slabší, si osvojili kratší a lehčí zbraně odpovídající jejich postavě. Například dlouhá tyč, běžně nošená jižními bojovníky, byla nejméně o 15 cm kratší než její protějšek ze severu.

Kulturní prostředí a výsledný životní styl v různých oblastech přispěly k rozdílnostem ve výzbroji i bojových technikách. Severní Čína byla, díky rozlehlé přírodě, kolébkou kultury velmi podobné kultuře plání starého západu v Severní Americe. Tito lidé byli divočejší a mnohem lepší v boji na koních než lidé z jihu. Jihočínští bojovníci byli více kosmopolitní, bydleli v prostředí s hustějším osídlením, resp. městských konglomeracích, a stávali se z nich lepší bojovníci na zemi. Také díky teplejšímu počasí a velkým vodním plochám na jihu, byli lidé z jihu všeobecně lepšími plavci a bojovníky ve vodě než obyvatelé severní Číny.

Odlišnosti existovaly také mezi lidmi západu a jihovýchodu. V horách na západě se místní lidé specializovali na lov s trojzubcem. Stejnou zbraň přirozeně používali i k boji. V západních horách byli také běžní jedovatí živočichové, jako hadi, pavouci a stonožky. Po tisíciletích zkušeností se lidé naučili s těmito jedy zacházet. Tato zvláštní znalost učinila ze západních mistrů bojových umění experty na používání jedu na zbraních k jednoduššímu usmrcení nepřítele. Jihovýchod, na rozdíl od západu, byl velkou zemědělskou oblastí. Lidé zde používali motyky a brány na kultivaci půdy. Výsledkem jsou bojové techniky využívající motyky a bran, které zde vznikly.

Navíc země byla tak rozlehlá, že centrální vláda uplatňovala v historii malou kontrolu nad oblastmi vzdálenými od hlavního města. Během období sklizně útočily velké skupiny banditů na vesnice a celé je vykrádaly. Aby mohli vesničané čelit takovým útokům, najímaly si jednotlivé vesnice mistra bojových umění, který učil mladé lidi obraně. Protože bandité útočili bez varování, obránci byli nuceni použít jako zbraň cokoli měli po ruce. Proto se lidé naučili zacházet s motykou, hráběmi, bránami, trojzubcem nebo jinými běžnými zemědělskými či loveckými nástroji jako s obrannými zbraněmi.

Postupem času se v Číně rozvíjela komunikace a doprava. S rozšiřováním zbraní v zemi se vytratily místní rozdílnosti a bojové styly a techniky se vzájemně prolínaly, vytvářejíce národní směsicí.

 

 

1-4. Zbraně a mistři bojových umění

Všeobecně můžeme říct, že dobře trénovaný bojovník nosíval nejméně tři druhy zbraní. Měl primární zbraň, jako např. meč, šavli, hůl nebo kopí, se kterou byl nejzdatnější. Obvykle byly tyto zbraně známy i jeho nepříteli a měly největší sílu a smrtící potenciál. Sekundární zbraň bývala skrytá na jeho těle, snad bič nebo železný řetěz v jeho opasku nebo pár dýk v botách, které mohly posloužit v případě, že své hlavní zbraně ztratil během boje. Pro použití na velmi velké vzdálenosti nebo na překvapující útok v boji zblízka používal bojovník vrhací zbraně. Některé z těchto zbraní, které se daly snadno ukrýt (tzn. šipky nebo vrhací nože), se házely rukou, jiné (např. jehly) se vyplivovaly z úst a další (jako rukávové šípy) se vystřelovaly z trubičky vybavené pružinou. Při výběru zbraní musel bojovník zvážit tři faktory. První - jaká zbraň se hodí pro jeho postavu? Pokud byl vysoký a silný, využil výhod dlouhé, těžké zbraně jako například velké šavle nebo halapartny, které mohly vážit i přes 20 kg. Tyto zbraně mají větší smrtící účinek díky jejich délce a je těžké je blokovat kvůli jejich vysoké hmotnosti.

Pokud byl bojovník vysoký, ale ne obzvlášť silný, zřejmě si vybral kopí. S touto dlouhou, ale lehčí zbraní, mohl efektivně využít své rychlosti a déle vydržet v boji. Malý, ale velmi silný muž, si vybral silnou těžkou šavli nebo pár kladiv. Takové zbraně mohou zničit protivníka v blízkém okolí.

Nakonec, malý a slabý bojovník může nejlépe využít meče, párové meče, párové šavle, párové tyče nebo dýky. Většina čínských žen-bojovnic se specializovala právě na tyto zbraně.

Druhým faktorem, který musí bojovník zvážit při výběru zbraně, jsou podmínky nadcházejícího boje. Bude na koni bojovat proti podobně vybavenému protivníkovi? Bude na zemi, ale jeho protivník na koni? Nebo to bude čistě boj muže proti muži bez dalších obranných pomůcek? Každá situace vyžaduje jinou zbraň.

Jestliže bojuje jezdec proti jezdci, musí bojovník zvážit čtyři věci: svoji ochranu, ochranu svého koně, útok na nepřítele a útok na nepřítelova koně. Důvod ochrany sebe sama je zřejmý. Ochrana vlastního koně je téměř stejně důležitá. Bojovník zůstává rovnocenným protivníkem jen dokud je na koni. Jestliže bude jeho kůň zraněn nebo jej nepřítel vyhodí ze sedla, je ztracen. Samozřejmě útok na nepřítele je v jeho mysli nejpřednější. Dlouhá zbraň jako dlouhá tyč, kopí nebo halapartna plní všechny tyto požadavky.

Bojovník na zemi bojující s protivníkem na koni potřebuje jiné zbraně. Jeho záměr, zabít nepřítele, může být snadněji vykonán, pokud ho dokáže shodit z koně. Pro tento účel může být nejefektivnější zbraní hákový meč pro útok na koňské nohy. Dále může použít velmi dlouhou kónickou tyč, aby shodil protivníka na zem.

Konečný faktor, který zvažuje bojovník při výběru zbraně, je jeho vlastní bojový styl. Určité zbraně se hodí lépe k jedné škole než k jiné. Například žáci Šao-linu (Shaolin) byli zvyklí používat dlouhou tyč nebo kopí, zatímco cvičenci tchaj-ťi (taiji) si častěji vybírali meč.

Také náboženství hrálo roli ve vývoji zbraní v Číně. Mniši vynalezli zbraně, které měly omezený smrtící potenciál, přesto byly efektivní pro sebeobranu nebo i jako nástroje. Jejich zbraně často sloužily k prosekávání stezky při jejich cestách krajinou. Používaly se jako tulácká hůl na nošení mnichových věcí nebo jako vycházková hůl.

V období dynastií Chan (206 př.n.l. - 220 n.l.) a Tchang (618-907 n.l.) zde byl velmi populární buddhismus. Vládci dynastií Chan a Tchang byli všichni oddanými buddhisty. Právě v tomto období bylo mnoho zbraní přivezeno z Tibetu, který byl oporou buddhismu. V době dynastie Liang (502-557) se kněží začínali více zabývat zbraněmi a v období dynastie Sung (960-1280) se stali šaolinští kněží aktivními mistry bojových umění procvičujícími smrtící techniky.

Mistr bojových umění se cvičil a specializoval na boj přinejmenším s jednou dlouhou a jednou krátkou zbraní, aby byl schopen efektivně používat různé zbraně při různých příležitostech. Protože hlavní principy jsou u každé třídy stejné, pro dobře trénovaného mistra bojových umění bylo jednoduché použít efektivně jakoukoli zbraň. Trénink dlouhé zbraně tradičně začínal dlouhou tyčí, zatímco trénink krátké zbraně začínal šavlí. Existuje přísloví, které říká: „Dlouhá tyč je kořenem všech dlouhých zbraní a šavle je průkopníkem krátkých zbraní“, což naznačuje, že dlouhá tyč a šavle slouží jako základ pro další práci v každé skupině zbraní. Ve společnosti čínských bojových umění se říká: „Kopí je králem dlouhých zbraní a meč je králem krátkých zbraní.“1 Toto přísloví naznačuje, že kopí a meč jsou nejobtížnější dlouhá a krátká zbraň pokud jde o osvojení. Jakmile bojovník dokázal zručně aplikovat tyto zbraně v boji, mohl využít výhody technik a schopností, které kopí a meč nabízejí. Existuje jiné přísloví, které říká: „Sto dnů tréninku s holýma rukama, tisíc dnů tréninku s kopím a deset tisíc dnů tréninku s mečem.“2 Z tohoto přísloví vysvítá, že meč je nejtěžší zbraní k zvládnutí. Meč je lehký a vyžaduje více než deset roků tréninku „vnitřní síly“ než jedinec mistrovsky zvládne techniky blokování těžkých zbraní. Navíc, protože meč má obvykle dvě ostří, vyžaduje to více techniky a procvičování, abychom používali obě ostří, aniž bychom je otupili. Proto se říká: „Meč používá rychlost a techniku, šavle vyžaduje vychytralost, mazanost a sílu.“3 Také se říká: „Šavle - energie, výhra silou, meč - jemnost, výhra technikou.“4 Abychom to shrnuli, můžeme říci: „Šavle je jako silný tygr, meč je jako létající fénix a kopí je jako letící drak.“5

 

 

1-5. Zbraně a bojová strategie

Bojová strategie, rozhodující faktor jak ve velkých bitvách, tak v osobních soubojích, má neoddělitelný vztah ke zbraním. Některé zbraně byly vyvinuty pro novou bojovou strategii. Hákový meč se štítem byl navržen speciálně pro útok na koňské nohy během velké bitvy za dynastie Jižní Sung (1127-1279). Jiným příkladem je několikadílná hůl, která vznikla pro použití speciálně proti nepříteli nesoucímu štít.

V následujícím pojednání budou nejdříve vysvětleny taktiky a zbraně pro velké bitvy. Tento typ boje probíhal na širokých, otevřených pláních a zahrnoval obrněné jezdectvo a vozatajstvo. Pojednání se proto zaměří na osobní souboje, které se odehrávaly v rámci velkých bitev nebo na ulicích města či v malém prostoru.

V historii se často jako první zbraně ve velkých bitvách používaly velké kameny vrhané katapulty. Tyto střely s dalekým dosahem mohly zabít množství nechráněných nepřátel před začátkem samotného boje muže proti muži. Primárním cílem zbraní se zvláště dlouhým dosahem však bylo zpomalení a roztříštění formace rychle se přibližujícího jezdectva.

Po vynálezu střelného prachu nahradily katapultované kameny šípy jako první zbraň války. Nejen, že tyto šípy mohly být dostřeleny dále, ale mohly být také uzpůsobené, aby po dopadu explodovaly, čímž plašily koně a ti shazovali jezdce na zem. V 17. a 18. století byly šípy nahrazeny železnými koulemi vystřelovanými z děl.

Jak se nepřítel přibližoval, střely s dlouhým dosahem ztrácely účinnost. Na střední vzdálenost mohli ohrožovat a zdržovat nepřítele lučištníci s luky a šípy. Jakmile se nepřátelské síly dostaly ještě blíže, bojovníci házeli kopí jak ze země, tak z koní nebo vozů.

Nakonec se bitva změnila v osobní souboj. Byl to boje muže proti muži. Ale někteří muži mohli být na koni nebo na voze, zatímco jiní stáli na zemi. Ve všech těchto případech byla účinná velmi dlouhá kontaktní zbraň jako například zužující se kopí o délce devíti, dvanácti nebo dokonce osmnácti stop (zhruba 2,7- 5,5 m). Pěšák měl často k dispozici další zbraň. Aby shodil nepřítele z koně nebo vyhodil z vozu, napadal často nohy koně hákovým kopím, přičemž se sám kryl naolejovaným ratanovým štítem.

Jakmile stáli oba vojáci na zemi, ztratily dlouhé zbraně účinnost a bylo nutno přejít na techniky a zbraně krátkého typu.

Boj zblízka ve velké bitvě se zcela lišil od konfliktu jednotlivého muže proti muži v menším prostoru. Vojáci byli obyčejně obklopeni jinými bojovníky a nebylo úniku. Proto se klíčovým faktorem určujícím vítěze stala výdrž. Používaly se kratší a lehčí zbraně jako meč, šavle nebo trojdílná hůl. Se skrytými zbraněmi jako biči, řetězy nebo šipkami byl bojovník dobře připraven na boj zblízka. Někteří vojáci - jen ti velmi silní - používali dlouhé zbraně i v osobních soubojích. Měli výhodu v tom, že mohli zranit nepřítele, aniž se sami vystavili útoku. Dlouhou hůl, kopí nebo velkou šavli bylo velmi těžké blokovat kvůli jejich hmotnosti.

Bojovník používající kratší a lehčí zbraň kladl důraz na rychlost a pohyblivost, když se přibližoval k nepříteli. Jakmile se dostal do jeho bezprostřední blízkosti, stala se dlouhá zbraň svému držiteli obtížně použitelnou a de facto zbytečnou.

 

 

1-6. Historický přehled

Historie se hemží příběhy o hrozných krveprolitích během ustavičných válek, které vyčerpávaly starověkou Čínu. V těchto válkách bojovalo obrovské množství válečných zbraní, které hrály hlavní roli ve vývoji Číny. Od dob kamenných zbraní před obdobím mýtického vládce Šen-nunga (asi 2700 př.n.l.) po konec dynastie Čching (Qing, kolem r. 1900), kdy se začaly masově používat střelné zbraně, můžeme sledovat vývoj Číny souběžně s vývojem její výzbroje.

V následujícím pojednání o zbraních se zaměříme více na materiály používané při jejich výrobě než na zbraně samotné (což bude probíráno v následujících kapitolách). Staří Číňané byli průkopníky metalurgických věd. Po více než 3 000 let se Číňané věnovali jak vytváření nových zbraní, tak vynalézání nových slitin a technik k tvrzení materiálů, které byly pevnější a déle si udržely ostří. Musíme si uvědomit, že v této době měl objev nové slitiny k výrobě mečů stejný efekt jako vynález atomové energie v době moderní.

Tento oddíl bude prezentovat všeobecné koncepty a informace týkající se vývoje čínských bojových zbraní. Bohužel, o celé škále zbraní existuje jen velmi málo informací. O některých zbraních toho bylo hodně objeveno, např. o úzkém ostrém meči, zatímco o jiných zbraních víme velmi málo. Vzhledem k našim větším znalostem o meči, zaměříme se především na tuto zbraň.

O meči bylo nalezeno více dokladů, protože jej starověcí Číňané považovali za nejdůležitější zbraň. Jako nejvyšší zbraň kung-fu byl úzký ostrý meč upřednostňován vládci i básníky, stejně jako učenci. Konfucius nosil meč pro honosný pocit, který mu dodával. Li Tchaj-paj (Li Po; 701-762), slavný básník dynastie Tchang si říkal „milovník vína a mistr meče“.

Čistá fyzická krása meče přispěla k velkému ocenění, které si získal. Zvládnutí komplikované techniky boje s mečem bylo tak obtížné, že jeho mistři byli vysoce uctíváni.

Samotná fyzická krása by však nebyla dostačujícím důvodem k tomu, že existuje mnohem více informací o meči než o jiných zbraních. Klíč k uchování historie meče spočívá ve skutečnosti, že vládci a bojovníci jej vždy upřednostňovali. Popularizovali meč do takové míry, že jej nosili nejen muži, ale byly jím okouzleny také ženy.

 

 

 

1-7. Historie a vývoj zbraní

Čínský název pro zbraně – pin-čchi – označoval původně skupinu zbraní zahrnující oštěp, kopí, halapartnu, kopí s hrotem, meč a šavli. Tyto zbraně se pochopitelně vyvinuly z nástrojů primitivnějších.

Před obdobím Šen-nunga (kolem 2700 př.n.l.) byly zbraně samozřejmě velmi jednoduché. Ale brzy někdo objevil, že kámen přivázaný na hůl se dá házet s větší silou a přesností. Potom kdosi zjistil, že jeden kámen může být použit na opracování jiného do ostrého tvaru, aby vytvořili zbraň s větším smrtícím účinkem. Nakonec lidé této starověké civilizace vyrobili jejich první sekery a kopí. [Nejstarší kamenné sekery byly nalezeny v hrobech neolitické kultury Čching-lien-kang, existující na přelomu 4. a 3. tisíciletí př.n.l. na dolním toku Jang-c’-ťiang.]

Až do období vlády prvního zaznamenaného vládce Chuang-tiho ( Huangdi; 2690-2590 př.n.l.) neexistují důkazy o pokročilých zbraních vyrobených z jiných materiálů než kamene. Chuang-ti (nazývaný „Žlutý vládce“, protože ovládal území okolo Žluté řeky), měl zbraně vyrobené z jadeitu a nefritu [velmi tvrdé nerosty - odrůda augitu a aktinolith - z nichž se ve starověku vyráběly v Číně i umělecké předměty a šperky], mědi a zlata. Toto období proto tradičně označuje začátek metalurgických věd ve výrobě zbraní v Číně.

Naše znalost zbraní Chuang-tiho vychází z objevů nožů a mečů během archeologických výzkumů poblíž Čuo Lu  - pozůstatků starověkých bitev mezi silami vládce a vojsky Čch’-joua. Záznamy boje mezi Chuang-tiem a Čch’-jouem také poprvé zaznamenaly použití válečné sekyry v boji. Legenda vypráví, že Süan-niou ( Xuan Niu; pra-pra-pravnučka vládce Chuang-tiho) vyrobila ze zlata sekeru s rytinou ptáka fénixe držícího ve svém zobáku meč.

Objevy v metalurgii v Číně pokračovaly a v období dynastie Šang (1751-1111 př.n.l.) se začaly používat zbraně vyrobené ze slitin mědi. Znakem této doby byly bronzové zbraně, ale k jejímu konci se už objevuje železo.

I za dynastie Čou (1111-221 př.n.l.), která nahradila dynastii Šang, pokračovaly nelítostné války. Vládcové požadovali lepší zbraně a tím stimulovali pokrok v metalurgii. Důraz byl samozřejmě kladen na hledání slitin na pevnější zbraně [a od 2. stol. př.n.l. se začala vyrábět a používat i ocel]. Po vítězství vládce Čou a stabilizaci jeho moci se tento důraz změnil. Roky, které následovaly, byly obdobím míru a prosperity. Nové metalurgické technologie se tudíž zaměřily spíše na rozvoj zemědělského a řemeslnického náčiní než na zbraně.

 

 

S úpadkem dynastie Čou kontrola nad Čínou slábla a za vlády císaře Li-wanga byla Čína znovu uvržena do období občanských válek. Toto období je známé jako období Jara a podzimu (Čchun-čchiou,   ; 770-476 př.n.l.) a období Válčících států (Čan-kuo,   ;  475-221 př.n.l.). Každá z mnoha válčících stran se snažila vyrábět silnější a ostřejší zbraně. Výrobci mečů tohoto období byli nejvýše váženými a uctívanými. Třemi nejznámějšími mečíři byli Ou Jie-c’ (Ou Ye Zi), Kan-ťiang (Gan Jiang) a Mo Sie (Mo Xie).

Ou Jie-c’ ukoval dva velmi slavné meče – Ťü-čchüe (Ju Que) a Čan-lu (Zhan Lu). Říká se, že tyto meče byly tak ostré, že když se ponořily do vody, vytáhly se zcela suché.

Kan-ťiang a Mo-sie byli manželé. Mužský a ženský meč, které vyrobili, nesou jejich jména a mají pozoruhodnou historii.

 

Legenda vypráví o tom, jak Mo-sie dostala dva zlaté valouny, každý o velikosti pěsti. Kan-ťiang se rozhodl vykovat z nich pár mečů. Postavil mečířskou pec na vrcholu hory S’-ming  v provincii Če-ťiang (Zhejiang) a zlato dal dovnitř. Tři roky zahříval zlato dnem i nocí, ale bez výsledku. Čtvrtého roku se dva zlaté valouny jasně rozžhavily a řinčely po peci. Kan-ťiang usoudil, že se zlato neroztavilo, protože nebylo potřísněné lidskou krví. Po rozhovoru s Mo-sie se Kan-ťiang připravil k obětování. Umyl se, ostříhal si vlasy a nehty a skočil do hořící pece. Jeden z valounů okamžitě roztál a Kan-ťiangův meč byl hotov.

Druhý valoun zůstal pevný a Mo-sie truchlila po svém muži. Aby byli znovu spojeni, skočila do pece též; zlato se roztavilo a meč Mo-sie byl ukován. Příběh se rychle rozšířil a Kan-ťiang a Mo-sie se stali slavnými po celé Číně.

Samozřejmě, že se Mo-sie a Kan-ťiang nikdy fyzicky nevrhli do pece, aby vykovali své meče. Příběh je metaforou velké osobní oběti, kterou dávali první mečíři svému umění. Čas a energie potřebné na vykování kvalitních zbraní pohltily všechno. Mo-sie a Kan-ťiang možná nezemřeli pro své meče, ale určitě pro ně žili.

Příběh Mo-sie a Kan-ťianga pokračuje v době dynastie Wu , kdy se král Che-lu , který vlastnil tyto meče, nechal s nimi pohřbít, když zemřel. Meče pak zůstaly ukryty 600 let. Potom v Nan-čchangu  učenec Čang-chua  obdržel prý znamení, které ho zavedlo k mečům. Uviděl jasné světlo na obloze mezi hvězdami Tchien-niou  a Niou-er , které jej vedlo do tisíc mil vzdáleného Su-čou . Při pátrání v Su-čou našel meče Kan-ťianga a Mo-sie na dně studny v zahradě.

Čang-chua byl nadšený svým štěstím a řekl o něm svému příteli Lej-chuanovi . Dal mu meč Mo-sie a požádal ho, aby jej vzal k mečíři do Luo-jangu  v provincii Che-nan  a nechal vyrobit dva podobné meče. Na cestě do Che-nanu se však loď Lej-chuana převrhla v řece Jang-c’ . On i meč Mo-sie byli ztraceni.

O tři roky později navštívil Čang-chua Luo-jang. S mečem Kan-ťiang a cestoval stejnou cestou, na které se ztratil meč Mo-sie. Najednou Kan-ťiang  nahlas zazpíval. Jakmile Čang-chua meč vytasil, zablýskl se jasným světlem a vyletěl mu z ruky do řeky, a tak se oba meče znovu spojily a završily pověst.

 

Po pádu dynastie Čou převzali moc vládci dynastie Čchin . Jejich dynastie, která trvala jen patnáct roků (221-206 př.n.l.) nevytvořila žádná nová vylepšení zbraní. Avšak proslavila se výzkumy čchinského vládce Š’-chuang-tiho (Čchin Š’), který nechal vytvořit tzv. „Rybník mečů“.

Zdá se, že čchinský vládce Š’-chuang-ti slyšel vyprávění o králi Che-lu , který sesbíral desítky tisíc mečů z celé Číny. Když zemřel, pravděpodobně se s nimi nechal pohřbít. Čchinský vládce Š’-chuang-ti se tedy, téměř o 300 let později, pokusil tyto zbraně získat. Nařídil mužům vykopat jámu v Su-čou , kde se předpokládalo, že jsou meče ukryté. Po mnoha letech hledání a kopání měl vládce za své úsilí jen obrovskou jámu. Jednou se však jáma naplnila vodou a začalo se jí říkat Rybník mečů ( Ťien-čch’).

Po dynastii Čchin přišla dynastie Chan (206 př.n.l. - 220 n.l.). Začátkem tohoto období vznikl první známý spis o výrobě válečných zbraní. Spis Chuej-nan chua-šu (Huai Nan Hua Shu / Tisíc řemesel Chuej-nan) obsahoval pojednání o metalurgických technikách, ve kterých autor popisoval metody slévání železa, místo mědi, a postupy při kování progresivnějších kovových zbraní než bylo možné vyrobit předtím. [V r. 117 př.n.l. už existovalo v Číně 48 státních sléváren, z nichž část začala vyrábět i ocel, a to sléváním dvou druhů železa s rozdílným obsahem uhlíku!] Dynastie Chan měla také první kontakt se zahraniční konkurencí. Poprvé v historii Číny vstoupili lidé ze zemí na sever a západ od Číny na její půdu v obrovských počtech. Následující konflikty se zasloužily o prolínání zbraní a bojových stylů.

 

 

Po dynastii Chan následovalo období San-kuo-čch’ neboli Tří království [resp. Tří říší - Wej, Wu a Šu], jež trvalo zhruba 60 let (220-280 n.l.). Kralování Cchao Cchaoa  [jenž se zasloužil o potlačení povstání Žlutých turbanů a po zavraždění posledního potomka císařské rodiny vytvořil stát Wej], Liou Peje [ král říše Šu-Chan] a Sun Čchüana [ král říše Wu] významně přispělo do historie bojových zbraní v Číně. Král Liou Pej je známý příběhem o slavném mečíři království, který se jmenoval Pchu Jüan  a hrál klíčovou roli ve vývoji zbraní.

Příběh začíná pokusem krále Liou Peje o sjednocení Číny pod jeho vládou. Okupoval Šu , což je dnes provincie S’-čchuan  v západní Číně. Jako potomek královské rodiny Chan považoval za svou povinnost sjednotit celou Čínu. Aby našel nejtalentovanější muže v armádě, často předsedal bojovým zápasům. Jednoho dne před něj v aréně předstoupili dva muži. Jeden měl železnou tyč, druhý dlouhý nůž. Jak tito dva muži bojovali, bojovník s tyčí získal výhodu a držel ji přímo proti obličeji bojovníka s nožem. Ke všeobecnému překvapení se však tyč při nárazu na nůž údajně s hlasitým prasknutím a odletujícími jiskrami rozletěla na dva kusy.

Liou Pej zastavil boj a zeptal se, kdo vyrobil ten nůž. „Pchu Jüan“, zněla odpověď. Liou Pej prý poté okamžitě poslal pro zručného mečíře a objednal 5 000 nožů pro svou armádu.

Pchu Jüan byl kovářský syn, který vyrůstal s kovárnou jako se svou přítelkyní. Pomáhal otci ostřit železné výrobky, a tak byl o svých patnáctých narozeninách už vyučeným kovářem. Pchu Jüan, fascinován zpevňováním ostří, přemýšlel dnem i nocí, aby našel klíč. Jednoho dne, jak držel rozžhavený nůž, přemýšlel o tom, jak by mohl být nůž zpevněn.

Dlouho o tom přemýšlel, ale nedostal žádný nápad. Potom, aniž si uvědomil, že se nůž ochladil, začal jej kovat. Koval, ale nemohl vytvarovat ostří. Najednou přišla inspirace. Jestliže železo, které je měkké, je-li horké, tvrdne při pomalém ochlazování, nebude tvrdší, bude-li ochlazováno prudce? Při zkoušení svého nového nápadu Pchu Jüan zahřál ostří a hodil je do studené vody. Když se zvedla pára, vzal ostří a sekal do zkušební železné vycpávky. Ta byla hluboce posekaná, ale ostří bylo nepoškozené. Tak Pchu Jüan objevil tajemství vodního chlazení. On a jeho nůž, nazývaný „zázračný nůž, který krájí železo jako bláto“ , se stali slavnými po celé Číně.

Období od konce Tří království [San-kuo] do počátku dynastie Liang  v roce 502 n.l. nebylo příliš pozoruhodné ve vývoji bojových zbraní. Dynastie Liang (502-557 n.l.) znamenala počátek zapojení šaolinského chrámu do bojového umění, což je událost, která ovlivnila vývoj čínských zbraní na mnoho následujících staletí. Šaolinský chrám  byl postaven v roce 377 n.l. v provincii Che-nan. Od té doby až do roku 527 n.l. sloužil výlučně jako centrum náboženského uctívání. Mniši necvičili bojová umění. V roce 527 n.l. však přišel do chrámu kázat indický buddhistický mnich Bódhidharma [čínsky Ta-mo / Da Mo,   ]. Po svém příchodu zjistil, že mnozí mniši jsou slabí a nemocní. Aby našel způsob, jak je posílit, uchýlil se prý Bódhidharma na devět roků do jeskyně, kde se věnoval intenzivní meditaci. Když vyšel z jeskyně, shrnul své závěry do dvou spisů: Si-suej-ťing ( Xi Sui Jing) a I-Ťin-ťing ( Yi Jin Jing). První byl především náboženským pojednáním, které rozebíralo metody kultivace buddhistického ducha. Druhá kniha popisovala metody posílení těla. Text knihy Si-suej-ťing se za několik generací ztratil, ale šaolinský klášter vyučoval I-ťin-ťing (Yi Jin Jing), aby se zlepšila vnější svalová síla i „vnitřní síla“ mnichů. S tímto výcvikem se brzy stali šaolinští mniši nejlepšími mistry bojových umění.

Velmi málo toho víme o zbraních dynastie Severní Čou (557-581 n.l.). Při jejich výrobě zůstala patrně dominantním kovem měď. Během dynastie Suej (581-618 n.l.) byla Čína sjednocená pod jedním panovníkem. Místní válečníci se na čas stáhli do ústraní a země zůstala relativně míruplná.

 

 

Období dynastie Tchang (618-907 n.l.) je jednou z nejjasnějších dob v čínské historii. V tomto období přetrvávajícího míru se v dynastii Tchang zrodilo mnoho slavných učenců, básníků a umělců. Velmi málo úsilí bylo však věnováno výzkumu zbraní. Ve skutečnosti vládci tohoto období přesvědčovali lid, aby se vzdal bojových umění a věnoval se jiným, mírovým snahám. Dynastie Tchang zanikla v roce 907 n.l., kdy byla Čína opět rozdělena. Následující období trvalo jen 53 let a je známo jako období Pěti dynastií (907-960 n.l.).

Dynastie Sung (960-1280 n.l.) opět Čínu sjednotila. Nejvýznamnější událost v průběhu dynastie Sung nastala v roce 1115, kdy válečníci kmene Ťin [Džurčeni] napadli Čínu ze severovýchodu – z území Sibiře. Před tímto vpádem byla většina bojů v Číně vnitřní záležitostí mezi členy kmene Chan.

Invaze kmene Ťin  urychlila vývoj mnoha nových zbraní a bojových stylů. Částečně byl tento vývoj výsledkem sjednocení Číňanů ve válce proti všeobecnému nepříteli. Navíc se nové zbraně vyvíjely ze směsice čínské (chanské) a sibiřské (ťinské) výzbroje.

V roce 1271 okupovali Čínu ze severu Mongolové. Převzali moc a založili dynastii Jüan (Yuan; 1206/1280-1368 n.l.). Tato éra vyprodukovala opět mnoho nových zbraní, protože se jüanské zbraně mísily se zbraněmi a styly kmenů Chan a Ťin.

V roce 1368 n.l. Chanové porazili Mongoly a svou dlouhou vládu začala dynastie Ming (1368-1644 n.l.). Jako obzvlášť prosperující a jasné období v čínské historii, byla dynastie Ming svědkem velkého rozvoje vlivu buddhismu. Buddhističtí mniši se rozšířili nejen po Číně, ale přenesli své učení také dále do Japonska. S mnichy se tam dostaly i jejich zbraně, které Japonci upravili pro svou vlastní potřebu [tak jako původní čínské zbraně v předchozích staletích].

V roce 1644 byl národ Chanů znovu podmaněn cizinci, tentokrát Mandžuy, kteří přišli ze severovýchodu a založili dynastii Čching (Qing; 1644-1911 n.l.). Mandžuové se pokusili vymýtit v Číně všechna bojová cvičení, aby si zajistili svou moc. V této době byl zcela zničen i šaolinský chrám [představující pro okupanty nebezpečné ohnisko vzdoru a výcvikové středisko potenciálních protivníků].

V počátečních letech dynastie Čching docházelo k míšení mandžuských a čínských zbraní. V 18. století se však popularita bojových zbraní pro boj zblízka začala vytrácet ve prospěch střelných zbraní.

Během dynastie Čching existovala tři místa proslavená výrobou zbraní. První dvě, Lung-čchüan  a Wu-kchang , jsou v provincii Če-tiang ( Zhejiang) ve východní Číně. Třetí oblast, Ťin-jang , leží v provincii Che-nan , sídle šaolinských chrámů. Lokalita Lung-čchüan, ačkoli zabírala velmi malou rozlohu, přitahovala mnoho výrobců mečů kvůli své vodě. Nikdo neví, jaké kvality má tato voda, ale skutečností je, že po mnoho staletí byly v Lung-čchüanu kovány vynikající zbraně.

Tato tradice přetrvala až do r. 1911, kdy vznikla pod vedením Sunjatsena  Čínská republika.

 

Vývoj čínských zbraní, od oblázků vyzvednutých z řeky a pazourků, přes složitě tvarované meče vyrobené ze slitin kovů až po střelné zbraně, trval téměř 5 000 let. Až v posledních letech se mistři bojových umění snaží vzkřísit umění historických čínských zbraní. Dnes mistři bojových umění oceňují zbraň spíše jako uměleckou formu nebo cvičební pomůcku než jako nástroj pro boj.


Více se již dozvíte z uvedené knihy!


 

 

Nové vydání světového bestselleru

 

 

3. vydání - 01/2011

ISBN  978-80-88969-51-8

 

C A D  PRESS

 


 

 

  Doporučujeme rovněž naše další tituly příbuzného zaměření 

 

 

 

      

 

 

 


 

  Dále doporučujeme: 

 

 

Naše novinky / praktické příručky sebeobrany

 

 

 

 


 

 

 


 

 

 


 

 

 

 

další tituly na téma bojových umění:

http://web.stonline.sk/cad/budo.htm

 

 

Vydavatelství a distribuce literatury o bojových uměních
na Slovensku i v ČR:

CAD PRESS

R. F. HRABAL

Office: Luda Zubka 23 (P.P. 5)

SK-844 05 Bratislava 42 - Dubravka

 

Telefon: 6436 9928 / Mobil: 0903 159 404 / 0911 90 28 90

Telefon z ČR: 00421 903 159 404

http://www.cadpress.sk

http://web.stonline.sk/cad

 

 

 

 

Hledej  v naší  internetové  prodejně:

 Nabídka  knih, cd, dvd  a  videokazet v obchodě

 

       N  a  š  e    

  N o v i n k y 

 

 

 

 

E-Mail:

cad@atlas.cz
cad@atlas.sk

 

Vyžádejte si náš kompletní katalog v elektronické formě na vyše uvedených adresách

Pokud naše knihy neobjedná váš knihkupec - pošleme vám je poštou my!!!

Zajišťujeme dodávky i pro knihkupce, knihovny, firmy a organizace

v České republice i na Slovensku !

 

 

 

aktualizace 31/1/2011